Kdybych vás na úvod požádala, abyste si vzpomněli na nějaké first person střílečky, asi byste byli schopni jich od boku vypálit hned několik: vzhledem k nedávnému datu vyjití byste nejspíš začali takovými tituly jako Quake III Arena nebo Unreal Tournament, jdouce o něco dále do minulosti byste pak možná nezapomněli ani na Kingpina a Half-Life, a od některých z vás se dá očekávat, že by z hloubi svých herních památníčků vydolovali ještě jména Blood, Duke Nukem a Doom. To všechno byly 3D akce z vlastního pohledu pohybující se na žebříčku kvality na těch nejpřednějších pozicích, obsáhlejší výčet představitelů tohohle hyperpopulárního žánru by zabral mnohem víc místa (a v případě, že bych chtěla o každé hře napsat aspoň pár vět, by to vydalo na celý tenhle článek). Pokud vám stále není jasné, kam tímhle rozvláčným úvodem mířím, nezoufejte, už se k tomu blížím. Jde mi o to, abyste si všimli, že v každém úspěšném titulu z žánru 3D akcí byla smrt (vaše i protivníkova) stěžejním prvkem hry, něčím, co vás udržovalo v permanentním napětí a dodávalo do vašeho krevního oběhu patřičně dávkované balíčky adrenalinu.
A právě tenhle tradiční prvek 3D akcí, kterým strach o vlastní zdraví a život nepochybně je, se stal objektem zájmu vývojářů z firmy Visionary Media, kteří se celkem odvážně rozhodli pro nějakou inovaci.
Ať už byla důvodem chvályhodná snaha o originalitu nebo o něco méně sympatická vypočítavá snaha o zpřístupnění hry co největšímu počtu potenciálních kupců (něco "bez krve" koupí většina rodičů svým dětem určitě raději než něco "krví zaplaveného"), podstatné je, co z toho nakonec vzešlo. A řeknu vám, nevypadá to vůbec špatně.
Nerf ArenaBlast si totiž zachovává většinu podstatných prvků klasických týmových stříleček typu Q3A nebo UT, a navrch přihazuje ještě nějaké vlastní nápady, které osvědčený koncept spíše obohacují, než že by ho hyzdily. Ze všeho, co bylo dosud napsáno, už jste asi pochopili, že Nerf je first person akce simulující multiplayerový způsob hraní s boty. Neskládá se však z na sebe navazujících úrovní, ale je koncipována jako sportovní show odehrávající se v různých arénách.
Na pozadí hry probleskuje příběh o profesionální "nerfové" lize, která se těší značnému zájmu celosvětové sportumilovné veřejnosti. V letošním roce bude mezi profesionální týmy výjimečně vpuštěn jeden tým složený z amatérů, který se nakonec bude moci zúčastnit prestižního finálního souboje. Vy se stanete členem jednoho z nejnadějnějších amatérských týmů nazvaného Twisters a v kůži kteréhokoliv z jeho čtyř hráčů projdete celou ligou až ke konečnému vítězství (připraveno je šest místností plus jedna úvodní a jedna speciální pro závěrečný match).
Na začátku absolvujete přípravnou tréninkovou arénu, v níž si osvojíte základní návyky potřebné pro výkon téhle sportovní disciplíny. Abych jí mohla nějak podrobněji popsat, budu vám muset konečně vysvětlit, jak je to tady s tou krví. Ačkoliv slovo "aréna" navozuje představy jásajících ochozů a písku nasáklého krví poražených, splňuje Nerf jen tu první polovinu. Tribuny narvané přihlížejícími fanoušky (mimochodem graficky vyvedené nic moc, kdy už konečně uvidím nějaké věrohodné obecenstvo?) občas zahlédnete, ale krve ani loužičku, ani kapičku, ani jediný cákanec. Hráči jsou totiž oblečeni do jakýchsi energetických obleků, které po každém zásahu od protivníka uberou něco ze svých energetických zásob a ocitnete-li na nule, jste sice na chviličku KO, ale už za okamžik jste opět živí a zdraví a připraveni zkusit to znova. Stejně tak i zbraně odpovídají celkově nekrvavému charakteru hry - je jich dohromady deset a všechny mají ještě alternativní způsob střelby. Místo hvízdajících kulek a rotujících granátů jsou ve vzduchu k vidění šipky, koule a disky, kteréžto se i jako doplňkové střelivo povalují po zemi k volnému sebrání. Co se dalších sbíratelných předmětů týče, za zmínku stojí určitě doplňovače energie do obleků a všelijaké boostery (pro zvýšení rychlosti, zlepšení skoků, zvětšení palební síly atd.).
V každé aréně se kromě vás pohybuje pět dalších postav - členů konkurenčních týmů (těch je sice dohromady šest, ale tenhle početní nepoměr se mi nepodařilo uspokojivě vysvětlit). Takže konkurenčních týmů je šest, základních arén je taky šest - jestli vás to ještě netrklo, tak vězte, že každý tým má vlastní arénu, jejíž design vychází z prostředí, na které jsou členové týmu zvyklí. Barracudas pocházející z města na dně Atlantiku vám představí podmořskou arénu ozvláštněnou vodopády a potůčky, dívčí tým Lunas, jehož domovem je měsíční základna, si svojí arénu vystavěli na měsíci, Orbiteers z vesmírné stanice se zabydleli v aréně s nulovou gravitací, Rockheads se coby obyvatelé asteroidu v blízkosti Saturnu cítí nejlépe ve své asteroidní aréně s lávovými jezírky, tým nazvaný Tribe má pro vás nachystánu sekvojovou arénu osázenou hustým stromovím a posledním protivníkem je tým Tycoons, jehož domovinou je New York a jeho arénou newyorské ulice s mrakodrapy. Jediný, kdo se vlastní arénou pochlubit nemůže, je váš domovský tým Twisters, a je to docela logické, vzpomenete-li si na tu skutečnost, že o postup do profesionální ligy teprve soutěží.
Inovace se však neomezily jen na nepřítomnost krve, autoři to pojali obšírněji a připravili pro vás ještě další překvapení. V každé z arén máte možnost účastnit se tří různých typů hry: PointBlast, SpeedBlast a BallBlast. Abyste si tu hierarchii představili trochu plastičtěji, vypadá to s těmi místnostmi následujícně: z centrální místnosti vede osm východů do místností příslušejících ke každému týmu (týmů je sice šest, ale jak jsem už říkala, musíte připočíst jednu místnost tréninkovou a jednu pro závěrečný souboj), a z těchto místností vedou obvykle troje dveře do arén určených ke zmiňovaným třem typům hry. Obvykle říkám proto, že občas se vyskytnou jedny dveře navíc, a to v případě, že je na vás nachystána aréna bonusová. Na vysvětlování je to sice poněkud složité, ale ve skutečnosti na tom nic složitého není, struktura místností vám bude jasná okamžitě, jakmile si ji jednou projdete.
A teď k jednotlivým hrám. V PointBlastu máte deset minut na to, abyste nasbírali co největší počet bodů, které získáte jednak sejmutím protivníků a jednak trefováním se do speciálních terčíků roztroušených po celé aréně.
Stejně jako se výší bodů liší terčíky (jsou tam za 250, 500 i za 1000 bodů), liší se i body, které můžete získat za zásah protivníka. Určitý malý obnos získáte už za trefu do cizího skafandru, ale přínos, který to bude mít pro vaše celkové skóre, nestojí ani za řeč, protože se jedná o 25 a 100 bodů (25 za zásah kamkoliv a 100 za zásah do hrudního terče). Umění, jak se vyšvihnout do čela soutěže, spočívá v úplně jiné taktice. Jak jsem už zmiňovala u popisu energetických obleků, po každém zásahu jim trocha energie ubyde a jste-li se zásobami na nule, ocitnete se na okamžik vyřazeni ze hry. Po chvíli se do ní sice vrátíte, ale na jiném místě a v prostoru, kde jste byli ze hry vykopnuti, zůstanou viset vaše bonusové body, které může sebrat (a tak zvýšit své skóre) kdokoliv, tedy ne jen osoba, která vás knokautovala. Cesta k vítězství tedy vede přes sbírání plovoucích bodů, jejichž výše se pohybuje od 250 do 1000 v závislosti na tom, na jaké pozici v probíhajícím závodu byla knokautovaná osoba. Z vyřazeného vedoucího hráče vypadne 1000 bodů, z hráče na druhé pozici 750, na třetí 500 a za všechny ostatní je bodů 250. Po deseti minutách hra končí, nasbírané body se sečtou a sestaví se stupínek vítězů.
SpeedBlast není časově omezený jako předchozí hra a ačkoliv i tady se vyplatí snaha o eliminaci ostatních hráčů, cílem hry je něco jiného. Po aréně jsou rozházené barevné vlajky, celkem je jich sedm a kdo se první dotkne všech (a v určitém předem definovaném pořadí), vyhrává. Závod o čas je ztížen tím, že k některým vlajkám není snadné se dostat a vy tak musíte nejprve vykoumat, kudy vede cestička. Třetím a posledním typem hry je BallBlast - nejprve posbíráte sedm barevných míčků a pak je nastřílíte do sedmi barevných otvorů. Míčky se vyskytují náhodně a je o ně docela mela, což je první potíž, a druhá spočívá v tom, že otvory jsou poschovávané po celé aréně a najít je taky není žádná legrace. Navíc se poslední míček objeví až poté, co se některému hráči podaří sebrat těch prvních šest, takže spatříte-li finální zlatý míček v okamžiku, kdy máte nasbírané teprve první tři, můžete si být jistí, že někdo je o pěkný kus před vámi. AI protihráčů ve všech třech typech her závisí na zvolené obtížnosti - vybrat si můžete ze čtyř, přičemž čtvrtý stupeň poskytuje protivníky s takovými kvalitami, že sotva jsem je někde zahlédla, vzápětí jsem byla vyřazena ze hry a nedobrovolně teleportována na nějaké méně exponované místo.
O designu arén se neodvažuji říct nic rozhodnějšího než to, že někomu by sice mohl připadat málo propracovaný (kterýžto názor jsem opravdu slyšela), ale mě vyhovoval. Různorodé prostředí arén (velkoměsto, podmořský park, asteroid, koruny obřích stromů) zaručuje, že se při pobíhání spletí místností a chodeb nudit určitě nebudete. Nemalou měrou k tomu přispívá i grafické provedení, na jehož povedenost či nepovedenost si můžete z okolních screenshotů udělat názor sami. Mně osobně připadal pestrobarevný ráz grafiky po všech těch šedých a hnědých barvách podzemních kobek příjemně osvěžující a i když jsem zpočátku byla neónovými barvami trochu šokovaná, brzo jsem si na ně zvykla. Engine Unrealu, na němž Nerf běží, už sice nějaký ten rok pamatuje, ale pro vytvoření atmosféry obřího sportovního utkání odehrávajícího se v psychedelicky osvětlených arénách podává výkon zcela postačující.
A protože už tenhle článek nabral rozměry zpočátku zcela neplánované, závěrem se omezím jen na prosté konstatování: ačkoliv je evidentní, že Nerf není totéž co UT nebo Q3A, je to podle mě stále dost nadprůměrná zábava a kdokoliv se nechá odradit kumulací slov "žádná krev" a "Hasbro Interactive", mohl by se neuváženě připravit o docela povedený 3D akční kousek.
| Nerf ArenaBlast | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
