Ninja Gaiden Sigma 2: potoky krve i pro běžné hráče

Známé jméno s novým obsahem a snesitelnou obtížností.

Ninja Gaiden Sigma 2

Značka Ninja Gaiden se ještě na původním Xboxu proslavila vedle velice povedené akce i díky (a možná že i zejména) nebývale vysoké obtížnosti, která evokovala staré herní časy, kdy hry bývaly oproti těm současným ještě skutečně obtížné. Postupem času daly nové verze hry s podtituly Black či Sigma šanci i méně zdatným rubačům a v tomto trendu pokračoval i regulérní druhý díl. Přesto ale patří Ninja Gaiden nadále k těm obtížnějším výzvám.

A platí to i po vydání Sigma 2, přestože se tato hra dá bez obav označit za nejjednoduššího Ninja Gaidena v prozatímní historii série. Pokud jste tedy s pořízením váhali zejména právě z důvodu vysoké obtížnosti, nyní přichází vaše šance. Nejlehčí obtížnost v Ninja Gaiden Sigma 2 sice pořád ani zdaleka není jarní procházka rozkvetlým sakurovým hájem, ale průměrný hráč by se měl se zdejšími úkoly ve výsledku popasovat úspěšně.

Kapitoly s dámami jsou zpestřením nejen proto, že alespoň na chvíli nekoukáme na chlapa v kukle.

Jak již název napovídá, hra vychází z druhého dílu, který vyšel původně na Xboxu 360, a tak vás pro bližší informace odkážeme na jeho recenzi. Jak už to ale u her tak bývá, musela přijít konverze s něčím navíc, co by majitele PlayStation 3 „odškodnilo“ za dlouhé čekání. A nabídka je v tomto případě docela zajímavá.

V prvé řadě obsahuje Sigma 2 oproti originálu navíc tři kapitoly v hlavním příběhovém režimu, v nichž se ujmete rolí tří krásných, ale značně nebezpečných žen: Rachel, Momiji a Ayane. Jejich vystoupení se pak oproti kapitolám, v nichž ovládáte hlavního hrdinu Rya Hayabusu, poněkud liší, což přidává hře na rozmanitosti.

Rachel, jež se objevila již v první Sigmě, bojuje velkým kladivem, takže ač je to na pohled velmi atraktivní a zdánlivě možná i křehká dívka, rozdává rány silné jako hrom. Naproti tomu Momiji, kterou již známe z Ninja Gaidena na Nintendu DS, bojuje dlouhým kopím, kterým dokáže rychle smést všechno, co se objeví v jejím akčním rádiu. Momiji pochází ze stejné vesnice jako Ryu a přestože pracuje v místním chrámu a je miláčkem zejména všech dětí, ovládá ninjovské techniky jako prvotřídní ninja.

Nejrychlejší je ale Ayane, dívčí ninja s fialovými vlasy, kterou hráči budou stejně jako Rya znát především ze série bojovek Dead or Alive. Ano, víme, že Ryu se objevil už před dávnými roky v původní Ninja Gaiden sérii na osmibitovém NESu, ale kdo z dnešních hráčů to pamatuje, že? Z přítomnosti Ayane tedy budou nejvíce spokojeni příznivci bojovek, protože zde sice třímá v rukou krátké zbraně, ale co se týče pohybové stránky, projevuje se hodně podobným, chtělo by se říci až stejným stylem jako právě v DoA.

Kapitoly s dámami v hlavních rolích jsou pak zpestřením nejen proto, že alespoň na chvíli nekoukáme na chlapa v kukle, ale i proto, že jsou oproti ostatním misím o poznání intenzivnější. Zatímco Ryu každou chvíli jen někam přebíhá nebo sem tam i překonává i nějaké ty překážky (běh po stěně nad průrvou, vyskákání úzkým komínem a podobně), tak děvčata v podstatě celou dobu jen bojují.

Zdá se i jako by na ně útočilo více nepřátel, ale možná to je jen tím, že jejich údery nejsou tak účinné jako v případě Rya. Ale zkrátka je to s nimi alespoň zdánlivě ještě o něco větší rubačka. Škoda jen, že jsou tyto mise docela krátké a s každou z holek si zahrajeme pouze jednu kapitolu. Vzhledem k tomu, jak jsou ztvárněny (mise i dívky), tak bychom jich rozhodně snesli více.

Na mrzáka si holt troufne každý.

Na druhou stranu, různé styly boje ovládá i Ryu. Je to dáno zbraněmi, které se postupně ve hře zpřístupňují, takže se můžete ohánět klasickou základní dračí katanou, dvojicí rychlých mečů, nebo těžkou, ale o to průraznější obří kosou. S každou zbraní se pak samozřejmě bojuje jiným stylem. Jistá potíž ale spočívá v tom, že časem si najdete svého favorita, s nímž se vám bude hrát nejlépe, a tak se do používání jiných zbraní, vyjma případů, kdy se na některého nepřítele vyloženě hodí nějaký konkrétní model více než jiné, příliš hrnout nebudete. U holek ale na výběr nemáte, a tak si jiné styly musíte vyzkoušet tak jako tak.

Pak tu máme několik dalších změn, které jsou z hlediska celkového projevu sice méně významné, ale svou roli hrají zcela nepochybně. Oproti původní hře se nám zdálo, že občas něco je na jiném místě, případně, že se na daném místě děje něco jiného. Například jednu z křišťálových lebek, které zde fungují jako jakési poschovávané poklady, kterých musíte najít a sebrat co nejvíce, se nám v původní hře nepodařilo získat proto, že bylo obtížné se k ní dostat. Ve druhé Sigmě to ale nebyl problém.

Schůdnější obtížnost je důsledkem i lehce pozměněného managementu předmětů. Ve hře průběžně narážíte na prodejní stánky s léčivy a občas je u nich možné si i vylepšit zbraň. Tato vylepšení jsou ale nyní zadarmo (jde to ale v každém levelu jen jednou), a žlutými orby, které vypadávají ze zabitých protivníků, se tak platí pouze za lékárničky, případně za oživující svitek.

Ve výsledku tak při používání předmětů pro léčení nebo doplnění energie Ki (je potřebná pro speciální „plošné“ útoky) nemusíte vůbec řešit, zda si je raději neušetřit, protože „peněz“ budete mít vcelku dostatek. I proto, že často nějaký z těchto předmětů naleznete v kapse volně pohozené mrtvoly nebo ve stejně volně pohozených krabicích. Ovšem s vyššími obtížnostmi samozřejmě značně přituhuje i v tomto ohledu.

Příznivce online hraní pak jistě potěší i novinka v podobě kooperativního hraní, kdy se pod položkou Team Missions skrývá přes 30 misí pro dva kooperující hráče. Ovšem pokud byste se na to chtěli vrhnout okamžitě, pak vězte, že všechny postavy a zbraně se vám pro tento režim odekmknou až ve chvíli, kdo dokončíte patřičnou kapitolu v hlavním singleplayerovém režimu. Z online možností se pak ještě nabízí možnost uploadovat na síť své osobní statistiky nebo pořizovat a sdílet videa prostřednictvím položky Ninja Cinema.

Co se týče samotné hratelnosti, tak ta je víceméně stejná jako v původní hře, přičemž na odchylkách má největší podíl v prvé řadě opět ono celkové snížení obtížnosti. Na druhou stranu z toho ale plyne pár vcelku pozitivních věcí. Například pohledná komba se dělají zase o něco pohodlněji, příjemněji a plynuleji. Poměrně brzy si tak osvojíte nejen oblíbené tlačítkové kombinace, ale i krytí, rychlé úhyby a zejména pak účinné kontry.

Třešničkou na krvavém dortu pak jsou speciální zakončovací údery. Nejprve ale musíte nepřítele zmrzačit tím, že mu v běžném boji useknete paži nebo nohu, a pak ho můžete dorazit brutální technikou, kdy mu useknete hlavu, zbylé končetiny nebo ho prostě jen rozpáráte. Na mrzáka si holt troufne každý.

Kasumi

Po závěrečných titulcích a na konci jedenácté kapitoly, v níž hrajeme za Ayane, se na chvíli objeví i její sestra Kasumi, která je nejznámější tváří série Dead or Alive. Poté, co s Ayane na konci levelu zlikvidujete závěrečného bosse, následuje záběr, z něhož je patrné, že Kasumi celý souboj sledovala. Ačkoliv jsou tedy obě sestry oficiálně ve "válečném stavu", tak se zdá, že starší Kasumi na mladší sestřičku pořád tak trochu dohlíží. Nebo že by se přidala k druhé straně? No to snad ne.

Stinné stránky hry jsou pak prakticky stejné jako v původní verzi. Je škoda, že se autorům nepodařilo nějak lépe zpracovat chování kamery, díky níž občas opravdu netušíte, co se děje a sekáte vyloženě naslepo do míst, kde předpokládáte protivníky. Ono stačí, že vás občas obklopí v takovém počtu, že Rya zkrátka vůbec nevidíte, respektive ho někde spíše jen tušíte.

Je tady opět i nebezpečí, že hra brzy upadne do stereotypu, protože ačkoliv na vás postupem času nastupují čím dál silnější protivníci, akce je v základu pořád stejná. Zpestření by mohly představovat zbraně, ale jak již bylo řečeno, je velmi pravděpodobné, že se svého oblíbeného modelu nebudete chtít jen tak vzdát. Opravdovým oživením tak zůstávají pouze mise s děvčaty, nicméně díky alespoň za ně.

A do třetice výtek tu máme opět místy nevyváženou hratelnost. Plyne to v prvé řadě z nastavení umělé inteligence nepřátel, takže se může stát, že na jednom místě vytlučete početnou bandu nepřátelských ninjů nebo oheň plivající draky, ale o pár kroků dále vám seberou značnou část zdraví tři v zásadě neškodní vlci, kteří budou útočit v tak krátkém odstupu za sebou, že než stihnete napřáhnout na jednoho, skočí vám z druhé strany za krk druhý. Není to nic, co by hru vyloženě kazilo, ale působí to zkrátka divně.

Graficky je Sigma 2 možná o něco naleštěnější, ale základ opět zůstává. Největší škoda je pak v tomto ohledu skutečnost, že se grafici nepokusili některé fádní lokace trochu více oživit. Stejně jako v původní hře tak budete poměrně často hledět na fádní lokace, které sice zjevně mají působit ponuře, což se jim i daří, ale kdovíjaké pokoukáníčko to tím pádem rozhodně není.

Výsledný celkový dojem je tedy zhruba takový, že Ninja Gaiden Sigma 2 představuje opět kvalitní akční zážitek, který nabízí akorát tak dost novinek a vylepšení, aby dokázal vykompenzovat více než roční zpoždění oproti původní verzi. Na druhou stranu ale nepřináší nic zásadního, ale co se týká začátečníků, tak pro ně je tato hra nejvhodnější z celé dosavadní série.