Když se řekne Gremlin, někteří z vás si možná vybaví modrého skřítka z Heroes of Might and Magic. Jiní si zase třeba vzpomenou na známou osobnost české Might and Magic scény, překladatele všech Heroes a M&M a webmastera stránek Heroes.cz. Třetí asociací, která je pro další čtení tou pravou, je pak vývojářský tým, který má na svědomí hry ze série Actua Sports, několik závodních her a v neposlední řadě jednu z prvních 3D adventur (ne-li vůbec první), o které dnes bude řeč – Normality.
Doslovný překlad Normality zní „normalizace“ – a nutno říci, že je zde tento název opravdu příhodný. Nic jiného totiž nevystihuje hlavní motiv hry s takovou přesností, jako právě toto slovo. Snad vás o tom přesvědčí následující řádky, ve kterých si shrneme příběh hry.
Byly to krásné časy, kdy ještě svítilo slunce, kdy ještě zpívali ptáci, kdy člověk mohl vyjít za město a najít tam kus neporušené přírody. Časy, kdy si jeden mohl volně zaflámovat, ožrat se do němoty a v nejhorším se dostal na záchytku v podnapilém stavu. Jenže něco se stalo. Prezidenta Saula nahradil jeho bratr Paul a ulice se najednou začaly hemžit stovkami Normů, jeho sériově vyráběných
vojáků dohlížejících na dodržování nových pořádků. A nebyly to novinky, které by se prostému lidu mohly zrovna zamlouvat: každý dostane své místo v systému a plní stanovenou kvótu práce pro stát, když má odpracováno, jde domů, kde musí povinně sledovat státní televizi, nepovolují se žádné anomálie, neexistuje žití z podpory, je zakázána veškerá zábava pro volný čas (ostatně je zrušen i sám tento termín), občan je trestán za jakékoli projevy radosti, veselí, ale i vzteku či jakkoli záporných emocí vůči státu či velkému vůdci.
Možná se vám zdá zvláštní, že si to lidé nechali líbit. Inu, nejste sami. Podobná myšlenka se líhne i v hlavě hlavního hrdiny Normality – mladíka Kenta, jehož představou ideálně stráveného večera je pořádný flám, jehož názory se tvrdě střetávají s požadavky normalizačního režimu a jenž je konsternován skutečností, že je se svým životním stylem osamocen v davu průměrných občanů, kteří jako ovce přijímají diktátorské jho. Kent ale není jen kladný hrdina perzekuovaný totalitním režimem. Je to také notorický flákač, který má problémy přinutit se ke kontinuální práci trvající déle než několik vteřin, alkoholik, bordelář a nijak zvlášť inteligentní chlapík. Přesto má v sobě jiskru, která evidentně naprosté většině obyvatel chybí.
Jednoho dne si Kent jen tak vykračoval prázdnými ulicemi osvětlovanými jen světlem lamp (nebe již dávno navždy zakryly černé mraky a prach z nepřetržitě pracujících továren), když tu ho najednou popadl šílený nápad: začal si hvízdat. Pro poblíž hlídkující normské vozidlo to bylo asi jako kopanec do intimních partií. Není proto divu, že milého Kenta okamžitě sebrali a na týden zavřeli do vězení. Následoval přesun do Kentova vlastního bytu (ještě předtím mu však neznámý přítel podstrčí pozvánku do továrny Plush-Rest, kde by snad mohl najít pomoc), ovšem s hlídkujícím Normem přede dveřmi a nutností mít permanentně puštěnou televizi, aby byla zajištěna Kentova loajalita.
V tuto chvíli se začnete dění účastnit i vy a pomůžete Kentovi oknem opustit bídný příbytek, seznámíte se s obtloustlým chlapíkem Daiem, který jako jediný pro vás má pochopení, přihlásíte se jako dobrovolník do továrny Plush-Rest (zde se likviduje nábytek) a po nějakých těch peripetiích objevíte sídlo rebelů v kontejneru s odpadem. A pak už následuje jen nekonečný kolotoč destruktivních sabotáží a podvratných akcí, které nakonec povedou až k pádu samotného režimu a odhalení, proč že jsou občané ve světě Normality tak lhostejní, a proč na Kenta tradiční metody nepůsobí.
Co se herního stylu týče, není Normality nic jiného, než zcela tradiční adventure s originálním a silným příběhem, jejíž hraní se skládá především z pobíhání po herních lokacích, mluvení s nejrůznějšími postavami a používání předmětů na sebe či na různá místa. Dvě věci však tento titul odlišují od proudu běžných 2D point-´n-click adventur – 3D zpracování a originální námět.
Snad nikde jste ještě neplnili tak ujeté úkoly, jako je tomu zde. No řekněte, už jste někdy v nějaké hře vymalovávali obchodní dům nažluto? Už jste se v nějaké adventure pokoušeli o zničení telekomunikačního centra? Už jste propašovávali kazetu s projevem šéfa rebelů do místní televize? Už jste se pokoušeli osvobodit se z vězení, kde jsou vězni přehazováni z jedné cely do druhé? To vše s sebou nese řadu originálních puzzlů a kombinací předmětů, se kterými se jinde nesetkáte. Leckdy zajeté postupy nefungují a je třeba přemýšlet velmi netradičně, což jde hře rozhodně připočíst k dobru. Už na začátku se možná leckdo zasekne na úkolu zajistit plynulý běh nefunkční televize, která se neustále vypíná. Koho by napadlo položit na zem dálkové ovládání a k němu přistavit kolébajícího se dřevěného ptáka, že? Oříškem pak bude výroba pasti na hlídajícího Norma v podobě uspávajícího lože,
vyhazování předmětů z obchodu pomocí modelů letadélek či hledání záložního mozku v katakombách pod stadionem, kde se Normality na chvíli změní v nefalšovaný kobkový dungeon nejhrubšího zrna.
Autoři se nebáli využít 3D prostředí ke zpestření tradičních hádanek a zajistili též slušnou interaktivitu okolí a reakce na vaše akce vás leckdy až překvapí. Nezapomenutelné je porovnání původně čistého a naleštěného obchodního domu s doutnající žlutě vymalovanou troskou po vaší akci. Hra vás navíc nutí i prostorově přemýšlet – typickým příkladem může být nalezení vchodu do větrací šachty na WC v továrně Plush-Rest (na tom jsem se mimochodem zasekl asi na dvě hodiny…) či nalezení gizma v umývárnách normského vězení, kde se musíte sklonit a podívat se do nádržky. Skvělé jsou také návraty na stejná místa, která ovšem zatím reagovala na vaše akce. Taková procházka zničeným obchoďákem či prodejnou televizí, která padla pod výbuchem generátoru, opravdu zahřeje na srdíčku.
Jednotlivé lokace jsou rozmanité, tak, jak jen futuristické město může být. Podíváme se do továrny na šrotování nábytku, obchoďáku s velkou vaflí uprostřed, televizního studia,
velitelství Normů, následně pocestujeme do normského vězení (mimochodem – naprosto neopakovatelný zážitek je psaní zprávy... ehm... zvratky na hadr od podlahy a následně prostrkování pomocí třísky skrze dveře) – jak sami vidíte, ačkoli jsem vám vyjmenoval sotva polovinu všech míst, kam se ve hře dostanete, v rozmanitosti prostředí bude jen těžko Normality hledat konkurenci. Co se počtu interaktivních postav týče, není to už tak slavné. Především Normality na různé rozhovory neklade až tak velký důraz a je možno se obejít i bez nich, a pak – Kent vlastně ve hře nenalezne s výjimkou rebelů žádnou přátelskou osobu. Ale na druhou stranu ty rozhovory, které povedete, nejsou vůbec špatné – dlouhé, rozmanité a přímo prošpikované skvělým humorem, který se ostatně táhne celou hrou.
Z předchozích řádků ve vás mohlo vyvstat přesvědčení, že je Normality vážnou záležitostí s atmosférou tíživou až tísnivou. Nic by nebylo dále od pravdy! Vtipné situace jsou zde spíše než denním minutovým chlebem a ať už děláte cokoliv, Kent si neodpustí nějakou tu vtipnou hlášku. Až budete připravovat Daiovi kafe s bílou barvou místo mléka (Dai: „To kafe chutná nějak…ehm…zvláštně.“ Kent: „To je stará receptura, která se v naší
rodině přenášela z otce na syna po celé generace. Je to moc tajný recept, který ti prostě nemůžu prozradit.“), až podáte Normovi hasící přístroj se žlutou barvou, až budete pomocí trička s nápisem „I AM FAT“ přesvědčovat recepční, že se hodíte na práci ničitele nábytku, až budete vymýšlet fígle, jak se zbavit dotěrných, leč beznadějně tupých Normů ve věznici, poznáte, že vám tady říkám jen a jen čistou pravdu (ostatně lhát si ani nemůžu dovolit).
Přišel už pomalu čas, abychom si něco řekli o grafickém zpracování. Jak už jsem nejenže nakousl, ale spíše jak už do vás hučím celý článek, Normality je plně 3D. I přesto si ovšem grafika zachovala osobitý styl, díky kterému se hra může měřit i s těmi nejnádhernějšími 2D kousky. Především barevná škála je správně pestrá, ale zároveň matná a vytvářející dojem smutku, což nemalou měrou přispívá k atmosféře hry. Zajímavým prvkem jsou také minianimace, se kterými se ve hře setkáváme doslova na každém kroku – jde o krátká videa ilustrující nějakou akci, kdy se nedíváme na situaci Kentovýma očima, ale můžeme pozorovat tohoto komicky nemotorného chlápka z pohledu třetí osoby pěkně v akci. Když to vše doplní ještě nevtíravá, avšak příjemná hudba, nemůžeme proti technické stránce hry zhola nic namítat.
Pokud byste snad měli potíže se sháněním této vynikající hry, odkážu vás na magazín Score, kde minulý rok vyšla jako plná hra na cover CD, a to dokonce v českém překladu. Ovšem neodpustím si rýpnutí – leckde jsem se zasmál nad původními hláškami, které mi v podobě anglického namluvení proudily do sluchátek, avšak na české titulky jsem jen nevěřícně zíral. Škoda, mohlo to dopadnout lépe.
Dohrát Normality není vůbec jednoduchá záležitost. Právě proto, že je ve všech směrech tak originální, je i řádně tuhá a některé konstrukce opravdu postrádají sebemenší náznak logiky. Někdy už opravdu nezbývá, než snížit se k taktice všeho na všechno, což může případného hráče celkem slušně iritovat (z vlastní zkušenosti :o)). Ovšem myslím, že ve většině případů převáží humor a skvělá atmosféra, které donutí i toho nejzavilejšího odpůrce jednoho z nejstarších herních žánrů zatnout mozek a hrát (zuby zatínají pouze hráči akčních her, aby si v náhlém impulsu agresivity neukousli jazyk).
