Toto předsevzetí bezpochyby hoši od Westwoodu při tvorbě svého akčního RPG měli. Nebýt pouhý klon, to bylo od počátku heslem Noxu. Na pokusu o trumfnutí legendární pekelné předlohy nešetřili autoři snahou, nápady, ani penězi, a dlužno říci, že pro to udělali hodně... Ale je na nás, abychom posoudili, zda udělali dost.
Na počátku bylo...
Nox je akční RPG. Tato jednoduchá věta ho charakterizuje od začátku do konce. Všechny znaky žánru jsou v něm přítomny, nic navíc. Kupříkladu, příběh je tak stupidní jak jen může být. V kostce: Před dávnými věky zuřila v zemi Nox nelítostná válka mezi Hodnými a Zlými. Zlí, povoláním nekromanti, byli na hlavu poraženi, jejich duše uvězněny v křišťálové kouli, a magická superzbraň použitá k jejich exterminaci rozdělena mezi tři kmeny Hodných: válečníky, kouzelníky a vyvolávače. Jedno černé semínko ale zůstalo: nekromantské děťátko Hecubah, ušetřené vůdcem Hodných a dané k výchově obrům (...) po čase doroste, a na počátku puberty dospěje k závažnému rozhodnutí. Zachce se jí vládnout světu. Při studiu zakázaných umění jí dojde že potřebuje moudrost svých předků, lépe řečeno křišťál s jejich dušemi. Ten byl poslán do jiné dimenze, a momentálně trůní na televizi typického amerického burana (jehož tělesná schránka se má brzy stát vaším druhým domovem). Následující děj je zřejmý: teleport do Noxu postihne nejen krystal, ale máte to štěstí že přistanete na palubě vzducholodi. Její kapitán po vás "za cestu domů" chce víc než televizi: musíte se stát Velkým Hrdinou. Chlápkovi v džínech a teniskách vyberete povolání (jsou tři a odpovídají "kmenům Hodných"), a pak už ho máte na starosti trvale. Příběh jde lineárně dál, úkol za úkolem, od počátečního získávání věhlasu přes zjišťování co má Hecubah vlastně za lubem po hledání částí superzbraně, a konečně vítězství dobra nad zlem. Subquesty skoro nestojí za zmínku.
Pominu-li ubíjející jednoduchost (vždyť např. hlavního nepřítele a jeho cíle znáte již od začátku... to i Diablo bylo tajemnější!) a některé typicky americké aspekty chápání života, jako že cca 40 let je "před dávnými věky", přesto zbude postava hlavního hrdiny. Burani v teniskách do fantasy prostě nepatří, nejen pro to že by rychle skončili jako mastný flek. Navíc nemáte vůbec žádnou volnost v rozhodování o svém osudu, jste jako loutka na provázku od začátku do konce. Připočtu-li k tomu vyloženě trapné pokusy o vtipný až humorný charakter hry... Slabý příběh je sice typickou devizou "akčních RPG", ale zde přesahuje meze a neskutečně kazí celkovou atmosféru.
Oheň a meč v Noxu
Naopak jejich silnou stránkou, a vlastně jedinou náplní, bývá boj na meče i na blesky. Autoři si zřejmě řekli, že v jednoduchosti je síla, a zde, na rozdíl od pojetí psychiky hlavního hrdiny, mají pravdu. Velmi intuitivní ovládání rychle zvládne i malé děcko, jen pohyb je třeba trochu doladit. Boj samotný je velmi dynamický, a přes strhující akčnost neklade kupodivu nároky jen na hráčovy reflexy. I s válečníkem, kde by člověk čekal jen nejčistší "rubačku", se přesvědčíte že rychlé vrhnutí se do středu nepřátelských řad vede maximálně k rychlé smrti. Je třeba taktizovat, vybírat si nepřátele, moudře volit výstroj, a využívat zvláštních schopností (bersekr, bojový pokřik...). U dalších dvou povolání přichází do hry i magický faktor a s ním různé pasti a vychytávky. Kouzelník nepraktikuje jen klasické bleskově-plamenné inferno, může se i léčit (!) nebo kouzla různě kombinovat. Kouzel samotných je naneštěstí relativně málo, pětadvacet. Systém "spell levelů", tj. zvyšování účinnosti kouzla čtením knih, je stejný jako v Diablu, jen sloupů doplňujících manu je daleko více; bohužel zrovna v nejnebezpečnějších prostorách se jich jaksi nedostává. Vyvolávač, který mi mimochodem přišel nejzajímavější, si zase může zmámit nějaké zvíře jako ochranku a dirigovat ho jednoduchými povely. Případně si nějakého pomocníka přímo vyvolá. Užívá luku a magických holí, a také trochu kouzlí. Na zmíněné přípravě pastí se nejlépe vyřádíte zde, při tvorbě "bomberů", čarovných pomocníčků jejichž jediným úkolem je dojít k cíli a aktivovat vložené kouzlo- prostě chodící nášlapná mina (nebo omračovač, zmamovač - možností je spousta). Chce to jen být trochu "tvůrčí typ", aby jste si pořádně užili destrukci...
Mluvě o tvořivosti, potvorám byla dána do vínku příjemně velká dávka inteligence. Kolik problémů dokáže udělat deset pitomých skřetů házejících kameny, když se kryjí za terén, snaží se mezi vás a sebe dostat nějaký nábytek, a především při přiblížení zdrhají, je až k nevíře. Vaši společníci jsou také OK, zvláště pokud je můžete řídit, ale pokud se k vám někdo přidá a je ovládán počítačem, tak má tendenci pronásledovat nepřítele i do chumlu jeho bratříčků. Opět se tu ovšem projeví pozornost k detailu: vaši společníci se sami léčí tím, že zkonzumují jakékoliv jídlo nebo lektvar v blízkosti. Stačí jim nějaké upustit, a je po problému typu " teď mi nesmíš chcípnout!" Pohled na vlka chroustajícího deset jablek je sice mírně komický, ale budiž. Interakce s NPC a jinými živými tvory je na úrovni, postavy jsou dobře namluvené, a realističnosti jejich projevů není co vytknout. Snad jen přepísknutá cenová hladina, kvůli která máte i k závěru sotva dost peněz jen na to, aby jste své zbraně a zbroj udržovali v přijatelném stavu. No, nikdo nikdy netvrdil, že býti hrdinou je snadná cesta ke zbohatnutí.
Co oči (ne)vidí a uši (ne)slyší, a co počítač (ne)štve
A jak to všechno vypadá? Krátce, 3D izometrická grafika Noxu je fajn. Prostředí, potvory i předměty jsou vykresleny dostatečně detailně, u prostředí navíc nelze nezmínit velkou interaktivitu. Téměř každou věcí můžete hýbat a posunovat (někdy vás v boji i zapomenutá stolička zatraceně zpomalí a máte problém, o barikádách z poliček nemluvě), případně rozbít. Pohyb čehokoliv je plynulý a realistický, využívá se motion capture. A co je realistické snad až příliš, je práce kamery s úhlem pohledu. Podle toho kde stojíte či jak se pohybujete se mění to co vidíte, například skrze otevřené dveře zahlédnete část další místnosti. Nebo typicky nevidíte za sloup, pokud stojíte před ním. Tento systém, Westwoody nazývaný TrueSight, bouhžel způsobuje že většina obrazovky neustále zůstává ve tmě.
Potvory "šerosvitových" efektů mazaně využívají a skrývají se na místech kde je není snadné zahlédnout. Celkově působí Nox velmi živě a vesele. Pro malou detailnost není sice rozlišení 1024x768 prakticky použitelné, ale další dvě možnosti (800x600 a 640x480) docela dobře stačí. Hra nevyužívá 3D akceleraci, ale jakési MMX protokoly; výsledek je přesto více než uspokojivý. Lehce pohádkový styl kresby dobře podbarvuje i kvalitní hudba a ozvučení. Ptáci řvou (a kytky smrdí, znáte to), lidi se vybavují na ulicích, kovové předměty padajíce na zem cinkají zatímco těla pleskají, podle toho do čeho praštíte se ozve jasný tón, zadunění, nebo třeba výkřik... Zvuková databáze je zjevně bohatá a vše funguje jak má. Hodně upadá pouze úroveň animací - skoro žádné nejsou, a když už, tak renderované scény nepůsobí zrovna živě.
I v technickém zpracování se objevilo několik velice dobrých nápadů. Počítám mezi ně už instalaci, při které se spustí demo, či spíše slideshow, zasvěcující vás do dějin Noxu. Příjemné zpestření. Nebo tzv. compatibility mode, kdy se při hardwarových problémech hra spustí jen v nastavení, ve kterém si s vašem počítačem rozumí. Nesmírně to urychluje zjištění co vlastně nefunguje a proč asi (můj problém například byla absence nového driveru na zvukovou kartu). A nesmím zapomínat na prostý fakt, že mi při desítkách hodin hraní Nox ani jednou nespadnul. Programátoři odvedli dobrou práci, a dokonce i hardwarová náročnost není nijak vysoká, což v dnešní době není zas až tak samozřejmé.
Multiplayer, jakožto pověstná třešinka na dortu, je v Noxu trochu problematický. Ačkoliv deatmatch nabízí některé zajímavé varianty (např. boj o vlajku (capture the flag), poslední zůstává (king of the hill) či Černý Petr/ vole padni (hot potato)), jaksi to nestačí. Kooperativní multiplayer, to je režim který na RPG hrách nejvíce táhne, a jeho absence zde dosti vadí.
Váhy osudu
A jaký je dojem ze hry po dlouhodobém hraní? Především, za každé ze tří povolání je to úplně jiná zkušenost, ačkoliv některé mapy a questy se překrývají. Zde musím pochválit opět onu pozornost k detailu- rozhodně se nestane, že by vaší odměnou po zabití nějakého bosse byl skvělý "meč +100", který ale nemůžete používat protože jste čaroděj. Také subquestíky, jakkoliv nepočetné, se pro jednotlivé postavy liší. RPG prvky jsou naneštěstí zanedbané- levelů je všehovšudy 10, a později už změnu ani nepoznáte. Ale největším kamenem úrazu je, že jsou mapy kreslené ručně a tedy sice detailní, ale nikoliv náhodně generované. Kvůli tomu si zahrajete Nox maximálně třikrát, pokaždé s jiným povoláním, a pak se odebere na "poličku zapomění". Replayabilita blízká nule a oproti Diablu změna k horšímu.
Při celkovém hodnocení se srovnání s Diablem nelze vyhnout. Nox je na první pohled lépe graficky zpracovaný, lepší je i ozvučení a technické zpracování obecně, leč to je věc poplatná době. V počtu chytrých nápadů a detailnosti Nox také vede, a hrát za vyvolávače je rozhodně větší zábava než vést temnými kobkami ženskou zlodějku (mimo jiné vám nehrozí "osud horší než smrt", že...). V čem ale projíždí na celé čáře je atmosféra. Tajemné satanistické zlo, o jehož původu se dlouho dohadujete, bylo nahrazeno příběhem klackovitého maníka o klišovitém boji proti nepříteli, "protože je ten špatný". Pitomý příběh sice nekazí rapidní akci, která ve hře rychle graduje, ale zanechává neslanou nemastnou pachuť kdykoliv se nad životem a světem v Noxu zamyslíte. A prozradím rovnou: konec je pokažený tak příšerně, že jsem po dohrání cítil spíš znechucení než spokojenost. Kvůli atmosféře a kvůli mínusové "znovuhratelnosti" pravím: král není mrtev, Diablo není překonán. I tak vám pokus o atentát na něj vydrží na několik dní slušné zábavy.
| NOX | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
