NVIDIA záhy zjistila, že jít se svými kvadratickými plochami proti Microsoftu a ostatním příznivcům polygonů je, kulantně řečeno, neefektivní. Rozhodla se proto přejít zcela na opačný břeh a vytvořit takový čipset, který nejenže bude předurčen k polygonové akceleraci, ale navíc bude jako své základní programovací rozhraní (API) používat přímo microsoftí Direct3D. Byl to poměrně odvážný krok, protože Direct3D bylo rozhraní mladé a mezi vývojáři nepříliš oblíbené – vzpomeňme například na kritiku, kterou raným verzím Direct3D věnoval John Carmack, když je porovnával s konkurenčním OpenGL. Ostatní výrobci grafických čipů vesměs měli své vlastní patentované API, z nichž nejpoužívanější v hrách byl bezkonkurenčně GLIDE od firmy 3dfx. NVIDIA si tímto tahem však zároveň zajistila kompatibilitu svých čipů s čím dál větším množstvím her a možnost se vézt na marketingové mašinérii Microsoftu. Důvěra v sílu a schopnosti softwarového molocha se velmi vyplatila – Direct3D je dnes standardem pro vývoj her a ostatní „soukromá“ API vymírají na úbytě.
Dalším veskrze rozumným krokem, ke kterému se NVIDIA rozhodla, bylo opuštění myšlenky čipu, který by v sobě slučoval akceleraci grafiky a zvuku. A posledním, tentokrát dosti náročným vytyčeným cílem, byl zdánlivě nedosažitelný šestiměsíční cyklus uvádění nových, inovovaných výrobků.
První průlomKdyž byla v roce 1997 ohlášena RIVA 128, která byla vyvíjena pod kódovým názvem NV3, málokdo věřil jejím proklamovaným parametrům – 128bitové paměťové sběrnici a fill rate 100 megapixelů za sekundu, hodnotám, které převyšovaly výkon tehdejšího krále 3D grafiky – čipu 3dfx Voodoo Graphics. RIVA 128 navíc slibovala jednu z prvních implementací AGP (byť neúplnou).
Ačkoliv „stodvacetosmička“ nepřinesla stejnou kvalitu obrazu jako její rival od 3dfx, nízká cena a vysoký výkon v oblasti 2D i 3D akcelerace z ní učinily populární řešení pro mnohé firmy montující počítače (např. Dell nebo Gateway) a většina významných výrobců grafických karet (Diamond, STB, ASUS, ELSA atd.) tento čip použila v některém ze svých modelů.
V únoru 1998 se objevil upgrade – RIVA 128ZX. Kromě zvětšení maximálního rozsahu frame bufferu ze 4 na 8 MB se zákazníci dočkali plné implementace oblíbeného (nejen) herního rozhraní OpenGL v podobě ICD (Installable Client Driver). Příznivci 3dfx naopak museli čekat na první jednočipové 2D/3D řešení značky Voodoo Banshee až do září.
Vlak se ale teprve rozjíždíPlna radosti z úspěchu RIVY 128 ohlašuje NVIDIA dlouho před jejím uvedením další generaci svých čipsetů, TNT (zkratka z TwiN Texel). Engine zabudovaný v TNT umožňuje aplikovat na jeden pixel dvě textury, popřípadě zpracovat v jednom hodinovém cyklu dva pixely najednou, a to ve 32bitové barvě. Špičková hodnota fill rate měla dosáhnout 250 megapixelů za sekundu, ale nakonec bylo nutné snížit frekvenci jádra na 90 MHz, čímž fill rate klesla na 180 Mpixelů/s. Kromě vyššího výkonu ale TNT přineslo také významné zlepšení kvality obrazu a zvětšení maximálního frame bufferu na 16 MB.
Úspěšným uvedením TNT na trh NVIDIA dokázala světu, že už neplatí věta „3dfx a pak dlouho nikdo“. Hrubý výkon TNT sice na Voodoo2 (které se již v té době prodávalo) nedosahoval, ale 32bitové barvy a kvalita obrazu byly dostatečně silnými argumenty, aby si TNT našlo vedle Voodoo2 své pevné místo.
O šest měsíců později...V březnu 1999 NVIDIA vypustila na svět dva nové produkty – pro náročné TNT2 a pro ty ostatní levný model Vanta. TNT2 už umožnilo využít pro obraz 32 MB paměti a ve svém modelu Ultra nabízelo maximální fill rate 300 Mpixelů/s. TNT2 také znamenalo obrat v soupeření NVIDIE s 3dfx ve prospěch prvně jmenované firmy – výkonově TNT2 za Voodoo3 zaostávalo jen málo a vývojáři se postupně odvraceli od rozhraní GLIDE směrem k Direct3D a OpenGL. A přichází síla G
Zřejmě svůj dosud nejvýznamnější výtvor ohlásila NVIDIA v srpnu roku 1999 – byl to revoluční čip GeForce 256 (kódový název NV10), který byl jako první schopen na sebe od procesoru přebrat transformační a osvětlovací operace (transform & lighting – T&L). Disponoval čtyřmi pixelovými potrubími a frekvencí 120 MHz, což dávalo teoretické maximum fill rate 480 Mpixelů/s. GeForce 256 také jako první podporoval paměti SDRAM typu DDR (double data rate – dvojitá rychlost přenosu dat) a přinesl hardwarovou podporu kubického mapování prostředí (cube environment mapping), které umožňuje věrohodnější zobrazení efektů zrcadlení a odrazů okolí na objektech.
O dalších šest měsíců později už NVIDIA neměla příliš kam spěchat – DDR verze GeForce 256 byla nejvýkonnějším řešením na trhu a s SDR verzí byly schopny jakžtakž soupeřit jen Savage 2000 od S3 a ATI Rage Fury MAXX. Ten, od koho byl očekáván hlavní útok na pozici NVIDIE, totiž firma 3dfx, stále jen mediálně vychvalovala své Voodoo5; to však zatím nebylo k mání. A rozjetá NVIDIA ohlásila další triumf: její čipy budou použity v nové herní konzoli jménem Xbox, kterou se Microsoft chystá ohromit svět. Záloha na vývoj specializovaného čipu XGPU, kterou NVIDIA od MS obdržela, činila kulatých 200 miliónů dolarů. Už měsíc po tomto ohlášení však NVIDIA vynáší na světlo další čip – GeForce2 GTS (kódový název NV15), který má (díky podstatnému zvýšení frekvence a přidání multitexturovací jednotky ke každému potrubí) oproti GeForce 256 téměř dvojnásobnou fill rate a čtyřnásobnou texelovou fill rate. Navíc přibyla podpora komprese textur metodou S3TC a celoobrazovkový antialiasing (FSAA – vyhlazování hran objektů).
Z Kanady však přicházejí nečekané zprávy o těžké konkurenci od ATI jménem Radeon – čipu, který má být schopen už brzy zaútočit přímo na pozici GTS, a to jak po stránce hrubého výkonu (fill rate), tak z hlediska T&L a obrazových funkcí.
Rok 2000: rychlík už se nedá zastavitV červnu NVIDIA představuje geniální (zejména marketingově) čip GeForce2 MX, který je sice založen na GTS, ale oproti němu o něco ochuzen (pouze 2 pixelová potrubí a nižší frekvence) a o něco obohacen (TwinView – možnost používat současně dvě zobrazovací jednotky). Tento čip je cílen zejména na uživatele s vysokým smyslem pro poměr cena/výkon a proto používá místo DDR stále ještě podstatně levnější paměti SDR (v referenčním designu – principiálně je schopen pracovat i s DDR a i takovéto karty s MX se v poslední době objevují). Fill rate MX dosahuje 350 Mpixelů/s a 700 Mtexelů/s. Je také nutné podotknout, že čip MX byl zkonstruován tak, aby se dal použít v počítačích Apple Macintosh, a v lednu 2001 byl vybrán jako standardní výkonné grafické řešení pro model Power Macintosh G4.
Na podzim roku 2000 již bylo jasné, že ani Radeon ani Voodoo nemohou vedoucí pozici GTS a MX ohrozit. To bylo pro NVIDII štěstí, protože chystaný čip NV20 musel být kvůli problémům s přechodem na 0,15mikronový výrobní proces a zpožděnému uvedení microsoftího DirectX 8 odložen. Proto v srpnu přišlo jen rychleji taktované GTS pod obchodním názvem GeForce2 Ultra.
V listopadu si NVIDIA vykolíkovala další území – sféru mobilních počítačů. Uvedla na trh první „mobilní“ grafický čip akcelerující funkce T&L – GeForce2 Go. Ten je založen na MX, běží však na nižší frekvenci a jeho výplňová rychlost je 286 Mpixelů/s a 572 Mtexelů/s. Konkurenční Mobility Radeon od ATI sice papírově nabízí oproti Go některé výhody, ale jeho výkon v 3D bude zřejmě slabší a hlavně dosud není na trhu.
3dfx se loučí; co bude dál?V prosinci roku 2000 se skončil čtyřletý konkurenční boj: firma 3dfx uvedla své Voodoo5 na trh s velkým zpožděním a nebyla to zrovna karta, která by mohla zvrátit dlouhodobý trend. Proto se 3dfx rozhodla odprodat své duševní vlastnictví (patenty, výsledky výzkumů, technologie atd.) a další cenná aktiva NVIDII a ukončit svojí existenci. Navíc přibližně 100 zaměstnanců 3dfx přešlo pod křídla NVIDIE a obohatilo tak její mozkový potenciál. Blíže jsme o tomto konci grafické legendy informovali zde a zde.
NVIDII se podařilo přijít s řešením pro každého – od profesionálního grafika až po nemajetného hráče, navíc řešením založeným na stejné rodině čipů, které používají stejné, pečlivě odladěné ovladače. Ačkoli se firma ATI v roce 2000 se svým Radeonem vyšvihla překvapivě blízko ke kvalitám GeForce2, výraznějšímu úspěchu tohoto čipu zabránily nedoladěné ovladače a vyšší cena na něm založených karet. ATI také dosud nepředstavila řešení pro profesionály, a levnější varianta Radeon VE (value edition), která má zaútočit na oblíbené GeForce2 MX, dosud není na trhu.
V roce 2000 přišla NVIDIA se strategií, která se jeví býti prakticky dokonalou: vyvinula kvalitní a výkonné 3D jádro, na němž postavila různé grafické karty pro různé cenové hladiny. Zdá se, že pro rok 2001 na ní není co měnit – jakmile se objeví čip NV20 (a to by mělo být co nevidět), lze opět záhy očekávat celé spektrum na něm postavených řešení. Jako jediný vážnější konkurent se jeví firma ATI, ta však má oznámit svůj nový produkt nejdřív v březnu a přijít s ním na trh až v létě. Do hry by se teoreticky mohl vložit ještě Matrox, ale to by si musel hodně potají chystat nějaký velký trumf. Bez zajímavosti pak rozhodně není ani čip KYRO vyráběný firmou STMicroelectronics, který si myšími zoubky ukusuje svůj (zatím) mrňavý podíl na trhu – jeho technologie tvorby obrazu se liší od „klasické“ a mohl by se (respektive jeho nové modely) v budoucnu prosadit výrazněji.
Jakkoli nám může NVIDIA svými úspěchy imponovat, základem trhu je konkurence, proto držme palce těm slabším, ať najdou sílu bojovat a prosazovat se. Nechť vítězí kvalita výrobků nad marketingovými taktikami.
Zdroje: FiringSquad.com, NVIDIA
