Na počátku všeho věku jedné paralelní dimenze, světě nazývaném Phaenon, byli démoni Posledního Kruhu po staletích lítých bojů konečně poraženi. Cestu proti Pekelným Hordám ďábla Astarotha ukázal muž výjimečné statečnosti a inteligence. Jeho jméno bylo Kushulainn. Každou bitvou se Astarothovi přibližoval a nakonec došlo k vzájemné konfrontaci. Jejich duel trval sedm dní a sedm nocí. Osmého dne se lidé osmělili přijít blíže. Asteroth ležel nehybně na zemi, ale Kushulainn zmizel. Démon byl zamčen do truhly Apylandu a svržen do jezera chladnoucí lávy. Kushulainna již nikdo nikdy nespatřil, stal se mýtickou legendou, která časem upadla v zapomnění. Nikdo netušil, že Astaroth nebyl poražen, jeho tělo je uvězněno, ale jeho duše je nesmrtelná. Milióny let čeká Kushulainn ve své zapomenuté svatyni na toho, kdo definitivně zbaví Phaenon démonického Astarotha.
Od těch dob planeta prošla závratnými změnami. Krutá ledová doba učinila povrch neobyvatelným, populace se uchýlila do skrytu pěti ledových jeskyní, pěti městských konglomerátů. Absolutním vládcem je Ix -- gigantický centrální počítač koncentrující data celé galaxie, sbírající informace milióny svých senzorů. Osaměle v srdci svého městského paláce řídí ustrnulý život na Phaenonu. Ani Ix ovšem neví, že přímo pod jeho palácem dělníci náhodou odkryli prastarou Astarothovu truhlu. Pán všech démonů Asteroth a jeho následovníci se konečně zmocnili nových těl k uskutečnění svých milióny let snovaných plánů...
Omicron: The Nomad Soul začíná velice zvláštně. Po úvodním intru a prvním spuštění hry se na obrazovce objeví udýchaný chlapík z úvodu a promlouvá přímo k Vám, k hráči. Nabízí interface hry jako vstupní portál do paralelního světa Phaenonu a svoje tělo jako úkryt pro Vaši duši. Nechce po Vás nic, co by Vás překvapilo -- chce abyste zachránili jeho svět. Nemáte žádnou volbu, nabídku přijmete. Rychlým sledem se přesunete do temného skladiště. Jste v Omikronu.
Nevypadá to dobře. Hned ve skladišti si Vás pořádně podá jakási neforemná příšera, aby vzápětí utekla před dalším kovovým monstrem. Ležíte přizabitý na zemi, jen zdálky vnímáte suchý hlas automatu. Oznamuje Vám, že jste se stal/a obětí násilného útoku a že bude nejlepší, když půjdete domů a trochu se osvěžíte. No když tohle všechno, proč to tedy neudělat? Trochu se projdete, ono se to nějak vyvine.
Počáteční zmatečnost pak trochu poleví. Jste v těle omikronského policajta Keyla 669 vyšetřujícího se svým parťákem Denem sérii záhadných rituálních vražd. Zjistíte, že Keyl i Den v průběhu vyšetřování náhle zmizeli ze světa. Navíc Vás jen náhodou nepotkal stejný osud jako Dena -- smrt, za jejíž provedení by se jistě nestyděl ani Jack Rozparovač. Zmatený a z hlediska svého phaenonského okolí zjevně postižený silnou amnézií, jste ideálním podezřelým. Z případu jste odvoláni, začíná Vaše pátrání na vlastní pěst.
Je nejvyšší čas zarazit moji upovídanost. Nomad Soul je především adventura a tedy o příběh a atmosféru hry jde v první řadě. Říkám především, protože Nomad Soul není "čistá" adventura, ale velmi netradičně pojatý žánrový mix. Mix adventury, klasické bojovky a (dnes tak oblíbených) stříleček typu Quake. Všechny tři žánry jsou vzájemně propojeny společným 3D vyjádřením světa Omikronu.
Převážnou většinu času trávíte v "adventurovém režimu", ze kterého Vás hra občas sama přepne do některého z akčních módů. Před změnou se vždycky přehraje krátká sekvence, která boj uvede a nenechá Vás tak nepřipraveného. Když akci odbudete, příběh se většinou posune v ději o něco dál a vše se vrací do starých kolejí. Každý z akčních módů má svoje vlastní ovládání a svoje trochu specifické prostředí. Bojovka, jeden proti jednomu, připomíná Tekken 3 nebo staršího StreetFightera. Celkově není tak propracovaná jako zmiňované dvě hry, ale takové srovnání by stejně nebylo fér. Co je u Tekkena podstatné a jediné, je v Omikronu jen krátkým odreagováním. Ovládání je zjednodušené, odpadají typické "čtyřhmaty" kvůli speciálním úderům, většinou vystačíte s pěstmi a kopanci. Kupodivu to bývá celkem zábavné. Časem ale narazíte i na dryhý typ akcí: procházení po bludišti a odstřelování nepřátel. Možná je žánr adventur opravdu v krizi, ale ať to proboha už takhle nikdo "neopravuje". Tyhle pasáže hry jsou prostě a jednoduše příšerné. Jednoduchá, mizerně postavená bludiště, zbraně k ničemu, nepřátelé ("IQ tykve", ale tak přesní ve střelbě, že to člověka otráví) stojí vždy na stejném místě. A ještě ke všemu hra v tomhle režimu bez nějakého zjevného důvodu občas tak příšerně trhá, že znemožňuje efektivní zaměřování nepřátel. Brrrrr.
Radši zpátky k Omikronu jako adventuře. Autoři z Quantic Dreams strávili tvorbou této části hry bezmála dva roky a je to na výsledku také poznat. Od začátku soustředili svoji pozornost na zpracování světa, kde se budete pohybovat. Nikdo Vám neříká, co máte dělat, kam jít. Nic Vás neomezuje. Když chcete, zavoláte si "auto", vznášedlo nazývané "Slider" a řídíte, do které části města chcete. Nebo můžete jen tak procházet ulicemi, kupovat poezii v zapadlých krámcích, zajít do arény bojovat pro peníze na život a na smrt. Zaskočte si na striptýzovou show, jen tak si užívejte svého virtuálního piva Kloops a s trochou voyerství sledujte v neónovém přítmí dívky tančící u tyčí a postávající dvojice okolo. Zkrátka, vychutnejte si tu atmosféru technokratického, upadajícího a omšelého světa ponurých ulic se spoustou bledých neónových světel, neosobními kovovými dveřmi na každém kroku, spousty neznámých lidí se znuděným výrazem, které bloudí po ulicích odnikud nikam, protože právě ta činí Omikron zajímavým.
Atmosféru skvěle dotváří tichá sentimentální melodická hudba Davida Bowieho a jeho souputníka Reevse Gabrelse. Apropos, David Bowie není ve hře jen slyšet, můžete ho tam i vidět. Hrajete-li hru dost pozorně, všimnete si různě pohozených letáků v Omikronu oficiálně zakázané kapely Dreamers, která čas od času pořádá některý ze svých tajných koncertů. Zajděte tam a určitě mezi muzikanty poznáte Davida i Reevse. Hra jde dokonce tak daleko, že poté, co shlédnete koncert, můžete si v Omikronu koupit nahrávku Dreamers
a pouštět si ji na některém z Transcanů (tamní 3D video). Tímto způsobem můžete ve hře strávit opravdu velké množství času a můžu s klidem říct, že takové virtuální poflakování po městě je někdy daleko zábavnější (a bezpečnější) než provozování téhož v reálu.
Bohužel, poflakování není tou činností, která je potřeba k dohrání hry. Na to budete přece jenom potřebovat víc energie. Příběh je absolutně plochý a lineární. Zpočátku vypadá velice nadějně: pátrání po vraždách, prohledávání různých bytů, výslechy a vyptávání. Připadáte si spíš jako v nějakém filmu než ve hře. Postupně se ale rozmělní, přebíhá mezi mystickými klišé a snahou po křečovité originalitě. Úkoly jsou čím dál tím víc podobné schématu: "Zajdi do místnosti A pro předmět B, abys dostal klíč C, který vede k předmětu D za některými ze zamčených dveří." Zhruba ve třech čtvrtinách hry je to už vysloveně nudné.
Naopak perfektní myšlenkou je nezávislost duše na tělu. Můžete (a časem dokonce musíte) měnit těla různých osob, jako obnošené šaty. Bohužel to není dotaženo do konce. Jiná kůže znamená v Omikronu skutečně jen nové šaty, jen výjimečně se k Vám někdo pak chová jinak než když jste byl někdo jiný. Kdejaká ženská a policejní důstojník se stejně dobře můžou procházet po policejní stanici a nikomu to nevadí. V každé kůži se cítíte stejně. Žádná změna, žádná reakce. Že jste někdo jiný poznáte jen podle vzhledu, chůze a gest. No, co se dá dělat.
Co se týče technického zpracování, je velice dobré. Svět je detailní, postavičky mají rty synchronizované s tím, jak mluví. Jejich tváře naplňují různé emoce, mimika je dobře patrná. Možná i kvůli tomu je hra snad až příliš náročná na grafickou kartu a výkon CPU (o čemž svědčí také fakt, že si Kamil kvůli ní koupil nový procesor do své mašiny - by Vreco). Hlavně ve venkovních prostorách jsem se i při poněkud snížených detailech neubránil ani na pětisetmegahertzovém stroji citelnému trhání. Naštěstí nepříliš častému. Hra zabírá úctyhodná tři cédéčka, což sice nevadí, ale pokud si hru chcete opravdu užít, asi Vám nezbyde než zvolit plnou instalaci (1.6 GB!). V opačném případě očekávejte neustálé šmátrání po stopách některého z cédéček.
Přesto, Omikron: The Nomad Soul je bezpochyby dobrou a zábavnou hrou. I přes určitou rozpačitost a nejistotu dokazuje, že adventury ještě mají hráčům co nabídnout. Je to zábava, která Vás neomrzí několik desítek hodin a pokud jste fanoušky Davida Bowieho, je otázka hraní Omikronu i otázkou Vaší osobní prestiže. Jen několik (přesto podstatných) kroků dělí Nomad Soul od toho, aby byl naprosto skvělou hrou.
| Omicron: The Nomad Soul | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
