Když mi náš šéfredaktor oznámil, že mi posílá k recenzi hru Pacific Warriors, nedokázal jsem si ani představit, k jakému žánru si ji mám zařadit. Teprve na doplňující informaci, že „jsou to nějaká letadla“ (s nezbytným dodatkem o „okrajových žánrech“) jsem trochu zbystřil pozornost a zapátral v paměti po očekávaných novinkách v oblasti mých oblíbených leteckých simulátorů. Přestože mám simulátorovou scénu poměrně dobře zmapovanou, název Pacific Warriors (navíc s hrdým podtitulem Air Combat Action) jsem si nedokázal nikam zařadit. Tichomořské bojiště druhé světové války přece nebývá častým námětem pro simulátory – po ve své době nepřekonatelných Aces over Pacific a jejich mladší sestry Pacific Air War od Microprose se o jeho ztvárnění (úspěšně) pokusil vlastně až vloni Microsoft v druhém pokračování svého Combat Flight Simulatoru. Že by se (mně zcela neznámá) firma Interactive Vision pokusila konkurovat velkému Billovi?
S nedočkavostí jsem zasunul cédéčko do mechaniky, volné místo na mém pevném disku ze zmenšilo o 100 MB a já se zahleděl na úvodní intro, zobrazující Létající pevnost pokojně 
bombardující jakýsi bezejmenný korálový útes kdesi v Tichém oceáně. Intro ještě ani neskončilo, a v mé mysli začal hlodat červík pochybnosti. Nespletl se šéfredaktor? Nezapomněl mi náhodou říci, že recenzuji hru k volnému stažení na plnehry.cz? Nebo jsem byl coby věkovitý pamětník přeřazen do rubriky Klasika? Možnost, že by na prahu nového tisíciletí mohla nějaká hra začínat avíčkem, které mi svým zpracováním připomnělo úvodní animace dávného diskmagu Pařeniště, jsem si ani nepřipustil…
Intro skončilo a na mne čekalo ovládací menu hry. Jeho jednoduchost mě utvrdila v tom, že to s mou pamětí ještě není zas tak zlé – tahle hra přece není žádný simulátor! Ale když to není simulátor, co to tedy vlastně je? Střílečka, přátelé – nic než prachobyčejná střílečka (odborník by asi použil výraz „arkáda“, ale já jej nepoužiji, protože pro mě a Slovník cizích slov je arkáda oblouk, případně podloubí). Střílečka s letadlem v hlavní roli, které ovládáte z pohledu zezadu a snažíte se s ním sestřelovat nepřátelská letadla a likvidovat nepřátelské pozemní základny. Celkem vás čeká pět „kampaní“ po čtyřech misích (jak je v podobných hrách zvykem, vstupenkou do další kampaně je úspěšné dokončení té předchozí). Letadlo, 
které ovládáte, není nic menšího než slavná stíhačka P-51 Mustang, kromě kulometů (s nekonečným počtem nábojů) poněkud nelogicky vyzbrojená nejen pumami a neřízenými raketami, ale i torpédy a hlubinnými pumami. Ty však málokdy dostáváte na začátku mise, většinou je sbíráte za letu v podobě bonusů, které tu a tam vypadnou ze zlikvidovaných nepřátel, nebo si jen tak volně poletují ve vzduchu. V boji se setkáváte s různými protivníky z řad japonského letectva – bohužel všechny mají stejné vlastnosti (což občas vede k až humorným situacím, kdy vašeho Mustanga v pohodě vymanévruje dvoumotorový bombardér Betty).
Tak tedy střílečka… Ne, že bych byl jen simulátorovým fanatikem, pro kterého je jakýkoliv odklon od reality důvodem k zatracení hry – naopak, i mne občas baví si „jen tak zastřílet“ a na noci, probděné s ataráckým River Raidem blahé paměti, vzpomínám dodnes s nostalgií. Občas si i ve svém oblíbeném European Air War vypnu realitu, nastavím nekonečnou munici a jen tak pro zábavu masakruji nalétávající svazy amerických Fortressů a Liberátorů (pro mého syna, nenavyklého k prohrám, je to jediný způsob, jak 
libovolný sim hraje). Odvrhnul jsem proto svoje simulátorové předsudky a snažil se Pacific Warriora pokud možno nezaujatě posoudit. Leč ať jsem se snažil sebevíce, křivka mé nespokojenosti rostla v závislosti na herní době přímo exponenciálně.
Hlavním důvodem mého zhnusení nebylo ani tak grafické zpracování hry, i když, jak vidíte z připojených obrázků, úchvatných scenérií a oslnivých grafických efektů se v Pacific Warrioru nedočkáte (a to podotýkám, že tentokrát není na vině archaičnost mého počítadla – obrázky jsou vytípané z maximálních detailů). Dokonce ani zvukový doprovod není nejhorší stránkou hry – zvuky motorů, střelby a výbuchů jsou na střílečku spíše nadprůměrné a jednotvárnou, až uspávající doprovodnou melodii si můžete vypnout. Tím pravým důvodem, proč mi hraní působilo přímo duševní trauma, je ovládání. Už samotný fakt, že letadlo nelze ovládat joystickem, ba dokonce ani myší, je na pováženou, ale dal by se s přimhouřením obou očí akceptovat (koneckonců poté, co jsem v zápalu dogfightu zlomil svého Talona, ovládám šipkami i EAW…). Kámen úrazu je v tom, jak letadlo reaguje na ovládací klávesy – hlavně pak na pokus o změnu směru letu, kdy letadlo místo zatáčení 
spíše „strafuje“ do strany. V kombinaci se zvoleným způsobem zaměřování pomocí dvou zaměřovacích kruhů, perspektivně zobrazených před letadlem, tento fakt činí ze vzdušného stíhání víceméně záležitost náhody při pomoci nepřetržité přehradné palby (ještě že ty kulomety mají nekonečné množství munice) a ze střelby na pozemní cíle pak přímo sebevražednou záležitost, protože když už se vám podaří naklonit letadlo tak, aby střílelo na pozemní cíl, tak se vám ho nepodaří vybrat před nárazem do země. Možná, že jsem opravdu „deformován“ hraním leteckých simulátorů, ale od letadla očekávám, že se bude alespoň přibližně chovat jako letadlo… Na svou obranu musím podotknout, že v rámci objektivity jsem Pacific Warriora (stejně jako každou hru, kterou recenzuji), otestoval i na jiné cílové skupině – svém synovi a jeho kamarádech. Žádný z nich nevydržel u hry déle než deset minut…
Zdá se, že v poslední době je mým údělem na BonusWebu varovat vás před hrami, kterým byste se měli vyhnout. A ani Pacific Warriors, přes veškeré moje bláhové naděje, nebude výjimkou… :o(
| Pacific Warriors | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
