Mnoho fanoušků historie fascinovaně přemýšlí o tom, co by se stalo, kdyby... O amatérských odbornících na II. světovou válku to platí dvojnásob. Co kdyby Luftwaffe v Bitvě o Anglii nezačala bombardovat Londýn a místo toho se dál věnovala ničení vojenských letišť? Co kdyby byla obsazena Malta a Rommel dostal posily nutné k dobytí Egypta? Co kdyby v roce 1941 Wehrmacht dál postupoval k Moskvě, místo aby se věnoval likvidaci obklíčených ruských armád u Kyjeva? Odpověď na všechny tyto otázky dává k dispozici kontroverzní tahová strategie Panzer General. Vyšla v roce 1994 pod kuratelou pro stratégy legendární firmy SSI a šla spustit už na staré dobrém stroji s procesorem 386.
Jedná se o hru velebenou pro svou výbornou hratelnost, ale zatracovanou pro svou dějovou náplň. Začněme raději s vysvětlením oné hratelnosti. Ve Panzer Generalovi se hráč stává velitelem německých armád. Může začít svou kariéru v Polsku v roce 1939, jako smršť smést obránce Varšavy, pak přepadnout se svými jednotkami Norsko, přehnat se Belgií, severní Francií a zatlačit anglicko-francouzské síly k Dunqerku, dobýt Paříž a možná se pokusit o nikdy neuskutečněnou invazi do Anglie.
Nebo jiná možnost jak začít: severní Afrika v roce 1941. Hráč coby "Liška pouště" může dobýt Tobrůk, překonat britské linie u El Alameinu, vtáhnout triumfálně do Káhiry a pokud bude obzvlášť úspěšný, může dobýt Palestinu a celý Blízký východ, načež se nabízí možnost zaútočit na Sovětský svaz přes masiv Kavkazu.
Na každý pád, pokud se hráčovo tažení bude dařit, čeká ho v roce 1945 obrovská invaze do USA a dobytí hlavního města Washingtonu. Pokud se mu dařit nebude, čeká ho v tomtéž roce nevděčná úloha: obrana Berlína před obrovskou spojeneckou přesilou.
Už v tomto stručném výčtu některých možností, které hra nabízí, vyplouvá na povrch hlavní klad: obrovská rozmanitost. Celá hra je rozdělena do několika desítek bitev. Ty je možno hrát buďto jednotlivě anebo coby součást kampaně. A právě v kampani se skrývá jádro šílenství, které každého strategicky založeného hráče nutí pařit Panzer Generala dnem i nocí. Hráč dostane do rukou obrovskou armádu, v níž nechybí pěchota, dělostřelectvo, flak, protitankové zbraně, rychlé průzkumné jednotky a samozřejmě obávaní němečtí obrněnci. Část jednotek je podřízena hráči jen po dobu jedné bitvy, část s ním postupují dál (tzv. core units). V každé bitvě může hráč pár jednotek do své armády přikoupit, ale hlavně může své core units posilovat, modernizovat a dokonce je podle svého pojmenovat. Když ještě dodám, že jednotky získávají postupně zkušenost, která silně ovlivňuje jejich výkonnost v boji, je už každému jasné, že nastává tzv. totální RPG syndrom: Hráč si své jednotky piplá, takřka láskyplně je kliknutím myši posílá do útoku a bdí jako starostlivá kvočna, aby náhodou o nějakou nepřišel. A každý správný hráč ví, že přijít o drsně vytrénovaného trpajzlíka-sekerníka, elfa-kouzelníka či tank se zkušenou osádkou je ze zřetele to samé: pořádný průšvih, který volá po loadování uložené pozice. Pokud je mi známo, Panzer General je první válečná strategie obsahující tento RPG prvek.
I bez tohoto geniálního nápadu má ale Panzer General potenciál stát se absolutním strategickým hitem. Může zato perfektně promyšlený systém boje. Jedná se o klasickou tahovou hru. V průběhu jednoho tahu posunuje své jednotky na strategické mapě složené z hexagonových polí postupně první a po něm druhý soupeř. V Panzer Generalovi je vždy jeden hráč útočník, druhý obránce. Cílem útočníka je dobýt určité strategické body - zpravidla města - v časovém limitu, tedy v určitém počtu tahů. A oponent mu klade do cesty co největší překážky.
Umění války spočívá v Panzer Generalovi v perfektní kombinaci všech typů jednotek. Hráč, který soudí, že stačí sestavit armádu z tanků Tiger a Panther, načež dobude svět, se proklatě mílí. Tanky, přestože jsou základem strategie bleskové války - blitzkriegu - nemohou samy bitvu vyhrát ani náhodou. Páteří sil je pěchota, která jediná může s nadějí na úspěch bojovat v horách, hlubokém lese i křivolakých ulicích evropských měst. Její úspěšnost ještě zvyšuje možnost zakopání se. Pěchota využívá ke stavbě opevnění automaticky každé kolo, kdy nevykonávala žádnou jinou činnost. Tank vládne otevřené krajině, ale nasadit ho v nepřehledném terénu znamená vysoké a zbytečné ztráty. Všemocnost sebelépe pancéřovaného a vyzbrojeného obrněnce je tedy opravdu jen zdánlivá. Všechny jednotky jsou navíc velmi zranitelné leteckým bombardováním. Musí být tedy chráněny protiletadlovým dělostřelectvem nebo stíhačkami. Dojmem zdánlivé síly může působit i dělostřelectvo. Je to totiž jediná zbraň, která může napadnout nepřítele zdálky, tedy aniž by ji přímo hrozily jakékoliv ztráty. Běda však, když se k ní dostane do bezprostřední blízkosti nepřítel. Pak je masakr dílem okamžiku.
Jedině osvojení si správné taktiky může přinést úspěch. Na opevněná centra odporu je nesmysl útočit čelně. Tanky musí prorazit frontu a zlikvidovat podpůrně jednotky v týlu, především dělostřelectvo a protiletadlovce. Pak se musí opevněná pozice přeorat leteckým a dělostřeleckým bombardováním. Teprve potom se vrhne do akce elitní pěchota, která vyžene nepřítelovu infanterii z děr. A další strategický cíl je dobyt!
Možná že na první pohled může vzniknout dojem, že Panzer General je nesmírně složitá hra, která se ovládá stovkou tlačítek, jež vroubí strategickou mapu na všech stranách. Není to pravda. Ovládání i základy taktiky a strategie přejdou do krve po půlhodině i naprostému strategickému zelenáči, takže Panzera Generala může hrát opravdu každý.
Úplným rájem je ale tato hra pro všechny zájemce o historii II. světové války, ať už to jsou modeláři, zájemci o bojovou techniku či vášniví čtenáři literatury faktu. Historické bitvy do značné míry odpovídají skutečnosti, ať už se jedná o topografii terénu či skutečné rozmístění vojsk. Ale jen do té míry, aby to neuškodilo hratelnosti. Přesto se jedná o velmi zdařilou simulaci bojových operací a výbornou pomůcku pro pochopení základů vojenské taktiky a strategie. Hra pak nabízí více než 350 typů vojenských jednotek od tanku T-34 až po strategický bombardér B-17.
Takže shrňme to: Panzer General je fantastická, mimořádně hratelná a nesmírně originální strategie. Na tomto místě by mohl tento článek skončit. Ale celá věc není tak jednoduchá. Fenomén "Panzer General" se nemůže posuzovat jako většina her, tedy hodnotit grafiku, hratelnost či nápaditost a udělit výsledné skóre. Neméně důležité je tu hledisko ideové a morální. Já vím, jedná se o nesmírně zprofanované výrazy, nota bene pro počítačové hráče, jenž se zpravidla vyžívá v cynickém humoru a s pýchou pozoruje děs v očích dívky, kterou chce sbalit, když jí vypráví o tom, kolik lidí dneska rozřezal motorovou pilou. Ale přesto mají při hodnocení počítačových her své nezastupitelné místo stejně jako při hodnocení jakéhokoliv jiného uměleckého díla.
Aby bylo jasno, nepovažuji za nemorální hru, kde lítají vzduchem urvané údy a lidské vnitřnosti. Považuji ale za nevkusnou a nebezpečnou hru, která skrytým způsobem manipuluje se skutečností a předává o ní skreslený a lživý obraz tak, jak to činí Panzer General.
Zopakujme si: Základní idejí hry je v roli generála nacistické armády dobýt svět. Vracím se k prvnímu odstavci této recenze, kde se rozepisuji o tom, jak spousta fandů historie II. světové války vyžívá v přemýšlení, co by se stalo, kdyby... Co by se tedy stalo, kdyby nacistické hordy dobyly Anglii? Co by se stalo, kdyby byl pokořen Sovětský svaz? Co by se stalo, kdyby Hitler včas nasadil do války ve vzduchu tryskové stíhačky Me-262 nebo kdyby měl dost tanků Tiger?
Já si odpovídám na otázku, co by se asi stalo se mnou. Pokud bych se vůbec narodil, v lepším případě bych dnes okopával na Sibiři před svou zemljankou bramborové políčko, v horším případě bych si užíval života v Osvětimi, rozhodně bych však nepsal tuto recenzi. A pokud bych ji náhodou psal, byla by v němčině a za mým podpisem by bylo napsáno velkými písmeny "HEIL HITLER". Hráč na sebe v této hře přejímá podvědomě roli nejlepšího sluhy šílence odpovědného přímo či nepřímo za smrt padesáti miliónů lidí. Tolik tedy k ideové náplni jinak výborné tahové strategie Panzer General.
Nemám nic proti tomu hrát za záporňáky. Naopak, má to svůj půvab. V Command and Conquer: Tiberiun Sun se s klidem postavím do čela zabijáků z Nodu, abych nakonec umožnil šílenci Kaneovi zničit svět atomovou bombou. Bezpečně ale vím, že to záporňáci jsou. Panzer General je v tomto ohledu zcela indiferentní. Hráč nemá žádnou možnost poznat, kdo je zlý a kdo je dobrý. Ba naopak, je ujišťován, že stojí v čele nejlepší armády světa a dokonce že je bojovníkem za mír. A to rozhodně není v pořádku. Autoři měli spoustu prostředků, jak učinit hru po ideové stránce přijatelnou: v briefinzích poctivě informovat o historickém pozadí velkých válečných operací, umožnit hráči plnohodnotnou kampaň i za Spojence či přibalit do krabice stručnou historickou brožuru. Neudělali to. A proto Panzer General pro mě zůstane navždy symbolem toho, kam by tvůrci počítačových her, vynálezci stále dokonalejších iluzí reality, neměli zajít.
Poznámka autora: Obrázky jsou ze hry Allied General, dalšího dílu série. Grafika je ale naprosto totožná s Panzer Generalem
