S předchozí inkarnací papírového Maria jsme se setkali na konzoli Nintendo 64, tedy možná jste se tam s ní setkali vy. Já sám jsem to štěstí neměl a po zkušenosti s druhým dílem toho lituji ještě o kousek víc. Jedná se o poměrně nezvyklý mix klasického dobrodružného RPG s plošinovkou, přičemž jsou tyto žánry zkombinovány dostatečně chytře na to, aby vám to po chvíli připadalo docela normální. Například si jdete krajinou, vidíte zlomyslníka, tak mu dupnete na kebuli a v nadcházejícím souboji máte k dobru jeden útok navíc. Nebo vám dupne na kebuli on a situace se obrátí.
V příběhu nejde samozřejmě o nic světoborného, koneckonců jde o komedii, pokud to náhodou nevíte. Princezna Peach je jako vždycky unesena, ale ještě předtím stihne koupit na trhu prapodivnou mapu vedoucí evidentně k pokladu a poslat ji Mariovi společně s dopisem ve smyslu „koukej přijet, jdeme hledat poklad“. Když Mario princeznu nenajde na smluveném místě, předpokládá, že „šla napřed“ a ve snaze ji dostihnout začne tedy s hledáním pokladu na vlastní pěst. Tedy, ne tak docela, protože hned zkraje se k němu přifaří společník, vlastně společnice jménem Goombella. Mezitím se hrozný a zlý drak Bowser svými slizkými cestičkami domákne, že princeznu Peach unesl někdo jiný než on, strašlivě se namíchne (protože na unášení princezny si nárokuje monopol) a vydá se to napravit. Princezna zatím bydlí v luxusní cele na přetechnizované základně řízené dokonalým
počítačem. Tento počítač se do princezny zamiluje a v milostném poblouznění jí dovolí posílat Mariovi uklidňující e-maily. Uklidněný Mario si tím pádem nemusí dělat žádné starosti kromě těch, které ho čekají po cestě za pokladem a z nichž většinu mají na svědomí podivná individua, jež onen poklad velice zajímá a která (což ale Mario ještě neví) mají rovněž na svědomí únos princezny. A to jsem velice stručný.
Souboje probíhají standardně na kola, ale ani většina zkušených RPG harcovníků se v nich zřejmě nevyzná hned napoprvé.
Hledání pokladu v podání téhle hry je pozoruhodně lineární. Vše spočívá v postupném nalezení sedmi Krystalových Hvězd, z nichž každá ukazuje cestu k té další, a to na mapě, o které jsme už mluvili. Samozřejmě že s vámi celou dobu nepůjde jen malá novopečená goombovská studentka Goombella a časem se přidají další souputníci. Menší komplikace spočívá v tom, že je nebudete moci využívat všechny najednou. Jdou sice všude s vámi, ale musíte mezi nimi přepínat v menu, což zrovna
neusnadňuje nějaké případné žonglování s nimi. V boji vás navíc jejich prohození stojí celé jedno kolo (naštěstí je lhostejné, zda bude vyplýtváno Mariovi nebo jeho kolegovi), dejte si tedy vždy předem pozor, s kým jdete soupeřit. Na každého protivníka totiž platí něco jiného a parťáci-pomocníci jsou sice šikovní, ten umí to a ten zas tohle, žádný z nich ale neumí všechno. Stejným pravidlem je možno se řídit i v běžném terénu, až na to, že tady jste omezeni jen vlastní trpělivostí, případně mírou svého
šílenství – pokud se vám chce, můžete strávit hodiny a hodiny lezením do menu a přepínáním z jedné postavy na druhou. Intelektuální náročnost této činnosti naštěstí většinu z nás nakonec donutí upustit od tak zbabělých pokusů o řešení problémů a zoufale se odplazit někam pryč, kde už to správné východisko většinou netrpělivě čeká.
Souboje probíhají standardně na kola, ale ani většina zkušených RPG harcovníků se v nich zřejmě nevyzná hned napoprvé. Je tu množství specifických věcí, jejichž význam nemusí být úplně jasný. Například publikum. Překvapeni? Ano, jsou tu diváci a mají svou důležitou funkci. V publiku zasedají jak vaši příznivci, tak i odpůrci. V průběhu souboje se může stát, že po vás někdo zkusí něčím
hodit (následkem je snížení stavu vašich hitpointů), a vy tudíž musíte po očku diváctvo sledovat. V případě podezření stačí do hlediště vpadnout (stisknutím jediného tlačítka) a drzouna bez cavyků vyrazit. Ovšem pozor, tím drzounem může být i dobrák, co se s vámi chtěl podělit o nějaký cenný předmět. Nevyplácí se tedy bezhlavě vykopávat každého, kdo zaujme postoj fotbalového „vhazovače“. Další funkcí publika je doplňování takzvané „hvězdné síly“ (Star Power). Ta se používá ke speciálním, tedy těm úplně nejspeciálnějším formám útoku (a nejenom útoku), souvisejícím s nalezenými Hvězdami. Čím zajímavější je vaše
produkce pro diváky, tím více spotřebované hvězdné síly vám bude doplněno. Pokud vás berou skutečné vychytávky, můžete se naučit, jak se dělají tzv. „stylová“ zakončení útoků, která mají za výsledek větší jásot publika. Je dokonce možné vzdát se celého kola ve prospěch akce „Appeal“, která k ničemu jinému než k získávání hvězdné síly neslouží. Je taky potřeba dodat, že na zájmu diváků závisí rovněž jejich počet, a tím pádem pokud nějaký čas nebudete zmíněné superútoky používat a na publikum se vykašlete, může se vám stát, že až budete v úzkých, bude vám hvězdná síla najednou přibývat dost pomalu.
Jestli si to chcete koupit, tak si to kupte, mně je to jedno. Ale něco vám řeknu – můj papoušek by z vás neměl ani trochu radost, že se zrovna na tohle musíte takhle ptát.
Několikrát jsem zdůraznil, že souboje jsou na kola. To je sice pravda, ale není to tak úplně jednoduché. Jakmile totiž váš svěřenec zaútočí, máte možnost zkusit zadat takzvaný Action Command, což není nic jiného než pokus o zesílení útoku zmáčknutím jistého tlačítka ve správný okamžik. Výsledkem je samozřejmě vyšší účinek. Action Command je možné aplikovat i při obraně, a to buď v jednodušší formě, která sníží účinek nepřítelova útoku, anebo ve formě náročnější (na přesnost), kterou je dokonce možné nepříteli ublížit. Ano, jste-li skuteční mistři, nemusíte ani jednou zaútočit, abyste vyhráli souboj.
|
“Hele, přestaň se tady takhle vykecávat.“ Co… říkali jste něco? “Nemáme tolik času, musíme padat pro další hvězdu. Dopovíš jim to jindy.“ Teď ne, počkej chvíli, musím to dopsat. Ještě chvilku, zalez. Uslyší tě. Podívejte se, kdyby se vám zdálo, že něco slyšíte, tak to je jenom náš papoušek. Včera viděl novou detektivku a z toho je vždycky trochu nervózní. “Dopiš odstavec a rozluč se, nebo jdu sám. Hele, prostě se na něco vymluv, mě to nezajímá. Deset minut.“ Dop … eeeehm kdeže jsme to skončili, co? No, ono toho už vlastně k vyprávění moc není, abyste věděli. Sakra, kde mám začít? Jo, skilly. Víte, Mario má takové, no, schopnosti. Ech. Zatracená práce. Prostě jak z názvu vyplývá … to… je papírovej, jasný? Mario z papíru zkrátka po cestě Houbovým královstvím získává všelijaké schopnosti, spočívající v možnosti složit ze sebe vlaštovku (která doplachtí tam, kam nikdo nedošplhá), nebo se otočit o 90 stupňů (a díky své štíhlosti tak třeba projít mřížemi) a vůbec dělat s vlastní dvojrozměrnou postavičkou všelijaké psí kusy. Ono popravdě řečeno nemá moc smysl to nějak dál rozpitvávat, základní představu už přece máte. Ačkoliv, původně jsem vám hodlal vyložit několik veselých historek, které se mi s těmito zvláštními schopnostmi staly. Neumíte si představi t… CO JE? Tenhle pohled fakt nebyl nutný, já už končím!
Princezna Peach je jako vždycky unesena, ale ještě předtím stihne koupit na trhu prapodivnou mapu vedoucí evidentně k pokladu a poslat ji Mariovi společně s dopisem ve smyslu „koukej přijet, jdeme hledat poklad.“
Jestli jsem něco říkal? Děláte si legraci? Vás to stejně moc nezajímá, co? Můžu se tady přetrhnout, abych vám o té hře něco řekl, sedím tu už nejméně čtvrt hodiny bez čaje a oni se mě pak zeptají, jestli jsem něco říkal. Typické. Určitě by vám stačil jediný odstavec a v něm shrnuté klady a zápory, co? Takové to že grafika není zrovna ukázkou hypermoderních vizuálních orgií, přestože je jinak docela hezká a stylová, a že tudíž nechápu, proč se mi na některých místech hra podivně zaškubala. A že hudba je výborná a dotváří fajnovou atmosféru, charakterizovanou i takovými maličkostmi, jako když na náměstíčku řešíte s někým nějaký soukromý problém a na pozadí probíhá vzrušený rozhovor dvou nepřátelských gangů. Po kratší výměně názorů proběhne souboj (na kola pochopitelně, což ale pouze tušíte, neboť vše se odehrává kdesi na druhém konci náměstí a vy se vůbec nezúčastníte),
po němž se aktéři zase odporoučí. Každý váš partner reaguje na určitou situaci jinak, rozhovory s NPC procházejí vývojem po každém vývoji událostí, a to ať už jde o klíčové postavy nebo obyčejný kompars. Každý má navíc nějaký svůj názor na vás nebo
alespoň na váš knír, případně skrývá nějaké trápení nebo tajemství. Jauvajs! Mě kop… klovnul, parchant. No, tak to by pro dnešek
tak nějak úplně stačilo. Už bych se zase zbytečně rozkecával a na to teď není čas, povinnost volá, dálky čekají, však to znáte. Aho- … co ještě? Tedy, to jsou otázky, to vám povím. Jestli si to chcete koupit, tak si to kupte, mně je to jedno. Ale něco vám řeknu – můj papoušek by z vás neměl ani trochu radost, že se zrovna na tohle musíte takhle ptát.
| Paper Mario: The Thousand-Year Door | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
