Začínat článek o Doomu popisem Wolfensteina 3D nebo historií firmy id Software by sice možná bylo na místě, ale nějak se mi do toho nechce. Všichni už jsme to slyšeli tisíckrát a všichni taky známe nazpaměť časovou osu s milníky všech legendárních 3D akcí. Takže místo omílání všeobecně rozšířených pravd se radši převtělíme přímo do hlavního hrdiny a podíváme se pěkně zblízka, jak to tenkrát vlastně vypadalo…
The Beginning
… a popravdě řečeno, ze začátku se zdálo, jakože mě tam žádná extra práce nečeká. Nemotorní ubožáci s puškou nepředstavovali žádné větší problémy a spíš to vypadalo, že jsou tam rozestavění jen tak pro zábavu. Člověk se ani nemusel moc namáhat s nějakým zákrytem, protože vystřelili jednou za uherský rok, a mohl se klidně soustředit na vymýšlení co nejzábavnějších způsobů, jak je sejmout. Dokud jsem měl jen pistoli, bylo nejefektnější nalákat je k sudům se zeleným blivajzem a pár ranami je proměnit na krvavou hromádku. S brokovnicí se zase dali při správném úhlu vyřídit dva chlápci jedním výstřelem, ale museli jste se trochu snažit, abyste to trefili. Jestli jste to přitom jednou nebo dvakrát schytali nebo jestli jste párkrát minuli, to bylo úplně fuk, protože všude se povalovaly doplňovače zdraví, munice i brnění. O kus dál jsem se srazil s dalším obyvatelem zdejších prostor - s ježatou potvorou, která po mně bez rozmýšlení začala metat firebally a k tomu si spokojeně 
pořvávala. Pořád to sice nebylo nic, z čeho bych si měl dělat těžkou hlavu, ale bolest ze zásahu ohnivou koulí mě dost nepříjemně překvapila a donutila naučit se uhýbat pomalejším střelám úkrokem do stran. Ježatí Impové (až později jsem zjistil, že se jim tak říká) byli vlastně tupí na všechny možné způsoby - stačilo se jim zdálky ukázat a pak jen číhat za rohem a čekat, až vykoukne první, druhý, třetí, sedmý…
Hned o kousek dál už se věci začaly trochu komplikovat. Nejdřív jsem narazil na zamčené dveře, které šly otevřít jedině tou správnou kartou (což v tomhle případě nebyla žádná potíž, karta ležela opodál, ale časem začalo přituhovat a ke konci už se člověk něco naběhal, než ten zatracenou věc našel). Navíc jsem pochopil, že ne všechny dveře tady vypadají jako dveře - někdy stačilo opřít se o ten správný kus zdi, aby stěna povolila a jako jeskyně o svatojánské noci odhalila svoje poklady. Obvykle šlo o ty samé věci, kterých se povalovalo dost všude po cestě, ale někdy se v útrobách tajných chodeb dalo najít i něco užitečnějšího - vznášející se barevné koule způsobující neviditelnost, nezranitelnost nebo prostě jen zvyšující mojí úroveň zdraví a brnění, mapy celých úrovní, anitradiační obleky na průchod žravým zeleným sajrajtem, batohy plné všech druhů nábojů … většinou toho bylo dost na to, abych to pokaždé nemohl vysbírat najednou a musel se na tahle naleziště vracet třeba i skrz celé úrovně. Když mi ale teklo do bot a procenta fyzické kondice padala někam k nule, byl jsem rád, že si vůbec mám kam dojít a bylo mi fuk, že se musím vláčet celým tím bludištěm.
Postupně to začínalo být čím dál tím horší. Stačilo, abych něco sebral ze země a v tu ránu se všechno světlo vytratilo, stál jsem v černočerné tmě a poslouchal řev těch potvor okolo mě. Než jsem se rozkoukal, schytal jsem pěkných pár ohnivých šlupek, ale nakonec se mi odtamtud přece jen podařilo vyváznout. Nebo ty neviditelné mrchy, které člověk zaregistroval jen jako chvějící se vzduch, když je chtěl zaměřit. Na druhou stranu jsem se naučil šetřit municí a růžové prasopsy jsem páral pilou (OK, nejmenovali se prasopsi, ale když jsem je po návratu odtamtud někomu popisoval, napadl mě tenhle název a už jim to zůstalo). Jednak to bylo ekologičtější a jednak to i mnohem líp vypadalo.
Jak jsem postupoval dál, nejen příšery, ale i prostředí se mi zdálo čím dál tím zlověstnější. Obrovské sterilně šedé sály napěchované kontrolními panely vystřídaly kamenné zdi potažené slizem… rudě žhnoucí pěticípé hvězdy, které mě po vstupu na ně přenesly do jiné části komplexu… místnosti s blikajícím světlem, kde nebylo kloudně vidět ani na krok a dokud jsem nenašel brýle pro noční vidění, byl jsem snadnější terč než hadrová panenka… dokonale matoucí labyrint z desítek či stovek beden označených nápisem VAC (nebo tak nějak)… pohyblivý pás s hrůzou zkřivenými tvářemi nešťastníků běžící za zamřížovaným průzorem… posuvné stropy, které se bez varování spouštěly dolů a kdybych nebyl dost rychlý, rozmáčkly by mě na placku… kdybych vám vylíčil všechny ty hrůzy, nejspíš bych vám přivodil pár bezesných nocí.
Na konci prvního komplexu přituhlo tak, že jsem myslel, že udeřila moje poslední hodinka. Z výklenků se na mě vyhrnuli dva rohatí fešáci s kopytama místo slušných chodidel a jako o život po mně začali metat jedovatě zelené střely. Než jsem je udolal, vystřílel jsem skoro celou svojí železnou zásobu, ale to jsem ještě netušil, že to byla jen předzvěst věcí příštích. Hned, jak jsem vlezl do druhého komplexu budov, chtě nechtě jsem se musel seznámit s odpornou modročervenou koulí plivající firebally. Seznamovací pohovor naštěstí dopadl dobře - já to přežil, ona ne. Malá dušička ve mně byla i při přechodu přes rudou žíravinu, kdy se pod mýma nohama pevná půda objevovala teprve poté, co jsem vkročil do prázdna, následujíc jen instinkty a modrý chodníček na stropě. Infarktových situací ale bylo víc - když se na mě po sebrání pily vyvalilo hejno hořících lebek (no jo, je to tak, při přechodu mezi jednotlivými komplexy jsem pokaždé přišel o všechny zbraně a musel jsem je posbírat znova), když jsem zkusil vystřelit z BFG a na vlastní oči viděl, jakou paseku ta věcička dokáže nadělat, když jsem prvně narazil na robotického pavouka, který se zdál být nesmrtelný, nebo na cyberdémona, který snad opravdu nesmrtelný byl, a nakonec, když se celý výkvět pekelné líhně sešel v jediné finální úrovni. Ale stálo to za to. Když se poslední z těch bastardů proměnil v malebně rozloženou kupku masa a kostí, cítil jsem se tak, že jen pro ten prchavý pocit bych celé to peklo absolvoval znova, znova se brodil kyselinou, plížil se kolem zdí, nakukoval za rohy a strachy ani nedýchal, když se ozval zvuk, který věštil 
přítomnost někoho dalšího živého poblíž… jen proto, abych si na konci mohl říct "Dokázal jsem to" a na tři vteřiny se cítit jako absolutní životní vítěz.
The End
Tak takhle nějak mě to tenkrát bralo. Omlouvám se, že jsem díky stylizaci tohohle článku úplně vyšachovala ze hry multiplayer, který měl na popularitu Doomu obrovský vliv, ale bez mučení se přiznám, že se mi to jednak nehodilo do koncepce zápisků osamělého mordýře a jednak se moje zkušenosti v tomhle oboru omezují na několik málo síťových partií, kde se moje reflexy ukázaly jako naprosto nedostatečně vycvičené, čímž pro mě všechny módy naráz ztratily své kouzlo a od té doby mě k deathmatchi už nikdo nepřemluví :-). Stejně tak bych neměla zapomenout zmínit se o tunách amatérských doomovských modifikací, které se dodnes povalují po internetu a udržují tak sedm let starou hru pořád při životě.
Je ale fér zmínit se i o slabých místech - stačilo třeba uložit pozici a znova si ji nahrát, aby všichni protivníci zatuhli na místech a vy jste se zatím v klidu mohli vybrat nejlepší úhel útoku. Ani interakce s prostředím nebyla zrovna oslňující - vlastně se omezovala jen otevírání dveří a mačkání tlačítek, ale rozbít/rozstřílet nebylo možné prakticky nic (až na sudy). Někomu taky mohla chybět volba "Always run" (a ne každý má znalosti na to, aby modifikoval konfigurační soubor). Někdo jiný se zase mohl cítit ochuzen 
poměrně stručným závěrem. Geniální sestava zbraní, výběr nepřátel a design úrovní to všechno ale hravě převálcovaly a v každém, kdo Doom hrál a dohrál, musely zanechat dojem, že se na chvíli stal součástí světa, který má v sobě tolik podmanivé atmosféry, že se z něj až člověku nechce zpátky.
Možná má Duke charismatičtějšího hrdinu, možná je Quake se svými boty převratnější záležitostí, možná má Half-life úžasnější story, ale pro mě tahle hra zůstane navždycky něčím, o čem nedokážu mluvit špatně. Nejspíš i proto, že jen u ní jsem se do hraní ponořila tak, že jsem před firebally uhýbala do stran i s křeslem a že jsem skrytá za sloupem v poslední úrovni druhé epizody zadržovala dech a snažila se zklidnit zrychlený tlukot srdce, aby mě blízko dusající cyberdémon neodhalil a nerozmáznul jediným výstřelem. Ačkoliv Doom zdaleka nebyl mojí první hrou, až on mi předvedl, jaké to je opravdu se bát u počítače. A na to se nezapomíná.
