V herní (a koneckonců i jakékoli jiné) branži není zrovna nejlehčí stát se klasikou, žijící legendou svého druhu, i po mnoha letech obdivovanou řadou nadšenců. Kdybyste chtěli znát recept, jak tohoto bohulibého stavu docílit, musel bych vás zklamat. Takový recept totiž neexistuje – a je tomu tak dobře, protože si lze snadno představit pracovníky marketingových oddělení, kterak nařizují vývojářským týmům výrobu stále stejných titulů dle "ideální" šablony. Absence takového prostředku činí vývoj počítačové hry mnohem větší loterií, ale přesto se čas od času stává, že se nějaká ta klasika urodí. Nepozná se to ovšem hned (ba dokonce se leckdy stane, že recenzenti hru podcení a odsoudí), ale až po mnoha letech, kdy zájem hráčů stále neopadá a novináři začnou využívat příslušného titulu jako měřítka pro podobné hry téhož žánru (příběh je sice pěkný, grafika dokonce skvělá, ale hratelností se klasice XY dnes recenzovaný titul těžko může rovnat – kolikrát jste už něco podobného četli?). Zamyslíme-li se nad tím, jaké hry se stávají klasikou nejčastěji, dojdeme asi k následujícím závěrům: Jsou to hry, které ve své době nabídly originální a funkční nápady, založily zcela nový žánr, uchvátily hráče propracovaným příběhem, 
úžasnou atmosférou, parádním designem úrovní, či převratným technickým zpracováním. Golden Axe, o které si budeme dnes povídat, je ovšem z úplně jiného soudku…
Hra, kterou hráli všichni…
Kdybyste v roce 1993 uspořádali anketu za účelem zjištění, která že gameska sídlí na největším počtu harddisků, dost možná by zvítězila právě nenápadná akční arkáda Golden Axe. Zatímco pařani, kteří se ke hrám dostali teprve nedávno, povětšinou nemají ani páru, oč ve Zlaté Sekerce jde, ti, kteří inkriminované období zažili, vyskočí samou nostalgickou radostí tři metry do vzduchu (nedbajíce na současnou hodnotu světového rekordu ve skoku vysokém a odpor betonového stropu ve třech čtvrtinách dráhy), načež vás zasvěceně poučí o tom, že nejlepší bijec je trpaslík a ve dvou je dobré mít s sebou ještě ženskou, která má nejsilnější magii, jakým způsobem je možné nasednout na ohnivého draka… (zde si představte circa půlhodinový výklad o taktice a strategii hry na nejtěžší obtížnost) Jak je možné, že si i takřka po deseti letech tak zevrubně pamatují detaily 
z na první pohled tuctové akční hry? Ač se to zdá vzhledem k množství podobných titulů neuvěřitelné, Golden Axe hráli zkrátka a dobře všichni a její znalost byla ve své době základem pařanské gramotnosti. Důvod, proč se tomu tak stalo, by někdo mohl hledat v možnosti výběru ze tří postav, rozmanitých příšerách a bossích, či snad multiplayeru, který obcházel nutnost split-screenu, nicméně vysvětlení je prozaičtější – může za to skloubení všech zmíněných a ještě řady dalších prvků do geniálně hratelného celku.
Trpaslík je nejlepší!
Na začátku každé hry, ať už se do ní pouštíte sami či spolu s kamarádem, vás čeká výběr postavy. Jsou tři a mírně se od sebe liší vlastnostmi, byť o žádném RPG nemůže být v tomto případě ani řeči. Nejsilnější postavou je bezesporu trpaslík. Jeho nevýhodou je ne zrovna rozvinutá schopnost čarování, na druhou stranu se však tento malý, leč mocný válečník umí tak rychle a přesně ohánět svou dvoubřitou bitevní sekerou, že v boji muže proti muži (či muže proti příšeře), který tvoří dominantní část Golden Axe, nenalézá konkurenci. 
O poznání hůře svým obouručním mečem vládne velký, svalnatý, conanovitý barbar. Jeho bojové nedostatky jsou však vykompenzovány o něco silnějšími kouzly. Ze všech tří charakterů je pak co do fyzické síly nejslabší jediná zástupkyně ženského pohlaví (a nakonec nejen pohlaví, ale i ostatních tělesných součástek) – amazonka. Tento handicap si ovšem plně vynahrazuje magickými schopnostmi, které kupodivu nevyužívá k vylepšování očních stínů a rovnoměrnému rozpatlávání make-upu po obličeji, ale ke smažení příliš dotěrných nepřátel.
Za devatero horami a devatero lesy…
Příběh je slabou stránkou naprosté většiny arcade her. Navíc většina hráčů rozhovory hlavních postav na počátcích úrovní přeskakovala, čímž přišla o "úžasnou", "originální" a "chytlavou" zápletku Zlaté Sekerky. Představte si typické fantasy království. Poměrně poklidně si žije, daně se zvyšují, obchod i zlodějina kvete, hrdinové mizí v temných dungeonech a vracejí se s pytli zlaťáků, z nichž poctivě (heh :o) odevzdávají čtyřicet procent královské koruně. Přízraky a zlé kreatury se drží v mezích tolerance a jen mírně redukují počet 
obyvatel zmíněné zemičky. Těžko by ovšem mohla vzniknout počítačová hra, kdyby to takhle idylicky šlo i nadále. A skutečně – z hlubin pekelných se vynořil zlý polodémon v katovském hávu a unesl vládnoucí pár. Načež se hrdinové přestali pouštět bezhlavě do lecjaké temné díry, ale vyrazili za vidinou bezmezného bohatství a slávy, za záchranou krále a královny.
Cesta pomsty
Za účelem destrukce zrádného padoucha si projdeme dvanáct úrovní, které přímo přetékají jeho nohsledy. Systém hry je velmi prostý. V jednom či ve dvou procházíte izometricky viděnou 2D úrovní, kosíte řady nepřátel hrnoucích se ze všech stran, čas od času přeskočíte nějakou tu zrádnou jámu, čas od času zkopete (doslova!) skřítka a posbíráte bonusové životy či manu, nicméně důraz je kladen na akci. V přestávce mezi jednotlivými úrovněmi pak následuje krátká mezihra, kdy u táborového ohně dostanete další příležitost pomoci si k power-upům.
Skřeti, draci a jiná havěť
Alfou a omegou každé akčněji zaměřené plošinovky jsou pochopitelně nepřátelé. Na jejich rozmanitost (protože ničím jiným hry v té době bodovat nemohly – o umělé inteligenci protivníků se rozhodně mluvit nedalo) si vskutku nelze stěžovat – mezi základními monstry nalezneme něco skřetů a orků, nepříjemně rychlé amazonky či kostlivce a řadu dalších potvor. Mnohem zajímavější než tito řadoví nýmandi jsou draci. Když totiž shodíte jejich jezdce, můžete je na omezenou dobu osedlat a kosit protivníky za pomoci dračího dechu či ohnivých koulí. Kapitolu samu pro sebe pak tvoří závěreční bossové. Ti jsou patřičně monstrózní a leckterou ránu vydrží, ať už se jedná o obry s kladivy, "kováře" či závěrečného kata, kterému navíc není cizí ani magie, které si užívá po každém úspěšném zásahu vaší maličkosti, což jeho eliminaci činí pořádným oříškem i pro protřelého a všemi mastmi mazaného válečníka.
Dohráním zábava nekončí
Kdo by si myslel, že pokořením všech dvanácti levelů zábava se Zlatou Sekerkou končí, krutě by se spletl. Krom toho, že zde můžete vyzkoušet naprosto geniální multiplayer, kde dochází k tradičním hádkám mezi jednotlivými hráči („Já to mohl tušit, že ani toho pitomého orka nezabiješ…“; „Hej, tu manu jsem měl dostat já!!!“ apod.), nabízí Golden Axe ještě volbu Duel. Ta je velmi prostá – do arény o velikosti jedné obrazovky proti vám hra postupně staví čím dál tím silnější sestavy nepřátel a podle toho, kde na jeden kredit skončíte, se určí vaše "třída". A věřte mi, že dosáhnout té nejvyšší "AAA+", skutečně není nejjednodušší záležitost.
Grafika, zvuky a vůbec
Od hry, která má za sebou už bezmála deset let života, pochopitelně nemůžete očekávat zázraky, přesto mě při retro hraní za účelem napsání této klasiky VGA grafika a jednoduchá MIDI hudba příjemně překvapily.
Závěrem nelze dodat nic jiného, než že pokud dříve patřila detailní znalost všech zákoutí a nuancí Golden Axe k elementární hráčské gramotnosti, dnes, kdy vlivem data vydání této klasiky nároky trochu slevily, lze stále požadovat alespoň minimální povědomí, oč kráčí. Doufám, že tento účel můj článek splnil. Pokud vás pak dokonce vyprovokoval k nalezení hry na abandonware severech a vyzkoušení na vlastní kůži, tím lépe…
P.S.: Na internetu lze pochopitelně nalézt i některé méně legální utilitky, které si nemůžeme dovolit zkopírovat na náš server. Dobrou startovní adresou při hledání abandonware verzí, manuálů apod. může být kupříkladu tato stránka na známém serveru The Underdogs.
