Závodní hry si můžeme rozdělit do několika typů. Základní dělení je samozřejmě na simulace a arkády, z nichž ty první se snaží o co největší realističnost, druhé se soustředí pouze a jen na hratelnost. Ovšem z arkádovitých her můžeme vyčlenit ještě jeden žánr, poslední dobou s nástupem kvalitních grafických karet obzvláště oblíbený - futuristické závody nejnemožnějších vznášedel, oboustranných aut, motorek či různých vymyšleností budoucnosti, které ani nedovedeme pojmenovat, a to všechno v pekelně rychlé a efektní grafice s maximálním důrazem na dynamičnost, akci a rychlé tempo. Wipeout 2097 ani jeho předchůdce Wipeout nepatří mezi ty úplně první futuristické závodní hry, avšak jako první znamenal opravdu nefalšovanou závodní lahůdku nejen pro milovníky pěkné grafiky, ale především pro skutečné hráče, kteří se nenechají oblouznit efekty a texturami. Otázka může znít, kolik dnes takových hráčů je, speciálně na konzolích, kde Wipeout vyšel nejdříve, ovšem podle vysoké prodejnosti, která šla do milionů, určitě aspoň tolik, aby se autorům her vyplatilo nedbat jenom na efekt.
Z dnešního pohledu bychom si mohli vznášedla z Wipeoutu 2097 připodobnit k vehiklům, které kormidluje Anakin Skywalker v první epizodě Hvězdných válek – snad jen vývojově starším a ještě ne úplně dopracovaným. Přesto mají ona neidentifikovatelná
vozidla, do kterých budete co závod usedat, dva motory na levé a pravé straně, což je první z originálních prvků Wipeoutem přinesených. Značně to pochopitelně ovlivňuje řízení, neboť pro brzdu teď máme dvě klávesy, které nám umožňují dělat efektní smyky, vybírat zatáčky náklonem a přidáním plynu a vůbec nejrůznější fyzikální hrátky. Po stěnách a stropech sice po vzoru Rollcage jezdit nebudeme, ale i tak si budeme správně futuristicky užívat.
Když spustíme hru a přeskočíme rádoby moderní, ale ve skutečnosti spíše akutní záchvaty nauzey vyvolávající intro (v podobném stylu jsou navíc bohužel i všechny ostatní renderované animace ve hře, kterých je celkem pět), objeví se nám na obrazovce neméně nechutné menu s na první pohled neméně nechutnou nabídkou: pouhá čtyři vznášedla (byť se navzájem od sebe odlišují čtyřmi vlastnostmi, které ve hře JSOU poznat…), pouhých šest tratí, žádný šampionát, jenom Time Trial a Arcade: co si to autoři vůbec dovolují??? Reakce je to pochopitelná, avšak pokud se těmito neblahými skutečnostmi nenecháte odradit a pustíte se do hry, záhy po prvních úspěšných závodech (to ovšem také nějaký čas zabere) zjistíte, nakolik jste se mýlili. Wipeout 2097 byl totiž primárně vyroben pro PlayStation a tomu odpovídá i způsob hraní: většina módů, tratí a vozidel je na začátku schována a vaším cílem je si je vyjezdit. Je to způsob možná pro někoho otravný a leckdy
frustrující, ale na druhou stranu velikost motivace, která vás žene dopředu do dalších a dalších závodů, touha spatřit to, co dosud zůstávalo skryto, odhalit všechny taje hry, pokořit podlé, zákeřné, nečestné a nesportovní autory, je prostě ohromná.
Důležitým rysem (a teď opravdu nemyslím onu kočkovitou šelmu s vynikajícím zrakem) samotných závodů ve Wipeoutu 2097 je – kupodivu – rychlost, nepřehlednost, divokost, dynamičnost a [zde si vybavte další synonyma pro již zmíněná substantiva]. Tratě jsou rozděleny do tří tříd (teď počítám ty, které máte do začátků), které se liší právě tempem a složitostí okruhu. Na prvních dvou tratích zakysnete tak maximálně hodinku, tady se ještě rychlost hry dá zvládat a vy máte pocit, že ovládáte směr, kam vaše vznášedlo navádíte, dokonce se i snažíte mířit všemožnými zbraněmi, které sbíráte (o těch si povíme více v dalších odstavcích), a myslíte si, jak jste se rychle do hry dostali. Omyl. Už druhá třída vás přesvědčí, že na tom zdaleka nejste tak, jak jste si mysleli: dvojnásobná rychlost, agresivní soupeři, příšerné zákruty trati, to všechno vám dá pořádně zabrat. A když konečně překonáte i to, málem vyplivnete žaludek dutinou ústní a vaše bulvy už nic neudrží, aby se s hlasitým mlasknutím nerozplácly o taktéž nevěřícně zírající obrazovku: přichází třetí třída, kde je kumšt vůbec stihnout sledovat pohyb vašeho vznášedla, neboť ten sám o sobě je natolik rychlý, že na nějaké řízení není ani pomyšlení, zbraní si nestačíte ani všimnout a zatímco
sebou bezmocně mlátíte od zdi ke zdi, můžete ještě frustrovaně sledovat okolo prolétávající počítačové oponenty, pardon, vlastně šedé neidentifikovatelné šmouhy. Věřte nebo ne, i takováto situace se dá vítězně zvládnout a čekají vás ještě mnohem a mnohem horší věci – například hned první Phantom Challenge vám dá na několik desítek hodin pořádně zabrat, a takových „Challengí“ obsahuje Wipeout 2097 hned několik (netřeba asi připomínat, že se obtížnost zvyšuje geometrickou řadou…).
Dalším zpestřením, krom zajímavého řízení pomocí dvou brzd, o kterém jsem již mluvil, jsou zbraně a turba. Na podloží, po kterém jedete, se čas od času vyskytne šipka určité barvy ohraničená čtvercem. Těch se držte, byť nenaznačují, jak by se dalo předpokládat, ideální výjezd trati. Jde o bonusy, které vám pomohou neskončit pokaždé na dvanáctém místě z dvanácti. Po pravdě se bez nich asi neobejdete, jak brzy sami pochopíte. Ne že by to ovšem bylo na škodu, hře velmi přidává na dramatičnosti a akčnosti, když můžete soupeře sejmout dobře mířenou raketou, chytře pohozenými minami, nebo když na něj vystrčíte dlouhý nos v podobě štítu, o který se rozplácnou jeho pečlivě nastřádané smrtící paprsky. Zbraní je několik – rakety mířené i nemířené, a to několika typů, takže se dočkáme například i takové, která se dlouho nabíjí, pak rychle a nemířeně vystřelí, ale kdo se jí připlete do cesty, je nenávratně mrtev, naopak taková, která se rychle automaticky zaměří a soupeře v podstatě
jen zpomalí (což se ale také hodí). No a pak jsou tu lahůdky jako například terénní vlna, která smete všechny soupeře před vámi, štíty, které vám leckdy zachrání nejen nos, ale i pozadí a boky, vynikající autopilot, který pomůže a ušetří práci nejen začátečníkům, neboť zatáčky vybírá opravdu ideálně, no a samozřejmě turbo, které vás zrychlí natolik, že budete moci několik vteřin ostatním strouhat mrkvičku (tedy až do chvíle, kdy to nekontrolovaně napálíte do zdi v nejbližší zatáčce).
Když už mluvíme o Wipeoutu 2097, nesmíme také zapomenout na geniální soundtrack, který vytvořila taková jména jako Prodigy nebo Chemical Brothers: a je to znát! Jejich tvrdá hudba přesně sedí k atmosféře hry a vypumpuje vám adrenalin na tu správně přestřelenou míru, která je k hraní Wipeoutu věru potřeba. Grafická stránka samozřejmě už dnes nikoho neohromí, novodobý hráč vidí pokus od 3D grafiku s minimem polygonů a občasným jejich prolínáním, avšak věřte mi, že si takových nedostatků ve víru závodu nebudete všímat ani v nejmenším. Vše by vám měl vynahradit geniální design tratí, které jsou pro závodníka pravým rájem: neočekávané zatáčky, skoky, opravdu zajímavé a v reálu zřejmě nerealizovatelné tvary: ale kdo by se tomu u futuristických závodů divil?
Nedávno jsem se dostal k novodobému nástupci Wipeoutu, Rollcage a Extreme-G2 - hře Ballistics od švédského týmu Grin. Musím říci, že jsem byl docela zklamán. Hra měla všechny atributy správných futuristických závodů, ale autoři to poněkud přestřelili s rychlostí a hratelnost tak upadla do stereotypu „zkouším to, až se to jednou náhodou povede“. I proto jsem se vrátil ke starému dobrému Wipeoutu a jeho Phantom Challenge. Wipeout 2097 možná nemá nejlepší grafiku, ale hratelností stále patří mezi ty nejlepší.
Co se pokračování týče, dočkal se Wipeout ještě několika, vesměs na konzolích. Jde o Wip3out a Wipeout Fusion. Pro nás, pravověrné PCčkáře, je tedy zajímavější další podobná hra ze stáje Psygnosis, Rollcage (i s pokračováním Rollcage Stage 2), kde jsme pro změnu řídili zajímavá vozítka s koly vyššími než trup, což v praxi znamenalo, že jste se mohli klidně převrátit na střechu a dále jet. V nejlepší tradici předchozích sovích (zvíře, které má tato firma ve znaku) gamesek disponoval Rollcage skvělým soundtrackem, vynikající grafikou se spoustou efektů a skvělou hratelností. Ovšem už v dobových recenzích se říkalo, že Wipeout zůstane Wipeoutem – a je to tak. I přes nesporné kvality zmiňované hry se nesmrtelnou klasikou stal právě a jenom Wipeout, a to je i důvod, proč si v dnešním článku čtete právě o něm.
