Válečné konflikty patří mezi vděčná témata počítačových her - prakticky každá větší událost se dočká, dřív nebo později, svého zpracování. Příběhy z druhé světové války dnes v herním pojetí známe především coby členové elitních jednotek, komand, či jedinců, kteří hluboko za nepřátelskou linií provádějí nějaký super tajný úkol. To se ale mění s příchodem Call of Duty a ústředním motem, že válka není vyhrána jedním člověkem, ale vykoupena životy mnoha. Vžijeme se tak do role jednoho z mnoha... Právě na dokonalou filmovou atmosféru se chtějí autoři soustředit nejvíce. Předem můžeme prozradit, že se v žádném případě nejedná o taktickou akci, jako spíše střílečku – Rambo styl či určitou míru realismu určuje nastavení obtížnosti, čili si vybere dozajista každý.
Ohlašované tři kampaně autoři vychytrale spojili do jednoho tažení, což ale vůbec nevadí. Začínáme za Američany ve výcvikovém táboře, kde nás naučí, že s mířením přes pažbu lépe zaměříme, ale pohybujeme se o poznání pomaleji. Prozradí nám, že každá zbraň se hodí při jiných situacích, že jich uneseme jen velmi 
omezené množství, ukáží nám, jak umísťovat nálože... Nejdůležitější principy se potom týkají navigace, z čehož vychází i vlastní pojetí misí. Disponujeme určitými úkoly, přičemž na malé mapce nás vždy naviguje zlatá hvězdička. Z toho vyplývá docela jednoduché pojetí misí a relativně krátká doba potřebná k dohrání – nesoustředíme se totiž na zbytečnosti typ "co mám dělat" a "kde", naopak se zaměřujeme pouze na bitvu. A to je dobře.
Za pozornost dozajista stojí rozmanitost misí, poněvadž se dočkáme jak malých záchranných akcí, po ty středně velké, přičemž třešničku představují ty nejvíce atmosférické události druhé světové války. Onu rozmanitost však nelze udržet stále a tak přichází druhá deviza – a to opravdu dokonalé skriptování, které v žádném případě nepůsobí křečovitě. Díky skriptování se můžeme těšit na neočekávané události, měnící se cíle mise, ale především, že počáteční briefing nám sice řekne co máme udělat, ale zdaleka nás nepřipraví na to, co nás čeká – třeba přijíždějící náklaďák s posilami, tank razící si cestu skrze zeď... spojenci, kteří vyskočí na nepřátelský tank, otevřou poklop a hodí tam granát a 
podobně. K hutné atmosféře dále přispívají třeba dělostřelecké výbuchy, výsadek parašutistů na pozadí, ale i samotné chování vlastních vojáků.
Možná se ptáte, jak funguje herní mechanismus, když hráč zosobňuje pouze jednoho z mnoha? Nemohou tak spolubojovníci splnit misi sami? Nemohou. A co když nám je všechny postřílí, co pak? Nepostřílí. Tedy ne že by neumírali, ale v tomto případě zasahuje záchranná berlička, díky které se nám vlastní vojáci průběžně doplňují. Není to sice realistické, ale garantuji vám, že si toho v případě bitevní vřavy ani nevšimnete. Podle mého názoru ideální řešení. Obdobně si autoři vypomáhají i v tom, že spojenci bez hráče misi zkrátka nesplní. Misi si můžeme rozfázovat na mnoho záchytných bodů, ve kterých na hráče spojenci čekají. I když se zrovna krčí za zdí a probíhá přestřelka s nácky na opačné straně barikády, dokud hráč nepřijde a neudělá první krok, hra se nehne. To samé se ale týká i třeba ničení tanků, umísťování výbušnin.... Každopádně to velmi dobře funguje, sám jsem si připadal uvnitř dění víc než kdy jindy, což počítám za jasné 
plus.
Grafické zpracování může z některých obrázků působit jako slušné, ale rozhodně ne nejšpičkovější. Taková jsou fakta. Naštěstí během hry si ničeho takového nevšimnete, poněvadž stále něco bouchá, střílí se a hlavně všude ta spousta drobností a objektů. Škoda jen – klasická morbidní vložka – že mrtvoly už dále nijak nereagují na střelbu. Mluvilo se i o hudbě, která nehraje všude, ale když už, tak opravdu v těch správných momentech. Umělá inteligence mě příjemně překvapila na straně spojenců, protože se skvěle kryjí a vůbec se nechovají jako blázni (i když občas se nějaký ten případ najde). Obdobně či o trochu hůře, jsou na tom nepřátelé – tedy žádná revoluce, ale ani katastrofa, zkrátka příjemný nadprůměr. Náckové se kryjí, házejí granáty, utíkají před nepřátelskými a pokud se někde zašijete, snaží se k vám prostřílet. Jediný neduh spočívá, a to zřídkakdy, ve špatném vyhodnocení situace při výběru terčů. Jinak samozřejmě platí pravidla, že pokud vás nepřítel překvapí, případně vám dojde zásobník v nevhodnou dobu, zemřete velmi rychle. A nadávat za to můžete pouze sami sobě.
Povězme si ale něco více o misích. Povozíme se v autě, ze kterého budeme střílet na nacistické pronásledovatele. Často se chopíme těžkého kulometu a pustíme se do nerovné bitvy s přesilou. Vynikající mi přijdou obranné mise, ve které spojenci postupně vyklízejí pozice ohromné přesile a čekají na posily. Povozíme se v tanku, sestřelíme několik útočících letadel, vychutnáme si poslech německé propagandy z rádia, v bitvě o Stalingrad dokonce vybíháme proti dělostřelectvu a kulometným hnízdům beze zbraně :-). Prakticky v žádné misi se nebudete díky skvělému scénáři a skriptování nudit – autoři drží vysokou laťku a vyrovnaný dojem do samotného závěru.
(Petr Kárník) Call of Duty mě velice příjemně překvapilo. Na první pohled sice nezaujme nejnovější 3D grafikou, ale může se pyšnit velice nápaditými misemi a dokonalou atmosférou, která vás chytne a nepustí dokud celé dobrodružství nedokončíte. Hra je sice postavena na starém Quake 3 enginu, ale ten je tak překopaný, že samotný jeho tvůrce, John Carmack, ho oficiálně pochválil a vyslovil svůj obdiv nad tím, co z něj chlapíci z Infinity Ward vymáčkli. Za celou hru jsem se ani na chvíli nenudil a doslova jsem se sžil s hrou. Likvidoval jsem nepřátelské odstřelovače, ničil tanky, aby moji spolubojovníci mohli projít, zkrátka lahoda. Pro mě je Call of Duty jedna z nejlepších akčních her letošního roku a neváhám jí dát vysoké hodnocení. Bravo!
Výsledný dojem? Nebudu to zbytečně natahovat – skvěle připravenou a hodně atmosférickou hru jednoho hráče doplňuje hra více hráčů a je jasné, že se během krátkého času objeví mnoho herních modifikací, které hra podporuje. Nečekejte ale žádnou simulaci, jde "jen" o perfektně připravenou střílečku. Z mého hlediska, pokud vezmeme v potaz odložení her jako Far Cry, Doom 3 či Half Life 2, je Call of Duty horký kandidát na FPS roku. Bravo, skvěle jsem se pobavil.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
