Call of Duty 2 - válečná jatka

Neuplynuly ani dva roky a už tu máme pokračování jedné z nejlepších válečných stříleček všech dob. Přináší dostatek změn, aby byla investice do ní ospravedlnitelná? Nebo jde jen o maskovaný datadisk? Čtěte recenzi plnou odpovědí!

Call of Duty předloni v mnoha anketách vyhrálo cenu hry roku, i když většinou šlo o vítězství ve čtenářských anketách, čímž vás samozřejmě nechceme nijak degradovat, ale osobně bych se rozhodl jinak. Výtvor Infinity Ward sice neměl snad žádnou větší chybu, byl řemeslně dobře nedesignován, výborně hratelný, ale přesto si myslím, že výjimečná hra musí obsahovat ještě něco navíc. Ať ale nejsem považován za kacíře – hraní Call of Duty jsem si také pěkně užil a na pokračování se těšil, protože tu byl potenciál dotáhnout již tak podařený produkt (což je nejvhodnější označení pro sériově vyráběné střílečky z 2. světové války) ještě o fous výše a možná v mých očích stanout skutečně mezi několika málo vyvolenými.

Po příběhové lince ani stopy, tedy pokud za ní nepovažujete občasná dobová videa chvástající se víceméně dobře známými fakty z války.

Koncept hry se však na první pohled absolutně nezměnil. Intro je v podstatě přehledem schopností nového enginu a snaží se navnadit na syrovou bitevní vřavu a to se mu také daří. Po příběhové lince ani stopy, tedy pokud za ní nepovažujete občasná dobová videa chvástající se víceméně dobře známými fakty z války. Myslím, že nejsem sám, kdo by nějakou tu zápletku, byť by byla sebeprůměrnější, přivítal, poněvadž pořád by se díky ní člověk lépe dostal do hry i do kůže svého hrdiny, v tomto případě hrdinů, jejichž jedinými stopami ve hře jsou rádoby emotivní popisy průběhu bojů zobrazovaných před načtením mise. Další textový materiál objevíte už jen ve starých dobrých citátech slavných osobností, které sice často nedávají smysl, ale tím, že je vyřkli váleční vůdcové, musí být po desítky let interpretovány, a to i ve videohrách. Inu, aspoň si pak můžete hrát na frajery metající Churchillovy nebo Stalinovy úderníky z rukávu.

Jak už bylo řečeno, máme co do činění s jistou formou kolektivního hrdiny. Vůbec nezáleží na tom, zda hrajete za Davise nebo Vasilije a netruchlete, když si jméno své postavičky nezapamatujete. Mnohem podstatnější je, že máte dvě ruce schopné třímat kvér a házet granáty. S takovou budete procházet celkem deset miniaturních kampaní, jež se skládají ze dvou až čtyř nikterak dlouhých misí. Po třech oddělených taženích získali Rusové, jejichž problémy hra začíná, a Američané, kteří zdejší vojnu uzavírají. Prostředek pak vyplňují čtyři britské kampaně. Většinou se další kampaň otevře až ve chvíli, kdy máte dokončenu tu předešlou, avšak v zájmu chronologické přesnosti je občas učiněna výjimka. Válka totiž probíhala na mnoha frontách a její příběhy se prolínaly. Pokud tedy budete chtít hrát přesně podle toho, jak šel čas, tuto možnost mít budete.

Jistě vás velice zajímá, kam nás autoři vyšlou tentokrát. Ruská část se opět točí kolem dobývání a obrany zasněženého a rozbombardovaného Stalingradu, což by mohlo svádět k podobnosti s minulým dílem. Není tomu tak – tentokrát v ruské baště zažijete spíše komornější dobrodružství, které se mi ze všech tří partií líbilo zřejmě nejméně. Absolutně nejvíc je zde patrná linearita, okatě naskriptované situace a s tím i trochu spojená frustrace. Naprosto nejdůležitější v tomto případě totiž je, postupovat co nejrychleji kupředu, čímž vstupujete na neviditelné spínače, jejichž spuštěním ustává nápor německých vojáků v dané oblasti. Pokud se bláhově snažíte vystřílet neustále se rodící fašisty z jednoho místa, jste dříve či později odsouzeni k potupnému zániku. Podobný styl je praktikován i dále, avšak vzhledem k otevřenějšími designu úrovní zde tento, podle mého jasně negativní prvek, není tak patrný.

Aby bylo starému dobrému moudru „opakování matkou modrosti“ učiněno zadost, na počátku amerického celku misí vás čeká vylodění v Normandii.

Britský úsek si pod tvrdou rukou generála Montgomeryho odbudete na interesantních bojištích severní Afriky, kde je vaší největší snahou vykopat Rommelovy pouštní lišky z jejich nor. Stejně jako minule, vás i ve dvojce čeká monumentální tanková bitva, kdy usednete do plně ovladatelného tanku a obratným manévrováním se budete snažit vyhnout všudypřítomným flakům a zároveň je spolu s nepřátelskými tanky i zničit. Aby bylo starému dobrému moudru „opakování matkou modrosti“ učiněno zadost, na počátku amerického celku misí vás čeká vylodění v Normandii. Nikoliv však na Omaha Beach, nýbrž o pár pláží dál, ovšem s podobně intenzivním dojmem. Následuje postup až do Německa, přičemž cestu si v jedné části urychlíte coby spolujezdec v pronásledovaném jeepu.

Dynamické střídání úkolů za chodu bylo vždycky doménou Call of Duty a pokračování v nastoleném trendu rázně pokračuje. V podstatě nikdy nekončíte splněním toho samého příkazu, jako jste začínali. Tradiční je likvidování tanků či skladišť pomocí výbušnin, obrana určeného území nebo odstřelovačské hrátky. Narazíte ale i na úkoly originální – zajímavé například bylo pomocí dalekohledu označovat místa ke zničení artilerií. Nebo postup přes rozsáhlou pouštní pláň, kdy bylo třeba se krýt za mohutnými trupy tanků.

Tvůrci v Call of Duty 2 slibovali mnohem větší míru volnosti. Po dohrání ale musíme říci, že se jim to povedlo jen z velmi malé části. Ano, levely jsou ve spoustě případů o třídu rozsáhlejší než minule, ale tento pocit se hodně rychle vypaří, když znenadání narazíte na neviditelnou zeď, za níž třeba spojenecké tanky projíždějí dál, ale vy prostě nemůžete.Možných cest jak se dostat k cíli také přibylo jen poskrovnu. Povětšinou je pořád o jednu vytyčenou stezku, ze které se nedá slézt, ačkoliv to tak může na první pohled působit. Pravda, někdy se dá jít třeba dvěma uličkami, které vás ale po chvíli stejně zavedou ke shodnému cíli. Tak k čemu to? Volnost a vzdušnost misí je tak spíše optická. I to přispívá k o něco větší uvěřitelnosti, abychom však tento postup mohli výrazněji ocenit, musel by vypadat úplně jinak a mít skutečný dopad na hratelnost.

Jestliže čekáte větší změny, jste na šeredném omylu. Call of Duty 2 patřilo k rychle vyvinutým hrám a je to na něm zřetelně poznat. Nebýt změněného enginu, asi byste ho od předchůdce vůbec nerozpoznali. I menu a font písma zůstal shodný, vše se ovládá na chlup stejně, což je sice user-friendy postup nevyžadující dlouhých tutoriálů, na druhou stranu také leccos vypovídá o přidaných prvcích. Všichni si tak musí položit otázku, zda očekávali novinku v pravém slova smyslu nebo jim datadiskoidní pokračování stačí. Ono totiž rozhodně má co nabídnout a sice zhruba to, co udělalo jeho předchůdce nejlepší hrou roku 2003.

V současné době byste asi jen horko těžko hledali svižnější střílečku, než je Call of Duty 2. Kouzlo místní hratelnosti spočívá v neustálém držení šipky dopředu a tlačítka střelby. Prodlevy mezi akcemi tato hra nezná delší, než několikasekundové. Nemáte čas ani důvod se zastavit, neustále jste hnáni kupředu, do boje. Přestože jste vlastně členem jedné obří armády, jste to právě vy, kdo určuje krok. A když neuděláte důležitý krok vy, neudělá ho nikdo. Na příkazový interface, jímž byste mohli komandovat parťáky, klidně zapomeňte – takováhle vymoženost patří někam úplně jinam, tady by na ní nezbyl čas. Noví spolubojovníci i protivníci se rodí stejně rychle jako umírají a právě díky masovým bojům a stovkám mrtvých v jedné misi poznáte atmosféru války přetvořenou v arkádu.

Přestože jste vlastně členem jedné obří armády, jste to právě vy, kdo určuje krok.

Pojďme se nyní podívat na několik kosmetických změn, které zcela určitě postřehnete. První je poupravená problematika zranitelnosti. Na obrazovce není žádný indikátor, jenž by vám ukázal, jak na tom zrovna jste. Řešení je jiné – pár zásahů přejdete bez problémů, ve chvíli, kdy začne být situace kritická, zbarví se obrazovka do ruda a když už jde skutečně v háji a každé otření o kulku by znamenalo smrt, jste zcela jasně okřiknut, abyste se šli někam schovat. Světe div se, zranění se po chvíli sama vstřebají, takže jste zase úplně fit. Přesto hra není vůbec jednoduchá, návaly nepřátel jsou obrovské a už na druhou ze čtyř obtížností budete řádně prověřeni. Protivníci jsou sice pořád stejně tupí, ovšem naučili se házet granáty a to tak, že hodně. Každou chvíli nějaký přiletí. Naštěstí jste vždy upozornění, kde výbušnina je a že by bylo záhodno se jít ukrýt.

Už jsme se zmínili o zbrusu novém enginu, který objektivně představuje asi největší změnu vůči prvnímu dílu. Obstaróžní Quake 3 engine již tenkrát dosluhoval a nasadit ho do akce i nyní by bylo hotovou sebevraždou. Nestalo se tak – Infinity Ward

Klady a zápory

Parádní spád akce
Atmosféra bitevní vřavy
Multiplayer

Stejné jako minulý díl
Chybí příběhové pozadí

vyrobili kompletně nový nástroj, jenž zvládá nejmodernější grafické efekty a zvládá zobrazovat desítky relativně dobře vymodelovaných vojáků zároveň. Netěšte se ale na rag-doll efekty, ty by zřejmě v těchto počtech byly nerealizovatelné, takže se musíte spokojit s řádkou předdefinovaných smrtelných křečí. Co se týče hardwarových nároků, asi vás moc nepotěšíme, protože jsou i na dnešní dobu docela vysoké. Na druhou stranu, v rozlišení 800x600 si na střední detaily zahrajete i na průměrných mašinách, přičemž vše pořád vypadá moc pěkně, jen ne úplně skvěle.

Hodnotit Call of Duty 2 je jako obvykle složité. Jednička mě bavila, ale že bych si z ní sedl na zadek, jako spousta ostatních, to se říci nedá. Stejné pocity mám i z pokračování, kde je problém s hodnocením umocněn navíc tím, že jde de facto o tu samou záležitost, dokonce i spousta designérských prvků je shodná. Zahrajete si sice slušně, ale jen krátce, za osm hodin je na druhou obtížnost hotovo. Naštěstí tu je ještě vyladěnější multiplayer, který si určitě znovu získá davy příznivců. I díky němu se Call of Duty 2 nakonec na těch 80% vyšplhalo.