Call of Duty: United Offensive

Datadisk k nejlepší a zatraceně atmosférické akční hře minulého roku rozhodně nemůžeme nechat bez povšimnutí a také tak nečiníme. Detailně jsme rozebrali všechna vylepšení a přinášíme zasvěcený verdikt!

Call of Duty je ve světě hráčů velice silným pojmem. Všichni si jistě vzpomenou, že jde o vynikající akci tematicky čerpající z druhého světového konfliktu. Dá se říci, že CoD je nepřímým pokračovatelem Medal of Honor, čemuž napovídají i jména osob ve vývojářském týmu Infinity Ward. Přestože se mi CoD velice líbilo, osobně mi přijde ocenění hrou roku ve valné většině herních magazínů, trochu přemrštěné. Na druhou stranu je třeba si přiznat, že loňský rok byl co do pořádných hitovek docela slabý. Pokud by CoD vyšlo letos, byly by šance na podobný úspěch menší, jelikož již v žánru akcí máme co do činění s obří konkurencí v čele s DOOMem 3 a přicházejícím Half-Life 2. Aby toho náhodou nebylo málo, přiložili si i tvůrci válečných akcí. Vedle za pár týdnů vycházejícího a podle prvních dojmů ne až tak skvělého Medal of Honor: Pacific Assault, se nyní podíváme i na datadisk k samotnému Call of Duty – United Offensive.

Délka vs. kondenzovaný obsah

Call of Duty i se svým datadiskem United Offensive patří k hrám, které nad samotnou herní dobu staví správně nahuštěný obsah. Je pravdou, že se v nich ani na chvilku nenudíme, tedy v případě, že přistoupíme na pravidla hry. Na druhé straně nás tyto hry budou bavit jen krátce. A Call of Duty samozřejmě není jediné. Mezi kdovíjaké macky nepatřil ani Medal of Honor a podle všeho to s jeho pokračováním nebude o mnoho lepší. Dalším exemplárním příkladem jsou oba díly Maxe Payna, který oplývá vynikajícím filmovým příběhem a neopakovatelným „tahem na bránu“, ale především jeho druhý díl patří k nejkratším hrám v historii. I pomalejší hráči ho zvládli dojet za nějakých sedm hodin. Když pomineme tradičně dlouhá RPG a budeme se věnovat výhradně akcím, narazíme však i na opačný pól, tedy ne tak docela. Strašlivě dlouhé, ale přitom velmi nudné akce prakticky neexistují, jelikož jejich tvůrci mají alespoň tolik soudnosti, že je utnou dříve. Na druhou stranu však existují i vynikající akční hry, jimž se povedlo přinést nadprůměrnou herní dobu při zachování vynikající hratelnosti. Mluvím tady například o Far Cry nebo DOOM 3. Obě hry s přehledem přesáhly dvacet hodin čistého herního času a většinu hráčů po celou dobu bavily. Nešlo sice o totálně zhuštěnou hratelnost jakou známe z Call of Duty, ovšem nikdo neříká, že takhle to být musí. Někdo to rád takové, jiný zase makové. A světe div se, jsou i lidé a není jich málo, kteří vyhledávají krátkou herní dobu, a to především z důvodů nevelkých časových rezerv, jimž dnešní uspěchaná doba prostě nepřeje

Jak už se poslední dobou stává dobře zaběhnutým zvykem, nepracuje na datadisku společnost, která vyrobila originální produkt. Děje se tak na popud Activisionu, který Infinity Ward koupil a briskně jim zadal úkol vytvořit přímého následovníka komerčně skvělé CoD a aby vytřískal ještě více chechtáků, zaměstnal ještě externí, víceméně „datadiskové“ studio Gray Matter, jejichž největším projektem byl povedený singleplayer v Return to Castle Wolfenstein. Je celkem jasné, že kluci z „šedé kůry mozkové“ dostali příkazem co možná nejméně se odchýlit od původního konceptu, nic moc nepřidávat a hlavně nic nezkazit.

Hned na počátku musím prohlásit, že pokud měli skutečně tyto preference, tak se jim je podařilo naplnit. Otázkou je, zda to dnes k úspěchu stačí. Stejně jako v předchůdci, obsahuje i United Offensive tři striktně na sebe navazující kampaně. Již tady se poprvé projeví na každém rohu postávající linearita, jelikož hráč prostě nemá možnost si zvolit, zda si nejprve projde misemi amerického paragána, britského speciála nebo ruského soldáta, ale bude muset přistoupit na toto pořadí. Úrovní je celkem třináct a v jejich souvislosti se jistě hodí promluvit o největší slabůstce CoD, tedy hrací době. Kdo by očekával, že se tvůrci polepší, je vedle, jak ta jedle. Těžko říci, zda je UO kratší či delší, než původní produkt, odhadl bych je zhruba na stejno, takže k dokončení všech misí spotřebujete zhruba osm až deset hodin, v závislosti na vašich zkušenostech a výběru jedné ze čtyř obtížností.

Při něm byste si měli dát pozor, protože hra hned od počátku pořádně přidává pod kotel a dá se říci, že hned první americká mise Battle of the Bulge je zhruba tak náročná, možná ještě více, jako poslední kroky v originálu. Je to tak logické, protože UO je přímo závislé na vlastnictví původního CoD, což samosebou předpokládá, že ho máte i dohraný. Již na druhou či třetí obtížnost si užijete pořádně perné chvilky, které prodlužují herní dobu, která by se po praktikaci norem z CoD smrskla na polovinu. Takže asi tak. Nevyhnete se ani frustraci, jelikož slušné množství pasáží budete procházet formou pokusu a omylu, což na zábavě moc nepřidá. Především pak pasáže, kdy běháte mezi náhodně rozmísťovanými výbuchy za mohutné podpory sniperů z nepřítelovy strany, jsou tak trochu nesmyslné a po páté i nudné.

Jako kapitola sama pro sebe by se daly popsat hojně využívané skripty. Jsou dva typy válečných her. První, co možná nejrealističtější, jako například Operace Flashpoint, dávají hráči maximální volnost a dějovými či jinými mantinely ho omezují v minimální míře. V podobných titulech je třeba vyvinout poměrně slušné množství vlastní iniciativy, která některým hráčům chybí a tudíž je taková hra nemůže bavit. Pak je tu druhá skupina, kam se vedle Medal of Honor bezesporu řadí i Call of Duty, zvláště pak po implementaci UO datadisku. Tato sorta vodí pařany takovými, přesně nalinkovanými cestičkami, aby ani na chviličku neměli pochybnosti, co, že se to po nich v daném okamžiku chce. Kvalitní hry této třídy pak podobný postup praktikují tak, aby si ho hráč nevšiml a myslel si, že má vše ve svých rukách. S trochou nadsázky by se podobné projekty daly přirovnat k automatovým vypalovačkám typu House of the Dead, kdy umělá inteligence pohybuje s vaší postavičkou a vy máte za úkol pouze střílet do samozřejmě vždy na stejném místě se vynořujících zombií.

V UO sice směrové šipky mačkat musíte a zombie nahradí přeci jen trochu samostatnější a v určitých chvílích pohybující se náckové, ale i tak jde o zcela jasné vodění za ručičku, jízdu na kole s podpůrnými kolečky nebo a teď trochu pochvalné přirovnání – jízdu na horské dráze. Ano, i tu UO z velké části připomíná. Musím přiznat, že i v DOOMovi 3 jsem častěji hledal cestu či adekvátní způsob vyřešení nastalé situace. Na rozdíl od skutečné války, kdy se hodiny vyčkávalo, aby se nepřítel nakonec vůbec neuráčil přijít a zaútočil někde úplně jinde, je zde tuna až přehnaně na sebe navazujících úkolů, mezi nimiž nenajdete zhola žádný oddechový čas. Maximálně při loadingu další mise a i ten probíhá příjemně rychle, tedy v případě, že máte slušně silnou mašinu.

Je zcela jasné, že v tomto případě jde o prvoplánový záměr autorů, kteří prostě nechtěli, aby byl na monitoru, byť na chvilku, klid. A my musíme přitakat s tím, že přesně tohle na lidi působí a přestože to mnohým, především dětem, může trochu zkreslit hrozivý obraz i odkaz války, jde prostě o ničím nerušenou akční zábavu. Ve hře všechno bouchá, nad vašimi hlavami létají bombardéry, přijíždí tanky a jako hřeb večera se dá označit vždy poslední mise v daném národním cyklu. Ta je totiž prakticky pokaždé tvořena masovou formou s mnoha vojáky na obou stranách barikády. Jistou pihu na kráse pro mě představuje neustále respawnování parťáků i nepřátel. V prvním případě je to sice víceméně nutné, jelikož jinak byste se brzy ocitli osamocení, ale pokud na vás tvůrci neustále posílají přesilové vlny protivníků, není to zrovna košer, zvláště když objevíte stanoviště, kde se tito zhmotňují z látek přítomných v obyčejném vzduchu. Příkladem budiž poslední mise americké kampaně, kdy je třeba bránit zámek před nájezdy Němců a jejich tanků. Člověk často neví na čem je, protože se zde neustále střídají příkazy „ubraň zámek“ a „znič tank přijíždějící tank“. Mnohdy jsem kvůli chybám nevěděl, zda to tak má být nebo se hra zasekla v určitém cyklu, protože zmíněné činnosti jsem opakoval dobrých patnáct minut.

Často se tyto přívaly nezastaví, dokud nespustíte ten který skript, čímž vás autoři pořád nutí k bezhlavému postupu kupředu. Občas se ve spojitosti s neuvěřitelně protěžovanými skripty stane i politováníhodná nehoda. V určitých oblastech je totiž skutečně nutné vstoupit na určité, někdy dost malé území, aby se děj hry posunul o kousek dál. V případě, že se tak nestane, musíte začít hledat, ovšem to se vám zřejmě nepovede, tudíž je zapotřebí nahrát nejblíže uloženou pozici a zkusit projít problémovým úsekem tak, jako by to asi udělali tvůrci, což vám v již tak hodně lineárním průběhu svazuje ruce ještě mnohem více. Území bojiště je na první pohled vždy slušně rozlehlé, ale jakmile uděláte pár kroků, bude vám zcela jasné, že i tady se najdou často nelogicky rozmístěná omezení.

Na druhou stranu musíme skriptům připsat i velkou zásluhu na atmosféře hry, která je opět vynikající a přes všechny arkádové nesmysly hráče vtáhne do bitevní vřavy tak, že si tento připadá jako ve skutečné válce ve vší její surovosti. Takhle dobře, jako UO, to žádná jiná hra neumí a pokud jsou k tomu skripty nutné, jako, že asi ano, tak prosím, jen by je chtělo ještě trochu víc vypilovat.

V Gray Matter jsou asi slušnými fetišisty do válečných vozidel a poletuch. V prvním případě si z nich za rychlé jízdy především zastřílíte a v tom druhém jde především o první misi britské kampaně, tedy let s létající pevností B-17, v níž musíte přebíhat od jedné střílny ke druhé a kosit ty proklaté německé stíhače. Zpočátku jde ve spojení i s mírně dobrodružnými questy na palubě o zábavu, ale mise se táhne docela dlouho, což jí v pozdějších fázích na interesantnosti dost ubírá a když skončí, s úlevou si oddechnete. Co se týče zbraní, tak jich přibylo, i když na volbě té správné pušky či samopalu hra nikdy moc nestála. Důležitější je, že opět můžete nést jen dvě těžší zbraně, jednu lehkou a granáty. Těch se nyní vyplatí využívat, jelikož nabyly na síle.

Grafickou stránku pořád pohání Quake 3 engine, který po vydání DOOMa 3 patří teoreticky do starého železa. Ale v tomto případě je tomu jinak! S novým titulem iD Software se sice vůbec nemůže měřit, vždyť je o pět let starší a po všech stránkách horší, na druhou stranu se tvůrcům podařilo ho vylepšit na maximální možnou míru, především co se efektů výbuchů týká, tudíž při hře působí kompaktním a nerušivým dojmem. Datadisk však přiložil pod kotel i co do hardwarových požadavků. Vzhledem k tomu, že se na monitoru objevuje obrovská porce nácků, tanků, letadel, je třeba počítat s o něco vyšším výpočetním výkonem. Ani tak ale nejde o kdovíjaké nároky a s dnes průměrným PC bohatě vystačíte. Zvuková stránka patřila vždy k přednostem UO a zde tomu není jinak.

Quake 3 engine

Hotové šílenství se rozpoutalo s vydáním multiplayerového Quaka 3, jehož engine si množství týmů zajistilo ještě s předstihem a o úspěchu tak nemohlo být pochyb. Do dneška je Quake 3 engine zřejmě nejlicencovanějším nástrojem, který byl použit i ve hře studia, jež ho vyrobilo a přestože mu poslední dobou dochází trochu dech, ostatně vždyť se představil již v roce 1999, pořád má co nabídnout. Jeho „zakřivené povrchy“ tzv Curved Surfaces, s nimiž před léty slavil takový úspěch, jsou dnes již maličko omšelé, na druhou stranu ještě v roce 2003 na jeho bázi vyšel Call of Duty, jenž byl mnohokrát vyhlášen hrou roku, takže grafika zřejmě stačila. Vzhledem ke spokojenosti tvůrců se k němu uchylují i s pokračováním United Offensive. Je to především vysoká upravitelnost k obrazu svému a také vynikající síťový kód, co udělalo Q3 engine tak slavným. Jen si uvědomte, kolik her postavených na tomto enginu se stalo multiplayerově široce oblíbenými. Jsou to takřka všechny. Dnes stojí Quake 3 engine 250 000 dolarů, avšak po vydání DOOMa 3 a nového referenčního enginu iD Software se čeká jeho výrazné zlevnění a obnovená vlna zájmu o něj. Dříve bylo dokonce dobrým pravidlem, že tým využívající Q3 motoru musel Carmackovi a spol. odevzdat 8% zisků. Toto pravidlo platilo především v počátcích a i přes něj se mnohým tvůrcům vyplatilo. Navíc se mohli těšit z dlouhého pohovoru s Johnem, který objasnil všechna zákoutí a neváhal pomoci. Abychom však nemluvili jen tak obecně, zmiňme si nyní nejslavnější projekty, jež Q3 enginu využívaly. Jde o Return to Castle Wolfenstein, Enemy Territory, Medal of Honor, Star Trek: Elite Force I a II, American McGees Alice, Star Wars: Jedi Knight, Jedi Academy či právě Call of Duty a je jich ještě mnohem více.

Pokud se singleplayer dočkal jen víceméně kosmetických vylepšení, je na tom hra více hráčů o poznání lépe. První CoD se po této stránce stal velice oblíbeným, takže se tvůrci rozhodli pro jeho mohutné vylepšení. K dispozici je jedenáct nových map, což na dnešní dobu rozhodně není malé číslo, přibyly nějaké ty nové, i když ne zase tak revoluční mody, ale především zde najdeme vozidla, která můžeme přímo ovládat. Mapy jsou sice rozlehlé, ale ne tak jako v Battlefieldech, takže ani těch strojů nemusí být tolik, přesto do hry samozřejmě vnáší zcela nový element, což hru ještě více posune na žebříčku multiplayerové oblíbenosti.

Takže, koupit nebo nekoupit? Otázka značně složitá, na níž si každý bude muset zčásti odpovědět sám. Hra na datadisk nestojí vůbec málo a nebál bych se říci, že jde o jedny z nejdražších přídavných misí v historii. Rozhodně si připravte tak 1100 – 1200 Kč (oficiální koncová cena je 1299Kč - pozn. Ondřej). Pokud byste hru kupovali jen kvůli singleplayeru, který vám v nelepším případě vydrží nějakých deset hodin, asi bych vás začal odrazovat, protože 120 Kč za jednu herní hodinu je přeci jen silné sousto. Na druhou stranu, jestliže chcete požívat multiplayerových vylepšení, zřejmě nemáte co řešit a peníze se vám s největší pravděpodobností vyplatí. Ovšem konečné rozhodnutí je samozřejmě na vás.