Je tomu již skoro rok, co se začaly objevovat první konkrétní informace o futuristickém leteckém simulátoru Echelon, společném to produktu píle ruských týmů Buka Entertainmnent a Madia. Již první obrázky překvapily herní svět detailně vypracovanou členitou krajinou, která místy vypadala jako výstup z (dnes již letiého) profesionálního generátoru krajin VistaPro. Autoři slibovali, že učiní hru dostatečně atraktivní jak pro příznivce akcí podobných například Terminal Velocity, tak volněji laděných simulátorů. Nyní se konečně dostává Echelon na monitory našich počítačů, a tak je čas rozhodnout, zda šlo pouze o plané sliby, nebo jestli se v atraktivní krabici s bojovým letounem z dvacátého čtvrtého století skrývá skutečná herní perla. Ale nepředbíhejme...
První překvapení čeká na pilotní kadety již na začátku hry, kdy se v úvodní videosekvenci seznámí s příběhem. Není totiž vůbec zvykem, aby se v podobných hrách začal vyprávět epický příběh přesahující dvě staletí. Vše začíná rokem 2117, kdy v Galaktické říši dojde k občanské válce, na jejímž konci byly v roce 2150 desítky neobyvatelných planet zamořených radioaktivním spadem, miliardy mrtvých a jen hrstka živořících lidí, kteří vyslali kolonizační lodě ke vzdáleným neobydleným planetám.
Dalších sto padesát let se neslo ve znamení snah o obnovení původního vědeckotechnického potenciálu - během této epochy došlo k obrovskému vzestupu vědy a ekonomiky a vytvořila se Galaktická federace, do které vstoupila většina nových kolonií i původních planet. V roce 2320 však došlo k události, která měla navždy změnit poklidný běh dějin mirumilovné federace - došlo ke kontaktu s lodí tajemných Velianů, původně pozemských kolonizátorů, kteří před lety objevili opuštěnou, leč plně funkční základnu mimozemšťanů. Veliané postupně pronikli do tajů vetřelecké technologie a adaptovali ji do svých strojů i tělesných schránek. Asi nejvýznamějším vynálezem byly takzvané Zero-Transporty - brány pro přesun mezi jednotlivými hvězdnými systémy. Mezi lety 2320-2350 probíhala éra "velianizace", kdy došlo k systematickému vybudování bran poblíž všech hlavních kolonií. Bohužel, soustava bran byla jedním velkým trojským koněm - součástí konstrukce byl i generátor pole, které vyřadilo z provozu všechny elektonické systémy lodí v jejich blízkosti. Když začala obrovská invaze velianských bojových plavidel do všech systémů, dostaly se lodě federace poblíž bran do pasti. Proto se boj přesunul na povrch samotných planet, kde se proti velianským cyborgům postavil v posledních zbylých raketových stíhačkách snad každý, kdo někdy v ruce držel knipl - dokonce i vy, kdysi pilot supermoderní verze práškovacího čmeláka.
Jak je u tohoto žánru zvykem, musíte v kampani plnit jednotlivé mise, abyste se dostali dál. Tady ale narazíte na největší nedostatek hry - naprosto otřesný a nevyrovnaný design misí. Může se vám totiž stát, že strávíte půl hodiny poletováním od jednoho kopce k druhému a hledáním lehkých tanků schovaných kdesi v kaňonech (jejich samotná eliminace je s těžkým bombardérem otázkou vteřin), jindy zas narazíte s lehkou stíhačkou na sérii nehybných a nestřílejících těžce obrněných obranných zařízení, která musíte ničit jedno po druhém (pro představu - zničení jednoho trvá asi minutu nepřetržitého střílení z velké blízkosti), nebo (v tom snad úplně nejhorším případě) doprovázíte několik desítek minut konvoj, aby vás pak zabila přesila nepřátel a donutila opakovat celou nudnou cestu znova (ukládat pozice v průběhu mise nejde). Samozřejmě můžete mít i štěstí a dostanete úkol, se kterým jste za tři minuty hotovi, ale tahle nevyváženost je hodně na škodu. Dalším problémem je nevyzpytalelný protivník, jehož letouny velmi často při útoku narazí do vašeho stroje (kolize s objekty se dají samozřejmě v options vypnout, ale pak to jaksi není ono). Při tvorbě misí a umělé inteligence se zkrátka zapomnělo na to nejdůležitější - hratelnost.
Naopak pochválit je nutné široký výběr letadel a zbraní. Během plnění misí se postupně posadíte do kokpitu čtrnácti strojů čtyřech kategorií - klasické stíhače, "interceptory", stíhací bombardéry i výsadkové transportéry. Jednotlivé poddruhy se od sebe liší velikostí, počtem zbraňových pozic, pancéřováním a manévrovacími schopnostmi. Je proto více než vhodné vyzkoušet si nejdřív všechny typy letadel v samostatných scénářích, aby vás pak v kampani nepřekvapilo náhlé přesednutí z lehké a obratné stíhačky do bombardéru, se kterým se na pětníku opravdu nevytočíte. Největším nepřítelem častého střídání letadel je zejména různá setrvačnost. Stokrát nacvičované "zaseknutí" stroje před skálou pak může mít skutečně fatální následky - engine hry obsahuje komplexní model poškození, a tak se stačí nešikovně otřít o kopec a uthne se motor, křídlo nebo stabilizátor. Vy jen pak zoufale sledujete, kterak se zběsile rotující stroj řítí do propasti. Doslova alchymií je také konfigurace zbraní - každý stroj má primární a sekundární pozice pro hlavňovou výzbroj a pylony pro rakety. Je jen na vás, co z podporovaných kulometů, kanónů, vrhačů plazmy či raket na příslušné posty namontujete. Bohužel však nejde vzájemně kombinovat během letu střelbu z různých zbraní -
na nějakou salvu "z plných" můžete rovnou zapomenout. Letový model (ano, pokud si v nastavení nezvolíte arcade mód, ale hardcore, dá se o letovém modelu mluvit) je celkem zajímavý - kromě běžných ovládacích povelů známých z letadel (ekvivalenty výškovky, směrovky a křidélek) dokáží raketové stroje strafovat do všech čtyřech směrů - tedy i nahoru a dolů. Jakmile vám ovládání vejde pod kůži, dají se s ním provádět skvělé akrobatické kousky, jenom pozor na překročení maximální rychlosti - kokpit se začně třást a letoun se stává neovladatelným.
Největší předností Echelonu je rozhodně grafické zpracování krajiny. Povrch planet je velmi členitý - fraktálové kopce a kaňony vytvářejí úžasné scenérie a takový průlet úzkým údolím s vycházejícím měsícem v pozadí, jehož siluetu občas překryjí řídké mraky, je doslova pastvou pro oči. Také budovy a gigantické mosty vypadají atraktivně - pokud vám nedopatřením uletí pár střel a skončí někde ve zdi, můžete se pokochat pohledem na rozpadající se kontrukci, ze které se doslova odlupují trosky. S tím vším však ostře kontrastují odfláknuté modely letadel i ostatních jednotek - je sice pěkné, že raketové motory šlehají plameny jen tehdy, kdy opravdu mají, ale pohled na pilota připomínajícího rozpláclou papírovou figurku z "ábíčka", nepřátelské tanky zajíždějící do silnice
(evidentně někdo nedotáhl do konce kolize objetků) nebo exploze plazmových střel, které cíl ani neožehnou, dokáží zkazit celý dojem ze hry. Je však nutné přiznat, že hardwarové nároky jsou vzhledem k členité krajině celkem přijatelné - pokud zrovna chaoticky nepálíte kolem sebe a nejste příliš blízko explodujícím projektilům, stačí pro plynulý běh v rozumných detailech opravdu deklarovaná optimální konfigurace s 450 MHz procesorem, 128 MB RAM a nějakou novější 3D kartou.
Ačkoliv se z předchozích řádků může mnohým zdát, že je Echelon naprostý propadák, který jen shodou okolností dostal od programátorů z Matičky Rusi darem skvělý grafický engine, má i některé světlé okamžiky - pokud máte například štěstí na dobře udělanou misi, jsou dogfighty v kaňonech docela zábavné. Také akrobatičtější povahy ocení futuristický letový model, kde mají pedály mnohem větší vliv na směr letu než u současných strojů (krkolomné manévry tak na sebe nenechají dlouho čekat). Verdikt je proto jenoznačný - mírně nadprůměrná hra s mírně nadprůměrným hodnocením. Nic víc a nic míň...
| Echelon | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
