Dnešní rádoby sofistikované horory, které člověk kolikrát ani nepochopí, nejsou nic proti béčkovým krvárnám s neustále se množícími zombíky, v nichž jsou karty rozdány jasně a nikdo si do nich nekouká. K legendárním tvůrcům tohoto, do videopůjčoven odepsaného žánru patří kupříkladu Georgie A. Romero či Sam Raimi. Právě druhý jmenovaný stojí za obřím kultem filmové série Evil Dead s Brucem Campbellem v hlavní roli, která před lety bavila i děsila popcornem se dávící publikum. Jak už ale bylo řečeno, dnes jsou priority nastaveny jinak a i prachsprostý horor musí být zamotán do klubka prapodivných vlivů nutících k následné diskuzi víceméně o ničem. V jiných žánrech bychom to brali, u hororů však jde o prostou degeneraci. Stejně je tomu i u počítačových her – pořádnou rubačku démonických monster člověk aby pohledal. Naštěstí na videoherním poli licence Evil Dead ještě nevymřela, ba právě naopak – vrací se a přináší příjemně lineární příběh se vším všudy, co k této značce patří. Povedla se však konverze z konzolí?
Nepřátel jsou vždy kvanta a zdraví málo, tudíž je nutné si zlořády držet v patřičné vzdálenosti od těla pomocí brokovnice a nějaké to procento, které se vám přeci jen dostane až ke kůži, odstranit efektně motorovkou.
Hlavního hrdinu, proslulého Ashe, nacházíte v odlehlém sanatoriu, kam se dostal po tom, co se jal vypravovat své zážitky o všem společném s beletristickou literaturou zvanou Necronomicon, která má jednu fajn schopnost – otevřít brány do záhrobí, odkud putují duchové, aby nazpátek posílali hmotné schránky. Ash přijímá svůj úděl s tradiční grácií a neváhá všechno sarkasticky komentovat. Úvodní animace ale nemusí trvat nijak dlouho, protože v podzemí toho samého ústavu, kde Ashovy žíly vítají jednu injekční stříkačku za druhou, bivakuje střelený německý vědec, jemuž se do rukou dostal právě Necronomicon. A to by bylo, aby do něj aspoň koutkem oka nenahlédl. Dalšího popisu netřeba – sanatorium se rázem mění ve výspu zla, jíž je zapotřebí řádně pročistit.
Podíváte se i dál do světa, pěkně ponurých exteriérů, ovšem prostředí není to hlavní. Ostatně autoři jeho design pojali, přes odlišné tematické okruhy, v podstatě totožně – běžíte jednou vytyčenou stezkou a ve chvíli, kdy se zdá,
že byste snad mohli i odbočit, spustí se animace posouvající děj nebo se před vaším nosem prostě jen nekompromisně zabouchnou dveře, což mě párkrát i vylekalo. Zpočátku se musíte obejít bez Ashovy typické motorové pily, po níž z minulých dobrodružství zbyl jen pahýl ruky. Nemusíte se však bát – nejdříve dostanete pistoli proti infikovaným pacientům sanatoria, o něco později si motorovou již připevníte, druhá ruka pak obstará střelbu z mocné brokovnice.
Bojový systém je zřejmě nejlepší součástí hry. Nepřátel jsou vždy kvanta a zdraví málo, tudíž je nutné si zlořády držet v patřičné vzdálenosti od těla pomocí brokovnice a nějaké to procento, které se vám přeci jen dostane až ke kůži, odstranit efektně motorovkou. O náboje se vůbec nemusíte strachovat, je jich nekonečno, což drsnému akčnímu amoku jedině prospívá. V tvrdé řeži není moc času na míření nastavené na speciální klávesu, takže jistě vezmete zavděk poměrně dobře fungující funkcí automatického vybírání cílů, ono většinou ani není příliš prázdného prostoru
, kam by se šlo netrefit. Nicméně, občas zamířit budete muset – to, když se vám do cesty postaví například nalétávající nábytek. Je ale docela škoda, že si mířidlo občas vybírá cíle vzdálenější, tudíž aktuálně méně nebezpečné. Potěší naopak jakási variace na fatality z Mortal Kombatu, kdy má Ash možnost zakončit tuhý souboj nějakou tou extra efektní fintičkou. Pro jejich vyvolání není zapotřebí krkolomně vymačkávat sestavu předepsaných tlačítek, bohatě stačí zmáčknout jedno k tomu určené.
Radost z živočišného boje jedině umocňují hlášky hlavního hrdiny, který na zcela nečekaných místech komentuje svým nezaměnitelným způsobem okolní dění.
Radost z živočišného boje jedině umocňují hlášky hlavního hrdiny, který na zcela nečekaných místech komentuje svým nezaměnitelným způsobem okolní dění. Neděje se tak neustále, ale když to přijde, stojí to za to. I prostý fakt, že se hra nebere příliš vážně, napomáhá odlehčit jinak neskutečně brutální akci, která by ve vážnějším pojetí dozajista uvízla v žaludcích každého druhého mravokárce. Takhle je docela jasné, o co se jedná – v první řadě stojí nenáročná, sama sebe parodující zábava.
Ash se čas od času promění ve své démonické já, kdy je mnohem odolnější a silnější. Tato transformace celkem pochopitelně nastává při obzvlášť vypjatých situacích, kdy by lidská schránka skončila jako vajíčko mrštěné o zeď. Takhle se šance poněkud vyrovnávají. A ještě jedno překvapení si pro nás autoři přichystali. Trpaslíka Sama. Ten funguje někdy jako doplněk Ashových schopností, jindy ale také jako samostatná figurka. Častější je ovšem kooperace s hlavním hrdinou, jež je zpočátku vtipná (nakopávání trpaslíka do davu nepřátel, kde svou titěrností působí zmatek), posléze spíše zbytečná (prolézání míst, kam se normální člověk nevejde) a časem vůbec trochu zbržďující. Sam používá energetického výboje coby zbraně na dálku, jenž ochromuje nepřátele, na blízko se pak mydlí normálně.
Grafika dnes nepředstavuje žádný technologický zázrak, spíše naopak, RenderWare engine má svá nejlepší léta už hodně dávno za sebou, takže na nejnovější efekty s klidem zapomeňte. Prostředí jsou zařízena stroze,
|
Parádní rubačka
Brzy stereotypní
A ještě jedno překvapení si pro nás autoři přichystali. Trpaslíka Sama.
Evil Dead: Regeneration toho příliš nenabízí a soustředí se výhradně na pořádnou akci ideální na odreagování. Pokud u ní budete hledat rozptýlení po kratších herních úsecích, bude vás bavit. Ovšem v případě, že k ní usednete a těch sedm hodin se rozhodnete projet na jeden zátah, přepadne vás stereotyp již poměrně záhy. Jednoduchý design úrovní, pořád ta samá hratelnost, kdy chvíli běžíte, než narazíte na hlouček nepřátel, který zrušíte, zase chvíli běžíte, opět se na vás nahrnou zombíci, chvíli běžíte, vyřešíte jednoduchou hádanku, uslyšíte fór a znovu rubete. Nic víc, nic míň.
