Je až s podivem, že si úspěch Diabla, zejména pak jeho druhého dílu, nevynutil řadu bezduchých žánrových klonů, tak jak se to běžně děje jinde. Například u realtime strategií, kterých se po vydání Warcraft II a Command & Conquer na konci minulého století objevilo nezvyklé kvantum. Prakticky každý tým si prošel etapou „musíme mít svoji realtimovku“. Po vydání Diabla však nic podobného hráčskou obec nečekalo. Snad se všichni zalekli nelehkého úkolu, nebo v podobném směru neviděli budoucí perspektivu, to už se asi nedozvíme. Jisté však je, že se našlo pouze několik odvážných, kteří na denní světlo vypustili své pokusy, někdy úspěšné, někdy ne. Mezi ty úspěšné jistě patřil Westwood a jeho NOX, či francouzský tým Delphine Software a jeho Darkstone. Mezi ty méně úspěšné pak lze zařadit, z mého úhlu pohledu, např. Soulbringer a také Prince of Qin. Zde se konečně dostáváme až ke hře Harbinger od Silverback Entertainment, kterou mohu bez výčitek zařadit k povedeným napodobeninám pekelného Diabla.
Harbinger je ve vývoji už několik let, tým Silverback totiž nepatří mezi ty největší a protože si s tvorbou hry dali tvůrci patřičné záležet, trvalo jim to poněkud déle. Už od počátku bylo zřejmé, kde vzali tvůrci inspiraci. Svým zaujetím Diablem se totiž vůbec netajili. Zdůrazňovali však, že jim více záleží na singleplayer hře než na multiplayeru, který také ze svého konceptu promptně vypustili. Další ranou příznivcům Diabla, kteří se již od počátku okolo této nadějné hry točili, bylo oznámení týkající se struktury jednotlivých úrovní, které chtěli tvůrci vlastnoručně pečlivě vytvořit centimetr po centimetru, kousek po kousku. Žádné náhodné generování, žádné úrovně vytvořené podle určité šablony. Vše mělo být originální a jedinečné. Slibů ze strany tvůrců bylo opravdu nepočítaně. Nikdy však neanoncovali unikátní herní zážitek, vznik nového žánru a podobné, v dnešní době nemožné, věci. Ve střetu zájmu totiž byla hratelnost.
Základní koncept Harbingeru je velmi jednoduchý, dokonce jednodušší než v případě zmiňovaného Diabla. 
Na výběr jsou klasicky 3 základní postavy, které jsou sci-fi ekvivalenty barbara, mága (nekromanta), bojovníka. Pro účely Harbingera a jeho sci-fi prostředí se tedy seznamte s našimi hrdiny mezi které patří Gladiátor, Člověk a Culibine.
Gladiátor je silný a kromě boje zblízka dokáže využívat zvláštních kamer pro pozorování svého okolí. Člověk rád bojuje na větší vzdálenost pomocí svých střelných zbraní, ale nebrání se ani osobnímu kontaktu, pro nějž jsou jeho zbraně vybaveny smrtícím ostřím. Jeho speciální schopností je pokládání min, kterými dokáže v řadách nepřátel nadělat pěknou paseku. A konečně jako poslední na řadě je Culibine. Není to pouze jméno, které je na této bytosti zvláštní. Kromě toho se může pyšnit titulem posledního exempláře své rasy, dokáže výborně bojovat na dálku a jako jediná ze všech tří našla použití pro amplifiery, neboli malé organické robotky poletující po předem dané ose kolem svého držitele a bránící jej (aktivně i pasivně) proti nepříteli. Nevýhodou křehké Culibine je boj zblízka, pro který nemá vlohy. Jinak řečeno, pokud na něj dojde, umírá téměř okamžitě. Tolik k postavám a jejím (speciálním) schopnostem.
Dostáváme se ke hře samotné, vlastně k její podstatě, srdci, vnitřnostem, nebo chcete-li, hratelnosti. Počáteční nadšení něžnou a zároveň nekompromisní Culibine způsobilo, že jsem ji bez přemýšlení zvolil pro první hru, a dodnes toho nemusím litovat. Nutnost držet se po většinu hry zpátky a likvidovat všechny mozkožrouty z povzdálí se mi líbila a v prvních několika úrovních nebylo těžké ji praktikovat. Později však začalo nebezpečně přituhovat - co do počtu i výdrže nepřátel, což mělo za následek poměrně časté nahrávání. Bůh žehnej možnosti uložit kdekoli a hlavně funkci autosave, která znamenala záchranu a pravidelně ukládala pozic na počátku a konci každého levelu. Přeci jenom člověk v zápalu hry zapomene na základní ukládací pravidlo.
Dalším velkým plusem přidávající Harbingeru na hratelnosti je rozmanitost nepřátel. Prakticky v každé nové úrovni se objeví nová mechanická, biologická, či biomechanická pohroma (doslova) v podobě nového nepřítele. Každý z nich má přitom svoji taktiku, kterou důsledně dodržuje, přičemž je schopen projevit základní 
znaky intelektu. To znamená, že pokud zlikvidujete skoro celou skupinu pavouků, tak poslední tři nestojí na místě, ale rozutečou se do temných koutů místnosti, aby buď přivolali posilu, nebo na vás v nestřežené chvilce zaútočili. Z toho plyne jediné. Nikdy za sebou nenechávat žádné živé potvory a být vždy ve střehu. Při zpětném prohledávání úrovně tak budete klidnější a navíc to přinese tolik potřebné zkušenostní body navíc o nichž se zmíním později. Nejdůležitějším prvkem ovlivňující hratelnost a možná vlastně celý můj pohled na hru je však příběh a prostředí v němž se Harbinger odehrává. Na tomto místě musím dát tvůrcům za pravdu, když říkali, že vypuštěním multiplayeru se budou moci soustředit na singleplayer, potažmo skvělý příběh.
Jistě, je velmi těžké vyhnout se alespoň v některých bodech zažitým klišé, ale tvůrcům se to vcelku povedlo. Harbinger je obrovská loď plující vesmírem. Rasa, která na lodi vládne, se jmenuje Vantir a samozřejmě si zotročila vše, co jenom šlo. Až na další rasu Scintilla a pavouky Cimicidae. Jejich podrobení však jistě nebude 
dlouho trvat. Vantirové jsou krutá, ne zrovna nejinteligentnější rasa, která si všechny podrobila řečí peněz., které, dříve či později podlehnou všichni, tedy i Scinitila a Cimicidae.
Právě zamotané vztahy jsou to co činí příběh tak zajímavým. K tomu se navíc přidává parta vzbouřenců mezi než patří také naše/moje Culibine, obchodník Torvus, Leisha, Wik, Ona, Silius a další. Jejich motivem je nalezení nového místa k žití. Více vám však neřeknu. Příběh je zkrátka povedený a ani závěr nepatří mezi nejšťastnější. Hlavní záporňák samozřejmě zemře, ale komentář Culubine, která má na rukou jeho krev, jak si ostatně celou dobu přála, vás přiměje k zamyšlení. Dost už bylo ponurostí, kterých si díky depresivnímu a různorodému prostředí lodi užijete dosytosti. K této části zbývá dodat, že autoři rovněž splnili svůj slib ohledně unikátnosti jednotlivých úrovní. Ty jsou plné temných zákoutí, kde se rodí nový pavouci. Podíváte se do dílen, kde vznikají bojoví roboti i do laboratoří s mozky malých dětí, které slouží jako zásobárna energie. Zkrátka na každé úrovni je poznat zásah lidské ruky a pokud si uvědomíte jejich počet (100+) tak nezbývá než smeknout.
Je nezbytné připomenout také rozdílný herní zážitek při hře za jinou postavu. Kromě unikátních schopností má každá postava rovněž vlastní příběh. Alespoň zčásti. Hlavní cíle jsou stejné, ovšem podúkoly se mění, což je logické vzhledem k odlišným motivům a původu jednotlivých charakterů. Odlišný příběh s sebou nese další velice příjemnou věc a totiž jiné dialogy, kterých je vůbec v celé hře poměrně velké množství. Jeden by nevěřil jak celou hru zpestřují a jejich smysluplnost dává splnění některých úkolů zcela jiný náboj. Vždycky je jasné proč je třeba něco, někoho najít, zabít, vypnout, zneškodnit... Nikdy to není pouze automatické plnění zadaných úkolů. Navíc nezřídka dochází k náhlé změně úkolu během mise, což většinou způsobuje (dočasně) tajemná entita uvězněná na lodi a mající přístup k síti. Zkrátka a dobře, příběh, prostředí, design úrovní i dialogy, to vše dopadlo na jedničku.
O něco horší, ale stále ještě dobrá, je situace okolo zbraňového arsenálu. Pro gladiátora i člověka je zbraní, brnění a ostatního vybavení dost. Kromě obchodů se nové zbraně válí v různých bednách a schránkách, ovšem pro Culibine toho k nalezení ani ke koupi mnoho není. A to nemluvím o uzdravovacích prostředcích a 
lékárničkách. Naštěstí má Culibine ráda radiaci a radioaktivní prostředí ji doplňuje jak zdraví, tak energii pro použití zbraní. S tím má zase problém gladiátor i člověk. Někdo to může pokládat za určitou snahu o vyváženost všech tří postav, ale já tedy ne. Hra za Culibine je tak suverénně nejtěžší. Na druhou stranu, pokud si ji vyberete a přes obtížnost se nějak (hodně častým užitím funkce load) přenesete, budete odměnění nejlepším příběhem z celé trojice charakterů. Při další hře budete navíc vědět takříkajíc o co jde a ničení soupeřů vám půjde zdárně od ruky.
Jelikož nese Harbinger označení akční RPG, musí být někde alespoň náznak statistik a vylepšování postavy. A v tomto případě můžeme opravdu mluvit pouze o náznaku. Postava sice za zabité (spíše zmasakrované nepřátele) a splněné úkoly dostává klasické zkušební body, ale jaksi je není kam pořádně investovat. Každá postava má totiž pouze 4 základní vlastnosti. Boj zblízka, na dálku, velikost oblasti, která bude v okolí postavy osvětlena a velikost života. Při každém přechodu na další level pak může libovolně dle svého úmyslu hráč přiřadit 3 dostupné body. 
Dočasné vylepšení statistik pak mohou znamenat bonusy, které jsou spojeny s používáním zbraně, která může například ovlivnit sílu při útoku zblízka etc. Jak sami vidíte, je RPG prvek stlačen úplně na minimum, tak akorát, aby bylo možno do názvu přidat označení RPG. Ničemu to však nevadí. Snad jedině hráči Diabla, zejména pak druhého dílu, budou do jisté míry v šoku, navyklí na obrovské možnosti rozvoje postavy. Znovu však opakuji, Harbinger to vynahrazuje mnoha jinými prvky hlavně příběhem.
Pozadu však nezůstává ani technické zpracování O grafice nemohu říci ani jedno křivé slovo. Nabízená rozlišení 800x600, nebo 1024x768 se na první pohled mohou zdát nízká, ale při hře si toho vůbec nevšimnete a i na 19“ monitoru vypadá vše perfektně, tak jak si tvůrci přáli.. Jinak, pokud to není dostatečně jasné z obrázků, Harbinger je zpracován kompletně v izometrickém 2D, čehož si osobně nesmírně cením. Předváděná grafika je precizní, dovedená k absolutní dokonalosti, zejména velkou mírou detailu. Vše je přesné - tak jak bych očekával od chladného prostředí cizácké lodi. Díky velké rozmanitosti lokací navíc nehrozí ani přílišný stereotyp. Tvůrci pak jednotlivé scény oživují spoustou pohyblivých, svítících, či na dotek reagujících částí. Prostředí prostě nemá chybu, stejně jako provedení postav, zbraní a brnění, které jsou detailní a jejich výměna se opravdu projeví na vzhledu i ve hře. To 
znamená, že stejně jako například v Dungeon Siege poznáte, jaké brnění na sobě hráč má, či jakou zbraň právě třímá ve svých rukou.
Výhrad nemám ani v oblasti zvuku a hudby. Velmi mě potěšilo, že poznám rozdíl pokud zrovna mlátím do kovového robota či živého pavouka, jehož pohyb je navíc slyšet již na dálku, což lze využít při plánování útoku. O hudbě se toho příliš říci nedá pokud něco na pozadí zní, je to spíše tichý ambient, či směsice navzájem spojených industriálních zvuků, která se střídá s naprostým tichem. To ještě více umocňuje už tak výbornou a řádně hutnou atmosféru.
Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že se o hře doposud hovořilo pouze v kladném tónu, což možná nesedí v konfrontaci s výsledným hodnocením. Je na čase to vysvětlit. Harbinger je skvělou akční hrou s několika málo RPG prvky a opravdu vynikajícím příběhem odehrávající se v perfekcionisticky zpracovaném si-fi prostředí, což jej pro mě staví nad ostatní podobné hry a dokonce samotné Diablo. Hrací doba za jednu postavu se navíc pohybovala v mém případě okolo (spíše přes) 30 hodin, což je pouze další plus. Zejména pak, pokud to vynásobím 3x a vyjde mi úctyhodných 90 hodin zábavy. Nemohu však opomenout, že většina hráčů bude postrádat multiplayer, možnost nekonečně upravovat svoji postavu a sběr různých (někdy zbytečných) předmětů. Pro ty bude Harbinger pouze nadprůměrnou singleplayer hrou. Nakonec jsem se tedy, i s přihlédnutím k předpokládané nižší ceně, rozhodl pro kompromis a udělil hodnocení takové jaké vidíte v tabulce.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
