Hellgate: London

Parta bývalých prominentních zaměstnanců Blizzardu uvedla v život akční RPG, ve kterém mnozí spatřují vytoužené Diablo 3. Jsou to naděje oprávněné? Má Hellgate: London ten správný faktor návykovosti?

Hellgate: London

Vytoužená hra všech fanoušků Diabla je konečně tu! Když se Bill Roper, David Brevik a bratři Schaeferové odtrhli od Blizzardu, způsobili pozdvižení. Na jedné straně bylo jasné, že tento odchod hlavních duchovních otců Diabla výrazně zdrží (nejistý) příchod Diabla 3, zároveň však zavdával nesmírná očekávání ve zcela nový, konvencemi nesvázaný titul, který by mohl být ještě lepší než dosavadní král akčních RPG. První ohlášení Hellgate: London přišlo roku 2003 – od té doby je právě v této dvojici slov ukryta největší naděje příznivců žánru. Autor článku nezastírá, že jde o jeho nejočekávanější hru.

Příběh by se dal shrnout do jedné věty: démoni zahltili Londýn a na vás je jejich zahnání zpátky do pekla. Tato jednoduchá fasáda se opírá o zajímavé charaktery a frakce, o kterých získáte pořádné povědomí teprve tehdy, když si přečtete komiks osvětlující hlavní i vedlejší motivy hry. V samotném Hellgate se o původu invaze a z pro fanouška zajímavého pozadí dozvíte jen málo. Něco se přesto dozvíte z dobře napsaných, bohužel však nenamluvených monolozích questových zadavatelů. Mezi ohromujícím intrem na počátku a otevřeným koncem narazíte pouze na obyčejné sekvence, ve kterých se nudně obracejí stránky knihy, zatímco vypravěč cosi objasňuje. Na renderované filmečky, jimiž jsme byli obměňováni v Diablu 2, se proto příliš netěšte.

V samotném Hellgate se o původu invaze a z pro fanouška zajímavého pozadí dozvíte jen málo.

Ale nevadí, dobře odvyprávěný příběh akční RPG nepotřebuje. Důležitá je atmosféra a hratelnost. Tady Hellgate: London boduje mnohem výrazněji. Přestože démoni převálcovali i londýnské metro, podařilo se templářskému řádu ubránit jeho stanice. Ty nyní slouží jako záchranné body v nehostinném světě. Narazíte v nich na obchodníky či zadavatele úkolů – přesně jako v diablovských osadách. Všude kolem bloumají zoufalci – to, abyste viděli, že zkáza se zapsala hluboko do srdcí všech a měli tak silnější motivaci tento stav věcí změnit.

Bohužel tutorial zahazuje velkou šanci, a sice příležitost vtáhnout hráče do hry od samého počátku – tak, jak se to dařilo Diablu. V tréninku dokonce chybí vysvětlení několika důležitých funkcí (hra je ale intuitivní, takže na ně brzy přijdete) a je nutné se skrz něj spíše prokousat, protože to zábavné přichází teprve pár desítek minut po něm. Prostředí Hellgate: London není otevřené, jak byste si mohli myslet. Naopak – poměrně striktně se dělí na jednotlivé levely. Těch je ale tolik a jsou na sebe nejrůzněji navázané, že nehrozí linearita. Předěly mezi nimi představují především ony stanice metra, jež jsou zároveň jedinými stálicemi ve zdejším virtuálním prostoru. Všechno ostatní se po každém loadingu generuje znovu, dokonce i místa, která jste již prošli.

Prostředí Hellgate: London není otevřené, jak byste si mohli myslet. Naopak – poměrně striktně se dělí na jednotlivé levely.  

V průběhu hry se probíjíte skrz nekončící vagónová skladiště, sklepy přeplněné bednami, tunely, poničené ulice a čas od času i pekelnými úseky. Nemohl jsem si pomoct, ale brzy na mě prostředí začalo působit monotónně a nevýrazně, byť se ho tvůrci snaží zpestřovat střídáním barevných palet. Atmosféra je však i přesto hodně silná. Všude narážíte na pobořeniny, haldy sutin, vraky aut a podobné známky destrukce. I tak by ale té šedi mohlo být méně, ačkoliv chápu, že snaha o ponurou atmosféru byla prioritní. Generátor do toho však někdy zklame a vytvoří vskutku nezáživný kus světa. Jde sice o výjimky, ale trpí tím třeba i samotné zakončení hry – nezáživné peklo opravdu zamrzí.

Nezpochybnitelným jádrem akčního RPG je ale především boj a vývoj postavy. A tady si Hellgate: London zaslouží veškerou pozornost. Relativně nízký počet tří charakterů klame, protože každý z nich se dělí ještě na dvě dílčí třídy. Z templáře můžete mít buď ochránce, který se spoléhá na šavli a štít, nebo ryzího válečníka, nejlépe se dvěma těžkými meči zároveň. Kabalisté si mohou pomáhat jako víceméně klasičtí mágové s řadou plošných kouzel, ale k zahození nejsou ani notoričtí vyvolávači pomocníků. Lovci potom mohou být orientováni na střelbu, nebo nastoupí v podobě inženýrů, kteří si dokáží sestrojit vlastního drona.

Placený multiplayer?

Multiplayer Hellgate: London přináší na první pohled jednu nevýhodu. Abyste si ho plně užili, budete muset platit bezmála deset dolarů měsíčně. Za tyto peníze získáte neustálou zákaznickou podporu, možnost utváření gild, širší inventář, různé herní módy, možnost mít rozehraných více jak tři postavy a obsahové patche (budou vycházet zhruba čtvrtletně). Při současném kurzu není deset dolarů příliš (180 Kč), na druhou stranu zase tolik nedostanete. Obyčejný multiplayer totiž také funguje docela dobře, respektive ve stanicích lze s ostatními hráči obchodovat, tvořit družiny a vydávat se plnit různé questy.

Podle bojového stylu se řídí i pohled na hru. Pokud kolem sebe mácháte meči a dalšími chladnými zbraněmi, shlížíte na reka z pohledu třetí osoby. V případě, že vezmete do rukou cokoliv střelného, případně se rozhodnete využít kouzel, přichází v potaz i perspektiva z vlastních očí. To je obzvlášť důležité pro lovce, protože ti na rozdíl od ostatních postav, jimž s tím pomáhá automatika, musí poměrně precizně mířit. V takovém případě se z Hellgate: London stává docela obstojná střílečka, byť stále řízená vlastnostmi a schopnostmi. I když tak budete hodně obratní a šikovní, pokročilá monstra se začátečnickým charakterem neustřílíte.


Třídu je třeba volit vskutku obezřetně, protože ta silně determinuje další využívání zbraní. Přestože i s templářem můžete střílet, není to zrovna to pravé ořechové. Tihle borci se cítí nejlépe uprostřed klubka nepřátel, kde sice utrží nějakou tu ránu, ale mnohem více jich rozdají. Mohou ale využít i speciální hák, kterým si přitáhnou nepřátele. Kouzelníci zase spoléhají na zvláštní paprskomet, jenž dokáže protivníky přidržet na místě. Mágové jsou vůbec flexibilní. Vedle své čarovné „věcičky“ mohou zároveň tahat i nějaký ten kvér – tím pádem zvládnou jak kouzlit, tak pálit. Pokud ale uchopí obouruční zbraň, musí se zaklínadel vzdát. Lovci mají k dispozici celou plejádu střelných zbraní, ať už jsou účinné na dálku, nebo na blízko. Pro obzvláštní ródeo nechybí ani raketomety. Na různé situace se však hodí rozdílné postupy. Proto potěší, že si lze nastavit tři výbavové sety a poté mezi nimi bleskurychle přepínat.

A ožehavých situací je třeba řešit věru velké množství! Narazíte na širokou plejádu monster, přesto bychom si na takhle dlouhou hru představovali větší počty. Budete se potýkat s obligátními skupinkami, jejichž vůdci kouzlí ochranné aury, takže je nejprve nutné zbavit se jich a teprve poté řadových pohůnků. Jsou tu takové typy, které ani se smrtí neříkají poslední slovo a rozpliznou se na malé zrůdičky, jež se na vás vrhají s explozivními choutkami. Vší té akci hodně pomáhá bezprostřední perspektiva, jež hráče dostane přímo doprostřed akce. Přeci jen tak pocítíte větší kontrolu nad hrdinou, lze s ním uhýbat, lépe vybírat cíle a samozřejmě i dobře mířit. Atmosféře i hratelnosti tato designérská volba jednoznačně prospívá.

Zhruba v polovině asi čtyřicetihodinové hry začíná velmi přituhovat. Záhy poté se začnete proklínat za každý vynechaný vedlejší quest a promarnění potenciálně nabytých zkušeností. To je ale spíše problémy hry než hráčů. Vedlejší úkoly mají být dobrovolné a celkový koncept by se měl vyrovnat jak s těmi, co plnili každou zakázku i těmi, kteří jich zvládli minimum. Druzí jmenovaní ale zažijí opravdové peklo, někteří bossové jsou pak takřka nepřemožitelní. Pitom vedlejší úkoly nejsou vůbec variabilní a běží na stereotypním schématu „zabij tolik a tolik nepřátel“ či „přines to a to“. Aspoň že na hlavní dějové lince se autoři snažili o zpestření.

Všech možných předmětů nalézáte jako na běžícím pásů. Z obyčejných monster padá víceméně klasická kořist, v každé oblasti se ale pohybuje i pár extra silných nepřátel, a ty když dostanete, budete se s velkou pravděpodobností těšit z pěkné výbavičky. Nepotřebné krámy je možné prodat, ale také rozebrat a v nějaké odlišné konstelaci znovu složit, případně jednotlivostmi vylepšit další předmět. U speciální automatů je možné výbavě zakupovat speciální schopnosti atd. S vecičkami si hodně vyhrajete a jsou to právě ony, co nutí k neustálém hraní. Co když naleznete parádní meč na konci hry a pro jeho použití potřebujete postoupit o tři levely? Inu, rozehrajete Hellgate se stejnou postavou na dvě vyšší obtížnosti. Škoda jen, že chybí setové hračičky.

Technicky není Hellgate: London vůbec špatný, ačkoliv úplná špička to také není. O to více zamrzí již zmíněné fádní úrovně. Na druhou stranu to v masivních bitkách všechno krásně stříká a vůbec hraje řadou pestrých barev. Ač se to nezdá, syté zvuky jsou u akčních RPG hodně důležité, což se osvědčuje i zde. Stejně tak hudba si zaslouží pochvalu, protože svým rytmem výborně podbarvuje lítou akci. Na náš trh se opět dostává multijazyčná verze, v jejímž výběru nechybí ani čeština. Popravdě ale spíše doporučujeme zůstat v originálním znění, tedy pokud umíte anglicky. Překlady jmen monster se zase jednou trochu vymkly z rukou a občas ani ty dialogy neštymují. Hra přitom i tak oplývá slušnou dávkou humoru a je vidět, že celou tu démonskou invazi autoři neberou smrtelně vážně, ovšem uchechtávání spojené s českou verzí je spíše nechtěným efektem.

Překlady jmen monster se zase jednou trochu vymkly z rukou a občas ani ty dialogy neštymují.

Tento titul věru není jednoduché hodnotit. Má očekávání byla možná nemístná, takže není divu, že nejsem zcela spokojen. Představoval bych si především lépe zpracované, variabilnější prostředí, promyšlenější questy, a vzhledem k tomu, že Hellgate: London vůbec nemá špatně zpracované pozadí svého světa, tak i jeho lepší podání, protože takhle zůstává značná část atmosférického potenciálu nevyužita. Porovnání s Diablem 2 je ještě těžší. I tento klenot žánru měl podobné chyby, možná jsme na ně ale tolik nehleděli a nyní zbývají prakticky jen pozitivní vzpomínky. Hellgate: London ho nejspíše neporáží, ale v mnoha oblastech se mu vyrovnává, intenzitou akce možná i předčí. Přesto se ale neubráním pocitu, že to za cenu nepříliš velkých obětí mohlo být o dost lepší. Nemá ale cenu brečet nad rozlitým čajem. Osobně jsem na hře zase pořádně ujel a stejně jako u Diabla 2 se sám sebe ptal, co mě u tak primitivního konceptu drží. Místo složitého formulování odpovědi jsem to celé rozjel s novou postavou.