Hour of Victory - konkurence pro Call of Duty?

Akce z druhé světové války, která přináší zajímavý prvek v podobě volby z jinak zaměřených vojáků. Dokáže se vyrovnat CoD, nebo zapadne?

Hour of Victory

Na obrázcích vypadá Hour of Victory vcelku dobře, že ano? Kulisy druhé světové války, dokonce její vcelku neokoukané části – není tady zaděláno na další Call of Duty? NE! Lehce podezřívám autory z toho, že se snažili, aby jejich titul co nejlépe vypadal na obrázcích, ale už jim nějak nezbyl čas na takové ty detaily typu hratelnost, vyváženost, neřku-li příběh. Ono nakonec není divu – pokud by Hour of Victory mělo nějakou šanci konkurovat velkým válečným esům, asi bychom se o něm dozvídali jinak než teprve u příležitosti recenze.

Počítáme tedy, že neznáte jeho pohnutý příběh. Na jeho počátku stál nejspíše jeden z manažerů Midway, který si prohlédl prodejní žebříčky a poplatně aktuálním trendům zadal studiu nFusion (stojí za Deadly Dozen) vytvoření arkádové válečné střílečky ve stylu Call of Duty. Hra nejdříve vznikala jak na Xbox 360, tak na PC, nakonec dostala konzolovou exkluzivitu a počítačová verze se zdála být zrušena. Majitelé herní skříňky od Microsoftu se o „kvalitách“ titulu mohli přesvědčit již loni (recenzi Xbox 360 verze čtěte zde - 50%) a po jejich zkušenostech jsme byli rádi, že se s tímhle nemusíme patlat. Chyba lávky, Hour of Victory pro potichu vstal z mrtvých, a aniž by se ho kdo snažil vylepšit, přichází „potěšit“ i nás.

VIDEO

Příběh? Jste ve válce! Že vám to nestačí? Tak to máte špatné – autoři se neobtěžovali s konstrukcí byť sebebanálnější zápletky typu: nacisté chtějí získat atomovku, jen ty jim v tom můžeš zabránit. Na to by si tvůrci museli přizvat hollywoodského scénáristu, kterého jim manažer evidentně neodklepl. A tak je nutné se spokojit se zadáváním úkolů od generality. Ale proč mám zabránit Němcům, aby došli až k tomu reaktoru? Neptej se a konej, milý hráči!

Inovací, jež Hour of Victory přináší do provařeného žánru akcí z druhé světové války, není mnoho. Jedna ale ční nad ostatní a na první pohled vypadá vcelku zajímavě. Na počátku většiny misí si můžete vybrat jednoho z trojice hrdinů, kteří se na papíře zásadně liší. Ross je typickým válečným drsňákem, unese dvakrát více munice než ostatní, má nejvíce životů a je to zkrátka korba jako dělaná pro prosvištění tímhle inscenovaným divadlem. Bull už je o poznání méně použitelnější, protože se jedná o snipera, který sice trefí cokoliv i z velké dálky, ale příliš mu to trvá, což na zdejší poměry není nejlepší vizitka. Taggart se pro změnu dokáže plížit, skrývat se ve stínech a útočit ze zálohy se svým „rambo-nožem“. Nespletl si hru?

Každý z charakterů má navíc jednu speciální schopnost. Ross dokáže z cesty odstranit velké překážející předměty, Bull umí šplhat po laně a Taggart je chopen odemykat zámky a využívat tak těch několika zkratek, které autoři do hry s velkým nasazením implementovali. Už jsme naznačili, že nejlepší volbou je Ross – zkrátka proto, že je nejsilnější a má nejvíce hitpointů. Autoři tak sice nakousli zajímavý nápad, ovšem nedokázali mu přizpůsobit hru. Na co šplhání nebo odstřelování, když toho není nikdy opravdu třeba? Ovšem i zbylé dva charaktery jsou dostatečně akční, aby s nimi šlo hrou relativně bez problémů projít. Je to jen o něco těžší než za Rosse, a tak to celé dá chápat jako výběr obtížnosti než stylu hry.

Toto hodnocení platí pouze pro úrovně, na jejichž počátku je možné jednu z postav si zvolit, ovšem designéři si nejspíš zavčas uvědomili, že až na Rosse by hoši zůstali nevyužívání, a tak hráče v některých misích k hraní za toho kterého borce donutí. Nutno dodat, že takto nadefinované mise se hrají o poznání lépe než ty s volným výběrem, kde autoři zjevně nevěděli, jak je udělat, aby dávaly smysl. Například Taggartův level se odehrává v temných, úzkých koridorech, ve kterých není problém se potichu připlížit k nepříteli a se značným zadostiučiněním ho podříznout. Mise s Bullem v hlavní roli vás naopak zavede na střechy domů, kde musíte využít veškerého svého odstřelovačského umu, abyste ochránili tank projíždějící Berlínem. Jen škoda, že takhle není zpracována většina hry – odlišně zaměřené postavy jsou výborným nápadem, ale vrhat je do stejných misí je hotovým hříchem.

Na první pohled se Hour of Victory skutečně podobá druhému dílu Call of Duty. Některé modely zbraní či prvky interface jako by si z monitoru vypadly. Dokonce systém léčení je řešen podobně, bohužel nikoliv stejně. Zapomeňte na lékárničky, při vážném zranění, jež zabarví okraje obrazovky do ruda, stačí najít vhodný úkryt a zde podstoupit regeneraci zdraví.

Naneštěstí je třeba být absolutně v klidu a doplnění trvá někdy déle, než by bylo záhodno pro dynamiku hry. Tímhle ale podobnost končí – požitek z frenetické akce je nesrovnatelně lepší v Call of Duty, ať už jde o chování zbraní, design úrovní či počiny nepřátel. O umělé inteligenci se sice nedá hovořit ani v případě CoD, na druhou stranu v něm aspoň fungují skripty, což se o Hour of Victory říci nedá a protivníci jsou tak často když ne nečinní, tak aspoň neteční. Hrou se dá klidně proběhnout jen s pomocí několika málo výstřelů, tedy za předpokladu, že si v pravý čas odpočinete. Vedle zdraví se totiž musí doplňovat i výdrž nutná pro sprint.

Jeden s styčný bod s velkým vzorem bychom tu ale přeci jenom našli. Hour of Victory je podobně krátké jako Call of Duty. Na rozdíl od něj ale nenabízí takovou intenzitu akce a těch šest sedm hodin se tak nikdy nebudete doopravdy bavit. Nejblíže příjemným pocitům budete ve finále, kde přeci jenom narazíte na několik momentů, situací a událostí, které připomínají válečnou atmosféru a jsou také patřičně náročné. Jinak je to ovšem se singleplayerovou kampaní neslavné. A multiplayer? Ano, ani ten v základní nabídce nechybí, ale ve výsledku si ho autoři klidně mohli odpustit, protože prakticky není šance najít aktivní servery a spolu(proti)hráče. Není divu, ani na síti Hour of Victory nedokáže konkurovat zavedeným Call of Duty či Medal of Honor.

Takže co tu máme? Přinejlepším průměrnou válečnou akci, která má sice dobrý nápad se třemi odlišnými charaktery, ovšem jeho velká část je zmařena prachmizernou realizací. Jistě, kdo bez válečných stříleček nemůže existovat, najde na Hour of Victory světlé body a asi neodejde uražen, ale o potěšení se mluvit rozhodně nedá.