Ten čas utíká strašně rychle. Je tomu již více než tři roky, co spatřil světlo světa vesmírný simulátor s prozaickým názvem Independence War, ve kterém se hráči přenesli do vzdálených končin vesmíru, kde právě zuřila válka o nezávislost. Na jedné straně stály perfektně vyzbrojené jednotky Commonwealthu disponující tou nejmodernější technikou, protipól tvořila banda poloorganizovaných anarchistů v ukradených a všelijak poslepovaných lodích pokreslených bláznivými sprejerskými výtvory (stačí si představit průměrný vagón pražského metra s laserovým kanónem vepředu, raketovým motorem vzadu, hyperdrivem pod lavicemi a ovládacími panely místo poezie pro cestující). Zpočátku jednoznačný boj se pomalu ale jistě stával čím dál více vyrovnaným (zejména díky taktické vyspělosti anarchistů), což ještě umocnil datadisk v podobě „deluxe“ verze Independence War o rok později (tam disponovali rebelové dokonce ukradenou bitevní lodí, která pod svoji ochranu „nasávala“ menší plavidla). Příliš velký ohlas však tento titul u herní veřejnosti nevzbudil a záhy upadl v zapomnění (zřejmě kvůli ne zcela dotažené grafice, ze které vyčníval jenom skvělý design lodí, a také komplikovanému ovládání v několika obrazovkách, mezi kterými musel
hráč neustále přeskakovat).
Nejsilnější stránkou druhého dílu je rozhodně propracovaný příběh plný nečekaných zvratů a překvapení. Děj se odehrává nějaké to desetiletí po skončení původní I-War a již relativně dlouhé, ale velmi dobré intro naznačí, že tentokrát půjde o něco (téměř) úplně jiného. Hráč se dostane do role dvanáctiletého chlapce Cala Johnsona, kterému v den jeho narozenin napadli lichváři otce a donutili jej spáchat sebevraždu. Milému Calovi tak nezbývá nic jiného než opustit poklidný život na těžební stanici Hoffer’s Gap a za pomoci tajemného hologramu s osobnosti hrdiny jakési války v dávné minulosti vyrazit na dlouhou cestu za přežitím (a pomstou, samozřejmě). Po prvních nesmělých krůčcích však Cal skončí ve vězení, odkud uprchne až po dalších patnácti letech, aby se z něj záhy stal vůdce jedné z nejobávanějších pirátských skupin. Jeho moc a sláva postupně rostou, až on sám rozpoutá další válku o nezávislost, ale to je hudba příliš vzdálené budoucnosti. Mezi dvanáctiletým klučinou a pirátským vůdcem stojí několik desítek různorodých a hlavně nebezpečných misí (naštěstí není nutné splnit všechny), takže s chutí do
práce...
Již při prvním usednutí do kokpitu nejmenšího bojového plavidla upoutá každého poměrně realistický fyzikální model hry. Podobně jako například ve Frontieru zde funguje zákon setrvačnosti, který praví, že těleso je bez působení vnějších sil buďto v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu. V praxi to vypadá tak, že po zážehu hlavního motoru se dá loď do pohybu a rychlost se zvyšuje s přibývajícím časem, po který je motor zapnutý. Jakmile dojde ke ztlumení tahu, pokračuje plavidlo vpřed nezměněnou rychlostí, dokud nedojde k opětovnému spuštění motorů. To samozřejmě přináší komplikace při změnách směru letu nebo brždění – směrové trysky sice dokážou otočit loď do požadovaného úhlu, ale ta se pohybuje stále po původní dráze (toho se dá krásně využít v boji, kdy letíte stále jedním směrem, ale přitom libovolně otáčíte loď a střílíte po pronásledovatelích), dokud se do všeho nevloží síla hlavního motoru. Vektory rychlosti se sečtou a výsledný směr letu je někde mezi původním a tím novým. Naučit se správně ovládat loď bez předchozích zkušeností z jiných her chce trochu cviku – pro začátek je rozhodně užitečným pomocníkem
systém, který změní ovládání na klasické „arkádovité“ (tzn. když nepřidáváte plyn, tak se nikam neletí). Samotné řídící systémy všech lodí (od těch malých až po obří korvety s naprosto odlišnými letovými vlastnostmi) jsou rovněž relativně komplikované (naštěstí se dají ovládat z HUDu), existuje tu několik desítek různých nastavení, které však celé ovládání spíše komplikují. Zatímco běžný let (ať již konvenční nebo za použití hypermotorů) se dá s pomocí autopilota zvládnout, boje představují doslova noční můru. Protivníci disponují celkem solidní umělou inteligencí, a tak je nutné být neustále ve střehu a sledovat všechna okolní plavidla. Do toho ještě komunikace s wingmany, pilotování vlastní lodi, výběr vhodných cílů, přesun energie mezi systémy, míření a tisíc dalších drobností... Neříkám, že by se to všechno nedalo zvládnout, ale dost často dokáže komplikované ovládání celou misi znechutit.
Ačkoliv první díl příliš nehýřil grafickými finesami a podstatné vylepšení nepřinesla ani „deluxe“ verze, patří grafika Independence War 2 k tomu nejlepšímu, co lze v současných vesmírných simulátorech spatřit. Autoři však
nezvolili decentní pojetí vesmíru s plynulými barevnými odstíny lodí a planet jako například v X: Beyond the Frontier, ale dali se cestou kýčovitých křiklavých kombinací – nejlépe je to vidět během boje, kdy samotný HUD hraje doslova všemi barvami, tříbarevné „žebříkovité“ trajektorie okolních lodí protínají prostor a celkovou atmosféru dotvářejí světelnými efekty laserové kanóny a vysoce explozivní hlavice raket. Speciální efekty v podobě všemožných výbuchů a plamenů od motorů samozřejmě osvětlují okolní lodě i asteroidy a vytvářejí na jejich pláštích bizarní odlesky. I zde je však patrná určitá překombinovanost celé hry – představte si let kolem základny s velmi hustým provozem nespočetných typů vesmírných plavidel, do toho všeho blikající kontrolky HUDu, seznamy cílů navolených zbraní, komunikační okna a radarový scanner. Někomu se to možná může zdát jako nefalšovaný ráj vesmírné simulace, ale jednoduché pojetí ovládání (například ve Frontieru) je mnohem efektivnější a hlavně zábavnější. Na druhou stranu je nutné pochválit programátory – na domácím Celeronu 500 s 96 MB RAM a Ati Rage Fury nebyl problém při hraní na střední detaily v rozlišení 640x480, redakční Duron s GeForce 2 GTS pak
plynule zvládal i náročné bojové situace při rozlišení 1024x768 a 32bitové barevné paletě.
Kritika, která se na hlavu Independence War 2 v předchozích odstavcích snesla, však v žádném případě neznamená, že by mělo jít o propadák. Po celou dobu hraní má člověk pocit, že autoři dělali vše pro to, aby odvedli kvalitní práci – ať již jde o skvělé animované sekvence, atmosferický soundtrack, nebo multiplayer s několika módy hry (CTF, Deathmatch, Team Deathmatch), který zároveň slouží jako taktický trénink proti počítačem ovládaným botům (takový lov banditů v policejní lodi je VELMI zábavný). Ony chyby pramení už jaksi z odkazu, který se prolíná celou sérií – samotný herní princip, systém ovládání a boje rozhodně „nesednou“ všem hráčům. Druhý díl Independence War je bezesporu kvalitním počinem jak po stránce technické, tak příběhové – jenom škoda, že si s sebou nese odkaz svých předchůdců v podobě místy překombinovaného ovládání lodi a celkové bojové nepřehlednosti. Konkurenční tituly, jako například X: Beyond the Frontier či Starlancer jsou přeci jen mnohem lépe hratelné (a to nemluvím o chystaném Freelanceru), a tak přísluší novince od Particle Systems solidní, leč nikoliv vynikající hodnocení. Pokud se vám líbil předchozí díl, nebo pokud jste zarytými fanoušky Battlecruiseru, který se svým pojetím vesmíru podobá Independence War 2 asi nejvíce, pak je to pro vás jasná volba – v opačném případě by bylo vhodné poohlédnout se po něčem jiném.
| Independence War 2: Edge of Chaos | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
