Jack Orlando. Možná si někdo z vás na tohoto chlápka ještě vzpomíná: zhruba čtyřicetileté soukromé očko oblečené do klasického colombovského baloňáku, hájící americké zákony v třicátých letech minulého století - v dobách přemnožených gangsterů a obchodníků se zbraněmi. Hra Jack Orlando: A Cinematic Adventure od polských TopWare vyšla na počátku roku 1998 v několika evropských zemích a kvůli nulové propagaci a špatné distribuci upadla velmi rychle v zapomnění. A protože řada fanoušků adventur neměla o existenci tohoto titulu ani potuchy, rozhodl se tentokráte německý distributor JoWooD hru trochu překopat a dát na trh její remake s podtitulem Director’s Cut. V takovém případě se obvykle nabízí otázka „Co nám tedy vylepšená verze přináší nového?“, nicméně ta tentokráte není tak úplně na místě.
Jack Orlando: Director’s Cut je totiž v podstatě pouhou reedicí originální verze a novinek nám nabízí jen velmi poskrovnu. Asi nejmarkantnější jsou dvě změny, jichž si všimnete hned při prvním spuštění hry: 1) Program hry byl z pochopitelných důvodů přizpůsoben chodu pod „Wokny“ a nikoliv pod DOSem, jak tomu bylo původně, a 2) přibyly dva obtížnostní módy, z nichž ten jednodušší je oproti standardnímu ochuzen o několik málo puzzlíků. Jinak zůstalo vše při starém – čeká vás plnění (až na pár drobností) stejných úkolů,
budete sledovat stejnou grafiku i animace a poslouchat stejný hudební doprovod. O tvrzení autorů, že do hry přidali pár nových lokací, předmětů a postav, by se dalo dlouuuuuuuze polemizovat.
Jelikož nejspíš většina z vás nemá o původní verzi hry ani ponětí, nebude od věci si Orlanda představit pěkně od začátku až do konce. Začneme tedy jako vždy příběhem. Sláva nebojácného detektiva Jacka se dala po mnoha heroických činech na ústup a zkroušený muž ve středním věku, bez rodiny a zázemí, postupně propadl alkoholu. Impuls pro odražení se ode dna láhve whisky přišel jedné noci, kdy se Jack zrovna vracel z jednoho místního baru. Když se tak potácel po hlavní třídě, zaslechl z blízké temné uličky výstřel. Jeho zvědavý (a zarudlý) detektivní nos okamžitě zavětřil nějakou rošťárnu a slečna zvědavost pak dala vzniknout přímo klasické situaci – jedna rána pěstí za krk, pár hvězdiček kolem hlavy a pak už jen dlouhé sladké spaní… Probuzení se pak konalo po boku neznámé mrtvoly a za odborného dohledu chlápků v modrých uniformách. Pro ně byl případ předem uzavřen: jedna mrtvola – asi tedy obět, a jeden živáček – bezesporu pachatel. Naštěstí o něco prozíravější byl inspektor místního policejního oddělení Tom Rogers, který se s Jackem důvěrně znal a dal mu šanci v podobě 48 hodin, během nichž musí prokázat svoji nevinu a
dopadnout skutečného vraha. Jack se tedy nachází v nejkomplikovanější situaci svého života, která ho zatáhne do obrovského mezinárodního komplotu plného korupce na těch nejvyšších místech.
Jack Orlando určitě udělá radost všem adventurním staromilcům, kteří se k současným 3D hrám pohrdavě obracejí zády. Už v době svého prvního vydání působila tato hra mírně archaicky a připomínala tak cenné kousky z pokladnice adventur první poloviny devadesátých let. Asi nejvýraznějším znakem adventury ze staré školy je 2D ručně kreslená grafika v rozlišení 640x480, která byla vytvořena klasickou metodou papír-scanner-PC. Musím přiznat, že některé herní lokace mají po vizuální stránce něco do sebe, nicméně umělecká díla ala Broken Sword samozřejmě nečekejte. Velmi příjemně působí taktéž animace všech herních postaviček, jež jsou velmi variabilní a s přimhouřením obou očí se dají považovat za plynulé. Obzvláště mne překvapily kupříkladu detailně zpracované přestřelky, seskakování z římsy domu a jiné specifické sekvence, díky nimž hra místy působí dojmem slušného animovaného filmu. Pro některé animace pak bylo použito renderovaných 3D modelů (zavírání dveří, jízda aut a podobně), které zapadají do 2D prostředí vcelku věrohodně.
Díky přeprogramování pod Windows doznala jistého vylepšení zvuková stránka hry – samply jsou tak přehrávány bez šumu a v mnohem vyšší čistotě. Rozdíly jsou znát převážně na hudebním doprovodu, který v jinak zastaralém technickém zpracování září jako hvězda na nebi. Tvůrci totiž už před lety neponechali nic náhodě a najali si profesionálního hudebníka Harolda Faltermayera (autor hudby k filmům Policajt z Beverly Hills a Top Gun), jehož velmi příjemné jazzové melodie vás budou provázet po celý čas hraní. Oproti hudbě však znatelně zaostává dabing, jenž je technicky velmi nekvalitní. Postavy navíc neuvěřitelně huhňají a za zmínku snad stojí jen drsný „vychlastaný“ hlas hlavního hrdiny Jacka.
Podobně jako grafika je i ovládání řešeno ve starém stylu. Celou hru ovládáte myší, přičemž po stisknutí pravého myšítka se objeví menu ve tvaru velkého náboje s pěti ikonami – jednoduchou šipkou (chůze), lupou (klasické prozkoumání), rukou (seber/použij), pěstí a revolverem. Dvě posledně zmíněné funkce jsou docela zajímavé a originální. Pěstí lze rozbít bariéru a revolverem třeba ustřelit zámek, avšak obojí lze též použít na kteroukoliv herní postavu, čímž ji prakticky napadnete (nebo se o to alespoň pokusíte). Každá z NPC pak na vaše počínání reaguje po svém – někdo dostane strach a prozradí vám i rodné číslo své máti,
jiný se vám naopak s chutí vysměje. Jedinou černou kaňkou na ovládání je nutnost otevírat inventář pouze prostřednictvím klávesnice, což je dosti nepohodlné.
Podívám-li se na Jacka Orlanda z globálního pohledu, musím přiznat, že je to ve své podstatě docela dobrá a napínavá adventurka. Přesto jsem na její účet nucen připsat dvě závažnější výtky (nepočítaje zastaralé technické zpracování). Tou první je systém dialogů, který funguje na stejném principu jako v horké novince Mystery of the Druids. Tím mám na mysli, že když si v rozhovoru zvolíte jednu z řady větví, ty ostatní nadobro zmizí a vy musíte dialog startovat znova od počátku a procházet všechny možnosti, protože nikdy nevíte, kdy vám daná postava prozradí něco důležitého. Je to škoda, protože jinak jsou dialogy po obsahové stránce docela zajímavé a není v nich nouze o černý humor.
Druhou a pro mě zcela nepochopitelnou záležitostí je polovičaté využití herního prostoru a jeho obsahu. Když se podíváte na statistiku rozsáhlosti, můžete nabýt mylného dojmu o délce hry: přes 100 lokací, stejně tak 100 předmětů a více než 70 interaktivních postav. Tato čísla jsou ale naprosto zavádějící a to z jediného prostého důvodu - k postupu v ději je nutné projít pouze zhruba polovinu lokací, sebrat polovinu předmětů a pokecat si s polovinou postav. V inventáři se vám tudíž bude povalovat několik rozbitých lahví, zmačkaných novin, rybích
kostí, ohryzků – prostě hromada nepotřebných odpadků, které Jack ochotně sbírá, ale které vám budou v inventáři pouze zaclánět. Stejně tak s mnoha postavami prohodíte jen pár slov, jež nemají s vaším vyšetřováním pranic společného a naopak odvádějí pozornost na nepodstatné věci typu „Vy jste mi nějaký povědomý, s váma jsem před týdnem chlastal v hospodě U zelené kočky“. Je mi tedy velkou záhadou, proč si autoři přidělávali tolik práce, když ji nakonec vůbec nezužitkovali. Celou hru ve skutečnosti dohrajete během deseti, maximálně patnácti hodin pohodového hraní, včetně několika menších zátuhů.
Tak si to tedy shrneme. Je naprosto zřejmé, že záměr JoWooDu vydat postarší adventuru jen s nutným minimem vylepšení, má čistě komerční účely. Na druhou stranu je ale pravda, že v době prvního vydání byl Jack Orlando nedostatkovým zbožím, obzvláště pak zde v České republice, a přestože si na něj spousta adventure fandů brousila zuby, nakonec nedostala příležitost se do něj zakousnut. Ta příležitost však přichází právě teď. Pravda – s téměř čtyřletým zpožděním, ale lepší pozdě než nikdy. Pokud jste tedy zatvrzelí příznivci klasických adventur, můžete to s Jackem Orlandem zkusit; naopak pokud jste již měli tu čest hrát originál, této „nové“ verzi se vyhněte, protože byste vyhodili peníze za něco, na co vám již léta v šuplíku padá prach.
| Jack Orlando: Director’s Cut | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
