Ví už to skoro celá republika. Série FIFA padla. Společnost Konami, která na konzolích válela se svou sérií Pro Evolution Soccer, vydala její třetí díl i na PC a rázem tak stvořila novou fotbalovou modlu. Ačkoli Pro Evolution Soccer 3 (dále PES 3) není a ani nemůže být absolutně bezchybnou hrou, je z hlediska schopnosti simulovat skutečný fotbal dokonalým titulem a zároveň jakýmsi hratelnostním maximem, které ve sportovní hře může vůbec být. Jinak řečeno – nic tak zábavného, chytlavého a hratelného mezi sporty nikdo nevyšlo. Ani nemá cenu PES 3 srovnávat například se sérií FIFA, protože je svými kvalitami a pojetím o kilometrový počet výkonnostních tříd dál.
Herní módy
Herní módy čítají celkem úspornou, ale o to zábavnější nabídku: přátelský zápas, vytvoření ligy nebo poháru, Master League a trénink. Právě poslední dvě volby podpírají kouzlo celé hry. Trénink není složen z obyčejného vyběhnutí na plácek nebo nějaké šudlané proti osamocenému brankáři (i když tato možnost ve hře je), ale tvoří jej promyšlený a účelně zpracovaný systém postupného zlepšování se. Člověk si od hry nejdříve nechá vysvětlit její základní ovládání i s názorným předvedením. Pak se může vrhnout do překonávání bodových 
hranic v jednotlivých oblastech. PES 3 učí základním dovednostem (útok, střelba, centry apod.) v zajímavém soutěžení, které neustále hráče nutí, aby jednotlivé úkony piloval a piloval. Zatímco například při prvotním trénování centrů musí hráč trefit určitou oblast hřiště z pětadvaceti metrů, po překonání této hranice hra zvýší nároky a určí, že se terč musí zasáhnout třikrát po sobě a přídavkem jej posune o dalších dvacet metrů dál. Za úspěšné zdolání těchto zkoušek se odemykají bodíky, jež se následně dají využít jako platidlo za nové stadióny, hráče nebo výbavu.
Master League
Licencovaná jména, ať už samotných hráčů, klubů, výbavy, stadiónů a dalších fotbalových prvků stojí pořádný balík peněz. Jedině společnost Electronic Arts, největší světový vydavatel, si v minulých letech mohla dovolit koupit licenci FIFPRO. Organizace FIFPRO reprezentuje a zastupuje zhruba čtyřicet fotbalových (resp. hráčských) federací; jména zahrnutých mančaftů a hráčů pak EA (EA Sports) může používat ve svých produktech. Částečná potíž je ovšem v tom, že některé fotbalové svazy zastoupeny ve FIFPRO nebyly a že některé špičkové hvězdy mají ve smlouvě zakotvenu výjimku ohledně licencování a používání svého jména. Licence se proto musí vyjednat zvlášť, a to samozřejmě s sebou nese další náklady. Z toho důvodu v některých ročnících série FIFA chyběli například borci z brazilské nebo nizozemské reprezentace. Minulý rok navíc EA musela čelit žalobě od Olivera Kahna, jednu dobu nejlepšího gólmana světa a stále ještě buldočího bouřliváka, jehož jméno ve hře FIFA World Cup 2002 použila prý neoprávněně. Celý systém licencování de facto funguje jen na penězích a na rozhodnutí, jestli vydavateli stojí za to koupit licenci, která by pak nalákala hráče a zvýšila prodejnost – a v případě série FIFA se autentická jména vyplatila pokaždé. Ačkoli je licencování záležitostí všemožných organizací a svazů, samotná Mezinárodní fotbalová federace má taky své příjmy, neboť použití jejího jména a loga je vázáno na povolení, které kromě Adidasu vlastní právě jen EA. Sumy za zakoupení licencí samozřejmě nikdo nezveřejní, ale ještě před několika lety se hovořilo o zhruba čtvrtině nákladů na výrobu celé jedné hry.
Princip Master League – tedy hlavního módu hry – vzdáleně supluje Ligu mistrů. Jelikož Konami zakoupilo licenci na zlomek autentických hráčů a klubových týmů, vybírá si člověk vesměs z neznámých mužstev, jež pak vede vstříc úspěchům. Master League připomíná kariéru z fotbalových manažerů, kde trenér-manager buduje a posiluje tým za body obdržené za úspěch v jednotlivých zápasech. Ve hře funguje jakýsi přestupový trh, v němž se fotbalisté vyměňují na hostování, prodávají a nakupují, sledují a vyhazují. Samotná Master League je smontována z několika samostatných lig, propletených pohárovými soutěžemi, kde válčí jednotlivé týmy mezi sebou. Obrovská zodpovědnost leží na tréninku, který v PES 3 plní roli
nezbytné předzápasové přípravy. Zpočátku má totiž hráč v kádru samá kopyta (a atributy fotbalistů podstatně ovlivňují jejich výkon!), a tak možností, jak vyhrát nad lepšími soupeři není mnoho – právě trénink a pečlivá příprava na daný styl soupeře mohou pomoct.
Celkový počet týmů, z nichž se dá vybírat, se pohybuje kolem několika desítek; polovinu z toho tvoří národní reprezentace, druhou polovinu kluby, z nichž pouze pár nese skutečné jméno (většinou mančafty italské série A). Naše reprezentace patří do skupiny se zkomolenými jmény, na druhou stranu jde lehce poznat, který fotbalista je který, a není ani problém si jména přepsat v editoru. Aby byl dojem z utkání a hraní co největší, hra nabízí úpravu takřka libovolných parametrů zápasu. A je toho opravdu hodně: počasí, roční doba, návštěvnost a fandění fanoušků (domácím/hostům), rozhodčí nebo kondice jednotlivých týmů. Takto variabilní nastavení společně s bohatou nabídkou stadiónů ručí za neopakovatelnost každého zápasu.
Geniální ovládání
Člověk, který si tyká jen se sérii FIFA, se při prvním styku s PES 3 bude asi divit. Hra totiž obsahuje odhadem dvacet základních úkonů, bez jejichž zvládnutí nikdo nemůže počítat s tím, že si zakope. Základům pohybu a kopání se člověk naučí v tréninku, kdežto jejichž konkrétní smysl odhalí až se zápasovou praxí. PES 3 má totiž jednu krásnou vlastnost – každý zápas je úplně jiný a v každém se hráč naučí nové finty a vypiluje si některé kombinace. Už jen přihrávek je cirka patnáct různých druhů – záleží na postavení centrujícího hráče a 
na efektu, který by měla přihrávka přinést. Dokonce se dají nacvičit rychlé průniky po křídlech, kdy útočník vyšle zpětný centr, do něhož se položí nabíhající hráč a vystřelí z první, aniž by zpracovával míč – prostě do něj napere. Balón se chová jako naprosto samostatný objekt, dokonce se odráží od rukou a při kličkách se tu a tam stane, že se odkutálí od nohy. A nejen to. Míč se dá pustit mezi nohama, líznout ze strany a načechrat do útoku nebo pevně nalepit na nohy. Možností jsou tuny a to, co ve sérii FIFA zdaleka nebylo možné, se v PES 3 ukazuje jako základ: třeba zahrávání standardních situací vypadá jako úplná věda. Zeď může nadskočit, uhnout nebo vyběhnout, naproti tomu útočník může přímák kopnout načechraně jemně, centrovaně, razantně, placírkou nebo může vyzkoušet nějaký signál.
Ďábelsky obrovské možnosti taky vyžadují ďábelský gamepad a fenomenální paměť. Naprostým minimem je desetitlačítkový gamepad s dvěma analogovými páčkami; levá slouží pro přihrávky do volného prostoru, pravá pro kličky a finty. Ke zdokonalení se ve hře je proto nutné nastavit si klávesy adekvátně k rozložení gamepadu, osahat si všechny funkce a postupně si je zapamatovat. Příkladem mohou být přihrávky do běhu 
čítající několik proměnlivých způsobu odehrání. Každý se hodí pro jinou situaci, každý má své výhody. Důležité je, že ovládání společně s taktickými možnostmi hry a reálnou fyzikou pohybu míče vytvářejí stovky a stovky různých situací, jež pak člověk díky bohatému ovládání může řešit svým preferovaným stylem a svým rukopisem. Už jen samotný pohyb fotbalistů je jedním z prvků tvořících obraz hry. Silové nebo rychlé typy procházejí v souboji jeden na jednoho jen díky rychlými nohám, stabilitě a dobrému vedení – sprint funguje na třech stupních rychlosti, zasekávačkách, předkopnutí si míče a na předvídání směru pohybu soupeře. Kdo všechno toto zvládne, má výhodu.
Taktika
Série FIFA měla už od svého vzniku (rok 1994) mezi počítačovými fotbaly jednoduchou pozici. Až na Actua Soccer 2, který se o ni dokázal krátkodobě otřít, ale rozhodně ji nepředehnal, se nikdy nesetkala se silnější konkurencí. FIFA jednoznačně válela a každý rok přicházela s výbornou grafikou i velkým výběrem reálných klubů. Za nejplodnější období se dají považovat ročníky 1997 až 1999 (ve hře FIFA 97 se například objevila geniální halová kopaná). S léty 2000 a 2001 ovšem přišel úpadek, který se táhne až do dneška. I díky nulovým nápadům, zakrslému ovládání a jen náčrtkovitému pojetí fotbalu se z této série stala vyhaslá legenda. Naproti tomu Pro Evolution Soccer o svoje místo na konzolích musel bojovat, a byť jeho konkurence nebyla nijak tvrdá, muselo se s ní počítat (jako příklad může posloužit série This is Football). Bude zajímavé, s čím letos přijdou vývojáři z EA Sports, neboť je jasné, že prostě musí přidat. Jenže: díky licenci na Mistrovství Evropy v Portulgalsku se k němu vázaný fotbal UEFA Euro 2004 od EA Sports bude masově prodávat, přestože nebude ničím originálním, ani novým. Ještě interesantněji ale vypadá žebříček prodejnosti ELSPA, a tedy i jakýsi vzájemný souboj mezi oběma fotbaly, podle něhož se FIFA 2004 k 5.2.2004 prodává daleko lépe než PES 3. A to i na PS2! Konami totiž do základů vyhořelo v propagaci – zatímco produkty EA Sports mají tradici a každoročně jsou podporovány silným hype, o PES 3 se mezi „PC hráči“ až na pár screenshotů nevědělo vůbec nic. Navíc si Konami moc nepomohlo, když hrálo (a stále výborně hraje) roli mrtvého brouka v tom momentu, kdy se ukázalo, že se konverze nepovedla a hra funguje nekorektně. Dodnes nikdo z kompetentních osob nezveřejnil účinný postup, jak se chyb zbavit. Patch totiž neřeší skoro nic.
S dobře zvládnutým ovládáním jdou dělat věci, ale s dobře nastavenou taktikou ještě víc. Prostřednictvím taktických možností jde upravit a potvrdit preferovaný styl hry. Nastavení se dělí na globální herní projev týmu (rozestavení, typ obranné/útočné fáze, druh protiútoků a ofsajdových pastí) a na individuální pokyny jednotlivým hráčům – jak moc se mají vracet do obrany, kterými směry mají útočit (výborné pro křídelní útoky s podporou nabíhajících hráčů středem hřiště) nebo zda se mají držet lajny či raději bránit samostatně. Výsledná taktika se dá uložit do jedné ze čtyř pozic, a ty pak přímo v zápase měnit podle situace na hřišti. PES 3
celkově překládá obrovské možnosti jak hrát a jejich nápaditost a funkčnost závisí jen na tom, jak s nimi člověk naloží. A tak to má být.
Umělá inteligence
AI snad poprvé v historii žánru sportovních her nepůsobí jako něco nelidského a nepřirozeného. Samozřejmě, člověk je člověk, nicméně hra plní do posledního bodu přesně to, co se od ní chce: každá změna taktiky, každé pohnutí se sestavou má na hřišti čitelně jasný vliv. Vlastní fotbalisté perfektně nabíhají do šancí, přelévají se podle soupeřova pohybu a jsou tak plnocenným partnerem do kombinace. Snad nikdy za celou hru se nestane, že by ostatní borci nestáli tam, kde by měli. Fotbalisté v každou chvíli pokrývají všechna místa, z nichž by se mohla urodit šance, a přitom zároveň jistí obrannou fázi.
AI počítačového soupeře pak pěkně navazuje na trénink. Už na druhé obtížnosti se řada lidí zasekne, přičemž obtížnosti další vyžadují, aby si člověk vypracoval svůj styl a perfektně znal ovládání. Hra však není o tom nabiflovat funkci všech kláves, ale o tom vytvořit si svou osobitou hru. Jinak řečeno zaměřit se na specifický rozsah funkcí, a ten pak pilovat. Třeba kliček je zhruba deset druhů a každému člověku sedne do palců jiná.
Technické zpracování a rozpohybování
Celková kvalita grafického zpracování se vesměs rovná hře FIFA 2004. Jednotlivé stadióny jsou vymodelovány do megalomanských rozměrů, a tak při výkopu, kdy kamera zabírá gólmanova záda a kus fotbalového stánku, se člověk cítí přímo mezi diváky. Pěkně vypadá i hrací plocha reflektující nastavenou denní dobu. Horší jsou ale pohyby fotbalistů, zejména ty, které v sobě zahrnují několik způsobů odehrávání míče: když například centruje soupeř, člověk podle kopu nohy nepozná, co se s míčem bude dít. Je třeba ovšem 
zdůraznit, že oproti sérii FIFA se v PES 3 objevuje mnoho drobností a ovládání čítá bezpočet variant. Hra proto vytváří barvitý a plastický dojem, třebaže se asi do grafiky neinvestovalo tolik, kolik v produktech od EA Sports. Trochu odfláknutě působí komentář postavený na dvaceti třiceti stále se opakujících hláškách, složených z několika slov. Díky okleštěné licenci navíc komentáři popisují hráče číslicemi, tudíž celé představení vypadá trochu neosobně. Tomu nepřidají ani diváci, z nichž se linou „obecné“ chorály povzbuzují obě mužstva současně. Sympatické aspoň je, že fanoušci při hučení rozlišují mezi týmy, takže domácí divoce ženou dopředu, zatímco na hosty pískají.
Špatná konverze z konzolí?
Těžko říct, zda vývojáři museli s konverzí spěchat, každopádně na spoustě konfiguracích PES 3 běží s velkými problémy, na některých grafických kartách se hýbe pomalu a na jiných vůbec. Univerzálním řešením je snížení detailů na nejnižší úroveň a nainstalování opravného patche. Jeho aplikace ovšem všechny bugy neřeší a vypadá to, že další patch ani nebude.
V souvislostí s konverzí taky odpadá podpora myši, a tak si člověk musí veškerá menu pracně vybojovávat klávesnicí. Slovo pracně vyjadřuje všechen zmatek; některé nabídky se rozkládají po několika obrazovkách a jiné se zase vysouvají z různých postranních menu, podmenu a podpodmenu. 
Vrcholem chaosu je nabídka s taktikou, která je tak krásně nepřehledná, že se v ní člověk klidně i ztratí.
Absolutní hodnocení?
Jak už bylo řečeno v úvodu a jak už všichni mají určitě odzkoušeno, PES 3 je po fotbalové stránce naprostou bombou. Ne však dokonalou hrou. Zlepšení by alespoň do příštího ročníku mohlo nastat ve zvětšení počtu klubů, zlepšení ovládání v menu a vychytání technických problémů. Tedy aby se hra lépe prezentovala a neobtěžovala hráče zbytečnými problémy. Fotbalové jádro a hratelnost si ale bezesporu zasluhují stoprocentní hodnocení, a tak není hříchem označit PES 3 za nejlepší fotbalovou simulaci všech dob.
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
