Supreme Commander - zklamání?

Dlouho očekávaná ultimátní strategie konečně zabloudila až na naše harddisky, jejichž plotny roztáčela dostatečně dlouhou dobu na to, abychom si byli jisti verdiktem, který je možná překvapivý, rozhodně však obhájený.

Nemá cenu zastírat, že od Supreme Commandera ze stáje autora Total Anihilation Chrise Taylora se čekala přinejmenším revoluce, ne-li rovnou převrácení žánru strategií naruby. Chris dokázal svůj nápad na ultimátní strategii s bezpočtem jednoduše ovladatelných jednotek náležitě prodat. Po několika výstavách E3 a stovkách nadšených preview byste jen stěží našli počítačového stratéga, který by při zmínce o Supreme Commanderu pevně udržel myš. Nikdo nepochyboval, že se RTS dovedená do extrému ve všech směrech stane hitem. Taková možnost jakoby neexistovala, a přesto se jí realita blíží nejvíce. I po vydání lze hru glorifikovat – argumentů pro ty, co nechtějí vidět pravdu, existuje celá řada, jenže Supreme Commander zkrátka nesplnil to, co sliboval. A jen lehce nadprůměrná grafika je na tom to nejmenší…

Strany nejsou jasně polarizované. Taylorův záměr, kdy každá má za cíl pouze to, co považuje za nejlepší pro všechny, vyšel, nicméně při běhu na dlouhou trať se ukazuje jako kontraproduktivní

Kdo chce vést rozsáhlé armády do boje, nemůže to dělat jen tak pro nic za nic, ale potřebuje cíl. Ten mají všechny tři frakce v zásadě stejný. Nejde o nic menšího než ovládnutí celého dostupného univerza. V roce 3844 si v United Earth Federadion (UEF) řekli, že by bylo hezké, kdyby mohly být všechny planety sjednoceny pod jednou vlajkou. Skvělá myšlenka v jejich očích, Cybrané, lidmi kdysi vytvořená rasa cyborgů toužící po osamocení, na to však mají názor jiný. Důsledek: válka a destrukce. To zase striktně odporuje ideologii Aeonů, což je náboženská skupina separatistů vzývající lásku a mír. Než se jim však tyto dvě hodnoty podaří ve vesmíru zakořenit, musí se s odporem zapojit do konfliktu. Strany nejsou jasně polarizované. Taylorův záměr, kdy každá má za cíl pouze to, co považuje za nejlepší pro všechny, vyšel, nicméně při běhu na dlouhou trať se ukazuje jako kontraproduktivní. Výsledkem snah o morální neutralitu není nic jiného než nemastné neslané vyznění příběhu, který je navíc v šesti misích pro každou frakci pojat tak povrchně, že by se zde jeden atmosféry nedokopal. Supreme Commander tak působí až neuvěřitelně chladně, neosobně a v singleplayerových kampaních nenabízí dostatečnou motivaci k dalšímu hraní.

Začátečníci to možná vzdají už na začátku. Tvůrci si totiž neberou servítky a hráčům nedávají dostatek času, aby si dostatečně osvojili strategické vztahy a řetězce. Už ve druhé misi se od vás očekává smysluplné vedení rozsáhlé armády, přičemž nepřítel to předpokládá a nedá vám skutečně nic zadarmo. Větší fragmentace tažení by tak prospěla nejen vyprávění příběhu, ale do jisté míry i zabránila zbytečné frustraci způsobené až příliš strmě stoupající obtížností.

Figurkou zásadního významu je takzvaný ACU (Armored Command Unit) – vaše alter ego na bojišti. Tato jednotka se po několika možných upgradech stává zdaleka nejmocnější ze všech, ovšem jejích schopností nevyužijete jindy než při té nejzoufalejší obraně, která tak jako tak skončí neúspěchem. Proč? Zkrátka proto, že jakmile ACU za dalekosáhlého atomového výbuchu padne, končí celá partie. Realitou je vysedávání ACU na základně, kde svědomitě plní další své úkoly: výstavbu a těžbu (hmoty a energie). Přestože management vypadá na první pohled jednoduše, ostatně tak ho prezentoval i sám Taylor, je tomu tak jen zčásti. Konstrukci budov skutečně lze komfortně řadit za sebe a není tak nutné čekat vždy na dokončení jedné, a teprve poté se vrhnout na další. Mnohým však bude činit problém vyjít se surovinami a především postavit bázi tak, aby nepadla hned po prvním nepřátelském útoku. Jde však jen o pochopení specifického systému, který vám nicméně žádný tutoriál nevysvětlí. Jakmile se mu dostanete pod kůži, bude pro vás plánovací a výstavbová část otázkou několika minut. Pak už se stačí pouze spolehnout na ustavičné dodávky nových jednotek na frontu, což je příjemné, protože nastanou chvíle (a nebude jich málo), kdy na cokoliv jiného než boj nebudete mít ani pomyšlení.

Spektrum možností je zcela určitě širší než v nějakém C&C klonu, nicméně abyste si ho dosyta vychutnali, potřebujete jednak porozumět všem herním principům a pak hrát v multiplayeru.

Jednu dobu to vypadalo, že Supreme Commander nabídne bitvy tisíců jednotek. Nakonec to jsou jenom stovky, ale i tak se to na bojišti často hodně hemží. Sympatické je, že nad masou zde hravě zvítězí uvážlivá taktika. Vyplatí se využívat radarů i špionážních letadel, jež odhalí nepřátelské pozice i typy jednotek, proti kterým pak lze nasadit adekvátní protizbraně. Protivníkovy báze je zapotřebí napadat s rozmyslem, jinak se vaše armády rozbije o dobře zřízené obranné valy. Vždy však je k nalezení určitá skulinka. Spektrum možností je zcela určitě širší než v nějakém C&C klonu, nicméně abyste si ho dosyta vychutnali, potřebujete jednak porozumět všem herním principům a pak hrát v multiplayeru. Kampaň je totiž co do strategického rozsahu spíše nuzná. Najít nějaké artefakty, eskortovat konvoj, ubránit bázi a takřka vždy zničit nepřátelské ACU – to jsou úkoly známé z každé RTS. Mapy se sice postupně rozšiřují a jejich dokončení vám zabere klidně přes hodinu. Ani umělá inteligence se nemá za co stydět, ba dokonce se častokrát podivíte, jak zručně dokáže dirigovat stohlavé armády. To vše však naráží do nuzného designu singleplayerových misí, jenž ve spojení s frustrující obtížností pro nováčky a mizerným příběhem spolehlivě odradí tu sortu lidí, pro něž byl určen.

Profíci, kteří se tak stali cílovou skupinou Supreme Commandera, se totiž sejdou na síti. Zde jsou pro ně připraveny nejrůznější pomůcky (chat, podpora klanů, žebříčky atd.) srovnatelné se servisem Battle.netu. Taktické možnosti na čtyřiceti mapách konečně naberou skutečné opodstatnění a je dost pravděpodobné, že se hra stane pro hardcore hráče první volbou.

Klady a zápory

Nutnost hrát strategicky
Zábavné v multiplayeru

Slabé kampaně
Krvavé HW nároky

899 Kč
České titulky

Ani umělá inteligence se nemá za co stydět, ba dokonce se častokrát podivíte, jak zručně dokáže dirigovat stohlavé armády.

Grafika na oficiální obrázcích vypadala úchvatně, skutečný Supreme Commander se od nich ale velmi liší, a to hned ze dvou důvodů. Jednak zpracování nemá dříve prezentovanou kvalitu, prostředí působí chudě a jednotky nedetailně (alespoň na efektech se nešetřilo), jednak je to i tím, v jaké formě hrajete. Uspokojivý přehled nad bojištěm si totiž udržíte akorát s hodně odzoomovanou kamerou, kdy se jednotky mění ve čtverečky, trojúhelníčky a kolečka. Takto strávíte možná většinu času, odměnou pak je přiblížené shlédnutí dobře naplánované akce, kdy to opravdu všechno krásně bouchá a jednotek na bojišti je více než dost. Přes nikterak úchvatné zpracování si připravte silné železo, nejlépe pak čtyřjádrový procesor. Dobře poslouží i jeho dvoujádrový bráška, na CPU s jedinou výpočetní jednotkou se však obrňte trpělivostí – bude to trhat.

Popravdě, Supreme Commander nás příliš nenadchl. Je to hra dobrá, v multiplayeru dokonce velmi dobrá, která si své publikum jistojistě najde, ovšem jako celek nepůsobí konstantně. Někde před revolučností dokonce upřednostňuje zastaralost (interface, úkoly v kampani), a jako taková zkrátka nenaplnila obří očekávaní do ní vkládaná. Přesto kovaným stratégům rozhodně stojí za zkoušku.