Stal se zázrak. Jinak si to opravdu nedovedu vysvětlit. Ještě před časem to s budoucností PC her nevypadalo nijak růžově a spousta vývojářů spojovala svá slova o budoucích projektech pouze s konzolemi PS2 či X-Box, když tu najednou se koncem minulého roku objevil zajímavý úkaz velící k obratu. Původem japonská společnost Konami, soustřeďující své síly v drtivé míře na konzole, se rozhodla vstoupit na pole PC konverzemi několika svých starších titulů. Mezi ty nejzajímavější rozhodně patřil survival horor Silent Hill II a adventura Shadow of Destiny (na PS2 vyšla pod názvem Shadow of Memories), i když pojem „adventura“ v tomto případě necharakterizuje hru zcela výstižně…
Shadow of Destiny (dále jen SoD) se totiž nedá k žádné jiné PC adventuře přirovnat. Na PS2 nevědí, co to znamená „point-and-click“, a tak v podstatě jediným společným bodem mezi SoD a klasickými adventurami je příběh… a absence akčních prvků. Právě díky tomu se hra stala na PS2 originální, jedinečnou a byla vynášena až do nebes, a právě díky tomu nám „písíčkářům“ může připadat jako podivný projekt megalomanského režiséra, který svůj záměr natočit životní film na poslední chvíli změnil na vytvoření životní počítačové hry. Filmařský přístup ve vyprávění příběhu se totiž nezapře. Hra je protkána neskutečným množstvím nehratelných sekvencí, které jsou mnohdy zatraceně dlouhé a díky skvělé práci kamer v člověku vytvářejí pocit, že v podstatě jen kouká na film a jen o reklamních 
pauzách si jde na chvíli zahrát. Možná si teď říkáte, že o něco tak nudného, jako je interaktivní film, se v dnešní době vůbec nemá smysl zajímat. Omyl. Mohu vás ubezpečit, že až si sednete před monitor a hru spustíte, poznáte, že jsme přeci jen měli uživatelům Playstationů co závidět.
Hlavním tahákem na této hře je příběh. Příběh, který se zpočátku může jevit jako klišé, ale do detailu promyšlené rozvedení základní pointy z něj postupem času udělá strhující dobrodružství. Zápletka začíná tak, že jistý blonďatý mladík jménem Eike Kusch opustí útulnou kavárničku s roztomilou servírkou a než dokráčí na konec ulice, padne k zemi s kudlou v zádech. Za okamžik se probudí na podivném místě, které může být nebem stejně jako peklem, a nějaký docela příjemný hlas mu oznámí holý fakt – je mrtev. To pro Eika není zrovna důvod k přehnanému optimismu, ovšem ke svému překvapení dostane od tohoto neznámého „Boha“ druhou šanci. Proč taková velkorysost? Má to snad být nějaká smlouva s ďáblem, která ho bude stát jeho duši? Ale není to snad jedno – stejně už je mrtvý! Lákavou nabídku přijme a vrátí se zpět do života na místo, kde zemřel, ale o celou půlhodinu před okamžik své smrti. Osud má teď ve svých rukou. Buď zemře znova, nebo se své vraždě pokusí zabránit.
Jedna záchrana však nestačí. Neúnavný vrah to za pár desítek minut to zkusí znova. Jinde, jiným způsobem a za jiných okolností. Pro Eika to znamená jediné – za pomoci přístroje, který dostal při znovuzrození do vínku, musí prostřednictvím cestováni v čase zamezit všem pokusům o své zabití a pochopitelně taky odhalit totožnost a motiv osoby, které tolik záleží na jeho pohřbu. A paradoxně právě v tolik ohraném a neoriginálním cestování v čase tkví největší kouzlo hry, vzdáleně připomínající filmovou trilogii Návrat do budoucnosti. Jakkoliv zasáhnete při svém pobytu v minulosti do života tamních lidí, ovlivníte situaci a život v současnosti. K dobrému i ke zlému, ale hlavně sobecky k vlastnímu účelu a prospěchu. Kupříkladu abyste získali knihu s receptem na v současnosti neznámý protijed, musíte se vrátit o 100 let do minulosti a přesvědčit jednoho muže, aby svoji vilu nepřestavoval na muzeum obrazů (jak má v plánu), ale na knihovnu. Tyto místy až brutálními zásahy do dějin mimo jiné změní i myšlení, povahu a city mnoha lidí, na což je ve hře kladen velký důraz. Takový slušný námět na film udělá u neúspěšného filmaře miláčka žen, deprimovanému otci je možné změnit život zabráněním plánované vraždy jeho mladé manželky. Své místo si pochopitelně najde i láska a to hned ke dvěma ženám – jednu Eike zaplete do svých problémů sám a té druhé, mlaďounké dceři alchymisty z roku 1584, poplete hlavu zcela neúmyslně. Jak tyto vzájemné mezilidské vztahy dopadnou a do koho se Eike nakonec zamiluje, to už záleží jen na něm… a samozřejmě na vás.
Kompletní příběh je zasazen do ulic jediného, soudě dle architektury německého města. To je další zajímavý prvek ve spojení s cestování v čase, neboť se tím naskýtá možnost poznat, jak se město vyvíjelo od středověku až po současnost. V každé době je přitom jeho grafické zpracování laděno do jiných barev, kupříkladu v roce 1584 se vše nese v béžových odstínech a v zimě roku 1902 má zase grafika šedivý nádech. Kostel, věštírnu, putyky a nejrůznější domy je možno spatřit ve dne, v noci, na podzim nebo v zimě a i díky tomu si můžeme vychutnat celou řadu grafických detailů, jako jsou viditelné šlápoty ve sněhu nebo pára hrnoucí se z úst postav v mrazivém počasí. Celkovou vizuální úroveň hry nemohu posoudit jinak než kladně, a to především design všech postav, jejichž obličeje v klasickém japonském manga stylu (velké oči, malá ústa) jsou neskutečně detailní, dokonale vyjadřují emoce postav a ukazují, co je na konzolích standardem a o čem jsme si na PC mohli nechat jen zdát. Naproti tomu ovšem proces konverze odnesly textury herního prostředí, které působí rozmazaným, neostrým dojmem a určitě nevyhovují dnešnímu standardu na PC.
Velice podstatným prvkem SoD je ubíhající čas. Hra je rozdělena na 8 kapitol, v nichž je třeba vyvarovat se hned sedmi smrtím a na únik hrobníkovi z lopaty je k dispozici vždy zhruba 30 – 45 minut času. Rovnou vám prozradím, že to není mnoho i s přihlédnutím k tomu, že většina úkolů je spíše jednoduššího rázu. Cenné sekundy či minuty zde užírá všechno – animace, rozhovory a především neustálé pobíhání po městě. A když se pak časový limit, zobrazený v pravém horním rohu obrazovky, nachýlí ke svému konci, začne v člověku 
stoupat nervozita. Hru si totiž nelze libovolně uložit kdykoliv se vám zachce, ale pouze po skončení jednotlivých kapitol a to znamená, že nestihnete-li vše vyřešit včas, musíte celou kapitolu odehrát znova. A to je vzhledem k nemožnosti přeskakovat většinu z již zhlédnutých sáhodlouhých animací a dialogů dost velká otrava.
Na všem se ale dají nalézt i kladné stránky. Právě díky časovému limitu a celé řadě nepovinných úkolů nestihnete vykonat vše, co je možné. Děj hry je proto hodně nelineární a vyústí v pět různých a více méně šťastných konců. Tím se tvůrcům podařilo zajistit znovuhratelnost, která je speciálně u adventur doslova neocenitelným zbožím a v případě SoD kompenzuje spíše nižší základní hrací dobu; na první zátah hru totiž pokoříte zhruba za deset hodin, a to včetně několikanásobného procházení některých kapitol.
Vedle nemožnosti ukládat pozici hry v libovolný okamžik a přeskakovat některé animace jsou druhým a zároveň posledním nedostatkem hry pozůstatky po konzolovém ovládání. Hned na úvod ale musím tvůrce pochválit, že si na rozdíl od konverze Silent Hillu II uvědomili výhody tak užitečného nástroje, jakým je myška. Díky tomu lze pravým tlačítkem myši otevřít inventář a pomocí kolečka se mezi předměty pohybovat, díky tomu je daleko jednodušší navigace v menu a především díky tomu lze plynule ovládat natočení kamery v exteriérech. Základní problém je ale v samotné chůzi hlavního hrdiny, neboť šipky doleva a doprava neslouží, jak je tomu zvykem, pouze k jeho otáčení, ale rovnou k chůzi daným směrem. V exteriérech je to 
ještě v pořádku – stačí mít stisknutou šipku dopředu a myší jen korigovat kameru, poletující za Eikem, a tím měnit i směr jeho chůze (naprosto ideální a pohodlný způsob). V interiérech jsou ovšem kamery statické a v tomto okamžiku nastává s navigací postavy menší peklo. Pravda - i na to nejnepřirozenější ovládání si lze časem zvyknout, ale v případě SoD se mi i v jejím závěru často stávalo, že jsem měl problém rovně přejít místnost od jedněch dveří ke druhým.
Pokud ale člověk dokáže problém s navigací a pár dalších menších chybiček překousnout, nejspíš mu už nic nezabrání v tom, aby si tuto zajímavou dobrodružnou hru, v níž jde především o děj a o dialogy, do sytosti užil. Její atmosféra je úžasná, o napínavé okamžiky není nouze a o psychologické či citové scény jakbysmet. Kromě toho je velice příjemné zhlédnout nespočet filmových sekvencí s dokonale vymodelovanými postavami (zobrazovanými až v rozlišení 1024x768), které jsou navíc opatřeny velice dobrým dabingem a dialogy, podbarvenými příjemnými hudebními motivy (snad jen zvukové efekty, a především zvuky chůze, by si zasloužily větší péči). Zkrátka a dobře, Shadow of Destiny je hra nejen o prožití zajímavého příběhu o životě a smrti jednoho obyčejného člověka, ale taky jedinečná možnost podívat se na to, jak vypadají adventury na konzolích. Má odpověď? Trochu jinak, ale rozhodně ne špatně.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
