Kdo sleduje pečlivě BonusWeb, možná si vzpomene, že v lednu minulého roku zde již jedna hra s názvem Spy Hunter recenzována byla. Jednalo se o remake stejnojmenného automatu z roku 1983, určený "exkluzivně" pro konzoli PlayStation 2. Z původní hry samozřejmě zbyl jen trochu obohacený koncept, šlo ale o příjemnou, chytlavou záležitost, která si odnesla hodnocení 75% (což v kontextu ještě větší přísnosti konzolové sekce BonusWebu, než je tomu u PC, není rozhodně špatné). Po roce a půl přichází moderní verze Spy Huntera i na osobní počítače, nabízí se ale rovnou otázka: není už pozdě? Má špionská závodní akce u náročných PC hráčů ještě vůbec šanci?
Než se dostane na odpověď, hodilo by se popsat si, co všechno Spy Hunter nabízí. Celkem je to čtrnáct misí v příběhem (i když – plytká story o teroristické korporaci jménem NOSTRA si snad ani zmínku v recenzi nezaslouží) zastřešeném hlavním módu plus multiplayer. To nezní zase tak dobře, obzvláště vezme-li se v úvahu, že jednotlivé mise jsou omezeny brutálním časovým limitem, který nepřekročí ani v jednom případě deset minut. Tady něco voní neliběji než Pejsánkův DárečekTM. Jenže – jak už tomu bývá, má to háček. Možná s výjimkou prvních dvou či tří totiž žádná mise nejde dohrát napoprvé. Ba dokonce ani napodruhé, napotřetí či napočtvrté.
U posledních se pak průměr pohybuje okolo deseti pokusů, což už dává dohromady docela slušnou hrací dobu. Proč? Zadáno je totiž vždy velké množství úkolů. Jeden či dva z nich jsou klíčové pro splnění mise, je ale nutné plnit zároveň i úkoly sekundární, neboť nové levely se neotevírají automaticky po dokončení předchozích, ale jsou omezeny minimálním počtem Objectives, tedy splněných úkolů, do čehož se počítají i vedlejší cíle. Může se tak klidně stát, že hráč sice dohraje všechny přístupné úrovně, ale nemá dost bodů na postup dále a musí je opakovat.
Úkoly jsou různých typů. Samozřejmě nechybí cíle destrukční – zničit náklaďáky s drogami a zbraněmi, lodě, obranné věže, helikoptéry, probourat se do tajné základny a zabránit odpálení raket V2. Nepříjemné jsou úkoly se sekundárním časovým limitem, jako třeba likvidace bomby na závodní dráze v Monte Carlu. Pak jsou tu úkoly sledovací – přilepit utilitku GPS Tracker (více v příslušné tabulce) na záda sledovaným objektům, či hlásit se u satelitních systémů Satcom a tím informovat o průběhu mise. Vždy je pak jedním z úkolů péče o civilní obyvatelstvo, které nejprve smí přijít jen k malé a postupem času už k absolutně žádné úhoně.
Interceptor G-6155 je bezesporu automobilem jako dělaným pro elitního tajného agenta. Disponuje širokými schopnosti transformace – může se z něj stát agilní motocykl, či rychlý člun, snad jen vznést do vzduchu se nedokáže. Na přední kapotě může mít umístěn buď kulomet (tří různých ráží s odstupňovanou účinností), raketomet (tři druhy raket), EMP, které působí perfektně proti elektrickým zařízením a způsobuje jejich selhání, či ultimátní Rail Gun, který jedním výstřelem smaže z povrchu naprosto všechno. Vzadu pak může být upevněna nádrž s olejem, který vylit na cestu způsobí potíže nepřátelským vozidlům, zásobník s dýmovnicemi, či naprosto nejúčinnější plamenomet. Krom toho má ve své zásobarně Interceptor ještě zásobu GPS Trackerů, což jsou malé objekty, které se po zásahu nepřítele k němu přilepí a umožní jeho sledování pomocí družicového systému.
|
Úrovně připomínají spíše závodní tratě z her jako Need for Speed – a není divu, neboť se povětšinou odehrávají ve velkých rychlostech. Hráč nasedá do špionského supervozu, za který by se ani agent 007 nemusel stydět – Interceptor G-6155 projede všude a pomocí rozmanitého arzenálu zbraní si poradí s leckým. Tratě levelů jsou tedy víceméně lineární, ale čas od času se nějaká alternativní cesta a tajná stezka objeví. Jejich zaznamenání a optimální využití je pro plnění úkolů klíčové, což je jeden z důvodů, proč na první pokus pozdější mise nikdo nedohraje.
Okolní prostředí je rozmanité, neboť hra se rozprostírá po celém světě. V rámci plnění misí se tak řidič Interceptoru podívá do industriálního prostředí německých měst, divoké krajiny latinské a střední Ameriky, na drůbeží a skotem štědře obdařený venkov, do krásných benátských kanálů a na slavná místa tohoto italského města, či do technických a matrixoidních prostor tajných základen NOSTRy. Bohužel, rozmanitost je jedna věc a kvalita provedení druhá. Grafické zpracování Spy Huntera je zastaralé tolik, že se to ani v obrovské rychlosti, v níž vše probíhá, jednoduše neztratí. Zoufalé ploché a špatně otexturované krychle místo okolních objektů byly vídány ve hrách před třemi lety, dnes už je ale grafika na PC trochu někde jinde. Důkazem totálního amatérismu je pak doskakování objektů v průběhu jízdy, které je zde viditelné i na velmi rychlých počítačích,
takže se nejedná o chybu systému, ale o špatný převod z PS2, kde zřejmě nebyla jiná možnost, jak rychlost hry zajistit.
Slušelo by se říci také něco k nepřátelům a zbraním. Prvních jmenovaných je celkem o něco málo více než deset, což nezní moc dobře, na druhou stranu to ale znamená, že se prakticky v každé misi představí nějaký nový typ. A to už je lepší. Navíc variabilita je slušná – NOSTRA má ve svém repertoáru řadu různých aut, lodí (v Benátkách to jsou nenápadné gondoly), helikoptér, náklaďáků, obrněných vozů či pevných stanovišť s vojáky disponujícími širokou škálou zbraní. O trochu horší je to s vybaveností samotného Interceptoru. Trochu větší nabídka útočných a obranných zařízení by jistě potěšila. Přece jen čtyři druhy zbraní, tři zákeřnosti na nepřátele za zády a GPS Tracker je trochu málo.
Spy Hunter nabízí zábavný multiplayer, který měl pravda větší šťávu na PS2 ve splitscreenu u velké televize, ale ani na PC není vůbec marný. První z módů není příliš nápaditý – jde o to, kdo z hráčů dojede dříve do cíle (a že to nebude jen o řidičských schopnostech, je snad jasné). Trochu nezáživný, byť vtipný je mód Chicken Hunter, kde jde o to v časovém limitu zabít více slepic než soupeř.
No a konečně v Globetrotteru se soutěží o to, kdo aktivuje více Satcomů.
Na začátku hra překvapí perfektní špionskou melodií v menu, jedná se o známé "Spy Hunter Theme", které už většina lidí slyšela, byť si ho asi neumí přímo spojit. Bohužel, přestože se tato krátká melodie jen tak neoposlouchá, zbytek ozvučení je o třídu horší a dává tak důvod k lehkému snížení hodnocení. To by mohlo být díky výtečné, adrenalinem prodchnuté hratelnosti i relativně vysoké, kdyby nebylo přílišné krátkosti (hrací doba ani při nejlepší vůli nedosáhne více než patnácti hodin čistého času) a vyloženě slabého technického zpracování. Škoda, že hra nevyšla před rokem a půl – i když ani tehdy by na nejvyšší příčky nedosáhla, mohla si vysloužit daleko pozitivnější ohlas než dnes, kdy jsou navíc ješitní PC hráči zhrzeni potupným osmnáct měsíců dlouhým čekáním.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
