Sudden Strike 3 - nekompromisní válka

Pokračování populární, ale pořádně vyzývavé druhoválečné strategie na sebe nechalo dlouho čekat. Jde o kýžený hit?

Sudden Strike

Napnutě čekám na útok amerického námořnictva, který začne coby dup. Předsunutí špehové Američany, kteří roku 1945 podupávají kolem ostrova Iwo Jima, zahlédli. Vedu císařskou armádu Japonska, jež má za úkol důležitý ostrov plný bunkrů, vojáků a zákopů ochránit. Primitivní radary mě varují, že zanedlouho začne spojenecké bombardování. Signalizační zvuk již spustil, ale co proti drsnému náletu nasadit? Tradiční „osmaosmdesátky“ a 20mm flak kanóny představují aspoň malý odpor, ovšem stíhačů Zero mám tak málo, že je s nimi jakýkoliv odpor prakticky zbytečný.

Ostrov se rychle proměňuje v oblast plnou kráterů, která ze všeho nejvíce připomíná západní frontu první světové války. Také lodní artilerie vypouští jednu salvu za druhou a všechny jako na potvoru trefují své cíle. Když už se na plážích potácí minimum mých vojáků, přiráží ke břehům vyloďovací transportéry. Vlnu za vlnou se na pláže dostávají skupiny nepřítele. Má zbývající kulometná hnízda spouští palbu, aby aspoň na několik okamžiků odrazila drtivý nápor. Ale stejně jako zastaralé tanky nevydrží dlouho. Mou poslední nadějí je v kopcích se tyčící artilerie. Jak dlouho dokáže ještě vzdorovat?

VIDEO

Tak strhující a atmosférický dokáže Sudden Strike 3 místy být. Při pohledu na masy vojáků a válečného aparátu dokonce čas od času přijde něco, co by se dalo nazvat údivem. Ani trochu to ale není dáno vizuálním zpracováním. To je sice prvně v historii série 3D, ovšem ve snad nejzastaralejší formě, jakou si dovedete představit. Ano, naklánění či oddalování kamery je moderním výdobytkem, ale chtělo by to doplnit ho nikoliv o 2D vyhlížející jednotky, nýbrž o pořádně propracované stroje.

Země vypadá málo plasticky a z určitého pohledu se zdá, jako by se od prvního dílu po grafické stránce nezměnilo zhola nic. Prezentace je rovněž vábivá jako šedesátiletá kurtizána. Hráč je výhradně instruován nudnými texty, příběh víceméně neexistuje a nějaké ty renderované animace nebo aspoň in-game scény jsme raději vůbec nehledali. Potom docela překvapí, že si autoři dali práci s fyzikálním enginem, který umožňuje do určité míry ničit okolní prostředí. Stromy padají, domy se rozlétávají a bunkry se efektně tříští a zavalují posádku. Díky tomu někdy opravdu vynikne válečná atmosféra. Nikoliv taková ta přestřelená, v níž se hýří efekty, ale taková, z níž je vám okamžitě jasné, proč se tankisté tak moc obávali raketometčíků apod. Jenže světlé momenty jsou rychle zpraženy, když se na obrazovce děje trochu více – v takovém případě se obraz začne s železnou pravidelností cukat.

Hráč se okamžitě dostane pod kůži principům, které od minulých dílů zůstaly beze změny. To má své výhody i zápory. Kdo už někdy kouzlu Sudden Strike propadl, bude se v málo komfortním ovládání rychle cítit jako doma. Autoři opět zcela nepochopitelně zapomněli (nebo snad nechtěli?) vychytat ovládání jednotlivých vojáků. Jistě, je tu celá řada tlačítek, kterými lze teoreticky udílet přesné příkazy, jenže ono to ve skutečnosti vůbec nefunguje. V konečném součtu nezbývá než vysílat jednu vlnu jednotek za druhou, aniž byste byli schopni účelně využít schopností specialistů. Aspoň že při dvojkliku na jednotku se vyberou všechny stejného typu.

Každopádně: kdo nerad ztrácí své svěřence, měl by se Sudden Striku 3 vyhnout, protože jeho podtitulem by mohlo být „masové vyvražďování“. Bohužel nikoliv opodstatněné, ale často opravdu frustrující. Mnohdy jde opravdu o náhodu, zda se třeba v určité bitvě povede ukočírovat bojovníky aspoň lehce podle plánu, nebo zda se rozpoutá chaos hned po několika kliknutích.

Sudden Strike byl kdysi velmi oblíbeným titulem, a to především u hardcore hráčů. Před mnoha lety jsme skutečně byli sto odpustit nějaké ty mušky v ovládání, obzvlášť když konkurence jimi trpěla také, jenže při hraní třetího dílu nám opravdu nebylo jasné, proč se autoři nesnažili aspoň trochu přizpůsobit moderním standardům.

Ve výsledku tak hra působí nepovedeně od prvního momentu, přestože má co nabídnout. Bídný tutorial navíc nepomůže zhola nikomu. I když je k dispozici mapa a možnost odzoomovat opravdu vysoko, mapy jsou tak nepřehledné, že se je vyplatí nejprve rozehrát nanečisto, zjistit, kde nepřítel útočí a tím pádem, na jakém místě stavět obranu a podle toho se zařídit v ostré hře. Všech sedmnáct bitev je sice dopředu vybaveno úkoly, ale z nich člověk nemůže být moudrý.

VIDEO

Vedle japonské kampaně si lze vyzkoušet ještě spojence, kteří se v roce 1944 vylodí na severu Francie. Z jejich pohledu si ale můžete střihnout i Iwo Jimu se vším tím mocným bombardováním. Sověti se roku 1943 vypořádávají s nacisty na Krymu a Němci se naopak snaží odvrátit spojeneckou invazi do Francie a popřípadě jít i do protiútoku. Pokud by vám ani to nestačilo, je tu ještě několik osamocených scénářů a především multiplayer s pěti rozsáhlými, ale minimálně variabilními mapami, kde se budete až s osmi hráči přetahovat o rozmístěné vlajky.

Sudden Strike byl oblíben mimo jiné i pro svou autenticitu. Ta je nyní ztracena, protože autoři se snažili o co největší vyváženost všech čtyř frakcí. Výbava sice odpovídá dějinám, se schopností jejího nasazení už to je ale horší. Němci jsou tak i koncem války naprosto konkurenceschopnou stranou konfliktu, dokonce bychom si troufli říci, že mají pár opravdu velkých výhod. Do jisté míry je to dáno i konceptem hry, který už se tolik neopírá o taktickou složku, ale především střetávání masových armád. A tady je určitá vyváženost potřeba.

Kdyby však mise byly navrženy s větší invencí, šlo by to udělat i hodnověrněji. Docela mě překvapilo, že není velký rozdíl například mezi tanky. Ať už do bitvy posíláte ocelové monstrum, nebo svižný tančík, zjistíte, že jsou oba odstřeleny zhruba stejně rychle. Nedostatky nepřátelské umělé inteligence jsou pak vyvažovány neuvěřitelnou přesností, která často vede až k frustraci. Ano, Sudden Strike 3 zůstává proklatě těžkou hrou.

Bohužel už ale nelze říci, že je podobně povedený jako jeho předchůdci. Jde snad dokonce o krok zpět. První dva díly sice nebyly procházkou růžovým sadem – ovládání bylo krkolomné a obtížnost vysoká, jenže jsme z každého úspěchu měli radost. Velkou roli tu totiž hrála férovost a nekompromisnost. Frakce nebyly za každou cenu uměle vyvážené, na druhou stranu mise se vždy daly nějak vyřešit. To nyní neplatí a jakoby se tvůrci snažili přiblížit masovému publiku. Jenže o to se měli pokusit spíše vylepšením interface, než herního konceptu.