A je to tady. Kdo si počká, ten se taky dočká; a tenisoví příznivci marně čekali na kvalitní simulaci svého oblíbeného sportu několik let. Během nich vycházely jen průměrné, spíše ale podprůměrné hry, které nevynikaly ani grafikou, ani hratelností a ani čímkoliv jiným. Přeborníkem ve vydávání špatných tenisů se stala francouzská společnost Carapace, jež se ještě stále nepoučila ze svých chyb – nebyl totiž žádný důvod, protože kromě Carapace nikdo jiný tenis neudělal, a proto její ne zrovna dobrá série Roland Garros byla tři roky jediným zástupcem tenisových simulací na počítači.
Jméno shodou okolností také francouzské společnosti Microids nebývá obvykle spojováno s přespříliš kvalitními tituly, snad jen její připravovaná realtimová strategie Warrior Kings bude opravdová bomba. Ovšem od teď si můžeme dát Microids do souvislostí se hrou Tennis Masters Series (dále jen TMS), která, ač není zcela špičková, hravě předčí všechno s tenisem spojené, co vyšlo od dob hry Game, Net & Match.
Recenzi sportovní hry nelze začít jinak než popisem úvodního menu. To v případě hry TMS tak trochu překvapí. Předně chybí jakýkoliv trénink – sice si člověk na
ovládání rychle zvykne, ale trénink by i tak měl být standardní součástí každé sportovní hry. Na druhou stranu kromě klasického přáteláku nabízí TMS jednu moc zajímavou věc – sezónu. Společnost Microids sehnala licenci na deset nejvýznamnějších tenisových turnajů ATP (ale slavná grandslamová čtyřka chybí), a tak svého tenistu můžete prohnat po kurtech Hamburgu, Montrealu nebo si zajet do Kalifornie na Indian Wells. V průběhu sezóny postupně projdete všemi devíti turnaji a podle úspěchů či neúspěchů budete sbírat bodíky do žebříčku zhruba šedesáti hráčů, které TMS obsahuje. Žebříček zde není jen tak pro legraci. V prvé řadě vás motivuje k větším výkonům, protože každý přece touží být nejlepší. A v druhé řadě určuje, kdo se na konci sezóny podívá do Austrálie na turnaj osmi hráčů, kteří se za celou sezónu probojovali v žebříčku co nejvýše – turnaj mistrů je jakýmsi vyvrcholením celé sezóny. Tu si zahrajete jedním z mnoha hráčů, bohužel zatímco licenci na turnaje TMS má, s tenisty to je horší. Jména jsou smyšlená, i když je pořád lepší hrát dobrý tenis s vymyšlenými jmény než špatný tenis s autentickými hráči.
Když už jsme u hráčů, musíme také zmínit absenci tenistek. Prostě máte na výběr jenom muže, nicméně jejich velký počet a odlišnosti ve stylu hry tento neduh hravě vynahradí. Tenisté mají několik charakteristik, které určují jak dobře podávají, jak rychle běhají, jak jim
jde volej atd. Někteří tenisté jsou kopyta a neumí vůbec nic, jiní mají tenis v krvi, nicméně neexistuje hráč, který by byl skvělý ve všem. Tudíž si sami musíte vybrat, zda chcete hrát útočný tenis, kdy budete chodit po podání ihned na síť (v tomto případě potřebuje hlavně rychlého tenistu s dobrým volejem), nebo budete hrát od základní čáry. Rozdíly mezi tenisty jsou dost znát a když hraje ten nejhorší s někým velmi dobrým, výsledek je prakticky jasný. Škoda, že atributy hráčů nerostou a neklesají jako v například v sérii NHL a vůbec nerozhoduje, jestli tenista má, či nemá formu. S velkým počtem tenistů úzce souvisejí turnaje. Ty se samozřejmě hrají klasickým pavoukovitým systémem, takže pohybujete-li se ve spodních vodách světového žebříčku, musíte nejdříve projít kvalifikací, po níž vás čeká několik kol a potom čtvrtfinále, semifinále, finále a možná i pohár pro vítěze.
Ovládání a způsob pinkání do míčku je u tenisu to nejdůležitější a v případě hry TMS autoři rozhodně nešlápli vedle. Celkem do tenisáku můžete mlátit čtyřmi typy úderů. Lob využijete jen v případě, kdy se soupeř zabetonuje u sítě, leč ostatní údery – kraťas, úder naplocho a faleš – už musíte kombinovat a je mezi nimi obrovský rozdíl zaručující nesmírnou variabilitu a spoustu všemožných variant, jak míček zahrát a jak obecně
uplatňovat styl hry. Záleží jenom na vás a čtyři typy úderů jsou tak akorát, aby člověku daly možnost se doslova vyblbnout. Pokud například stojíte u sítě a letí na vás lehký míček, můžete se rozhodnout, jestli vypálíte dělovou ránu, nebo kraťasem proženete nohy soupeře, či si točeným míčkem zaručíte bod. Směr úderu se určuje klasicky pomocí šipek a jeho síla záleží na tom, jak dlouho klávesu pro úder držíte. Ovládání je prostě perfektní, třebaže míček do autu zapadne jenom málokdy, což sice nevypadá zrovna věrohodně, ale pal to čert – hlavně, že se TMS skvěle hraje.
Čtyřhru si můžete zahrát buď s počítačem, či s jedním živým spoluhráčem (pravděpodobně s člověkem). Pro čtyřhru platí to samé co pro dvojhru – hraje se mimořádně skvěle. Váš počítačový spoluhráč nemá v hlavě vakuum, ale inteligentně vykrývá prostor a pokud si třeba naběhnete na síť, sám se přesune dozadu. Ona inteligence počítače je všeobecně dobrá, dá se říct, že na sportovní hry takřka nevídaná. Jestli soupeř od vás dostává na frak a neustále si připisujete body, částečně změní taktiku. Dokonce je na něm znát i něco jako nervozita a jakmile máte vítězství na lopatě, začne kazit podání i lehké míčky. Obtížnosti jsou celkem tři, na tu prostřední není problém vyvést slabšího tenistu z kurtu úplným debaklem, ovšem silnější hráči vám nedarují ani jeden míček. Často budete vzhledem k inteligentnímu soupeři
svědky nádherných výměn, které si díky dobře zpracovanému opakovanému záběru můžete vychutnat ještě jednou.
Po stránce hratelnosti tedy TMS nemá žádnou chybu. A co atmosféra? Taky skvělá. Při delších a zajímavějších výměnách diváci začnou bouřit, když míček těsně mine aut, v publiku to jen zahučí, a sem tam i někdo zařve, takže se do hry musí vložit rozhodčí a diváky zklidnit. Atmosféra zápasu je taková dá se říct tenisová a věrně přibližuje to, co během roku vídáme v televizi. I když je grafika na dnešní poměry řekněme nehezká, autoři si evidentně dali záležet na detailech. Například svého tenistu můžete obléknout do nejrůznějších triček a šortek, u sítě nechybějí sběrači míčků, zápas lze sledovat pomocí nejrůznějších kamer a hráči v antuce zanechávají stopy. Nejzajímavější jsou ovšem dvě věci. Kurty odpovídají svým předlohám, a tudíž spatříte i autentické reklamy, ale hlavně se zápasy hrají v poledne, odpoledne nebo večer, čemuž odpovídají i stíny vržené na kurt. Ovšem grafika jako taková není nijak úchvatná. Pohyby hráčů jsou jakž takž snesitelné a pinkání do míčku taktéž, ale při smečích pohyb tenistova těla vypadá velmi, velmi divně a občas před vašimi zraky hráči provedou údery, které ve skutečnosti prostě udělat nejdou. Vrcholem je takový poloskok a zároveň polokotoul do boku, který vypadá efektně a též i efektivně
funguje, leč díky němu tenista vybere míček, jenž by normálně nestihl ani kdyby se snažil sebevíce. Totiž člověk pošle míček, raduje se, že má bod, ale z ničeho nic soupeř zázračně skočí a ještě zázračněji míček odehraje, a to pěkně naštve. O špatných pohybech by se dalo povídat dál – třebas hráči nikdy nezahrají úder obouruč a pálku drží vždy v jedné ruce. Naštěstí zvuková stránka dopadla už zcela normálně, ba co víc – opět člověka překvapí pár milých drobností.
Jak vidno, závěrečný verdikt bude příznivý. Hratelnost nemá chybu, atmosféra skoro také ne. Možná, že se divíte, proč nakonec TMS dostává jenom sedmdesát procent. Absolutně skvělá hra by měla mít i úplně bombastickou grafiku a vynikající pohyby hráčů, a to TMS nemá. Další procenta jsem musel strhnout za absenci ženského faktoru, reálných jmen, tréninku a většího počtu turnajů. A poslední neduh lze spatřovat v nedotažené sezóně. Atributy hráčů by se měly po jejím skončení či v jejím průběhu snižovat a zvyšovat. Tak či onak je TMS opravdu skvělý tenis. Má sice své chyby, které se odrazily na závěrečném hodnocení, ovšem hraje se skvěle. Pokud máte rádi tenis, určitě si TMS pořiďte. Zaručeně neprohloupíte a budete se skvěle bavit.
| Tennis Masters Series | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
