Her z druhé světové války je nespočet. Po uvedení filmu Zachraňte vojína Ryana se na trh dostala nová vlna takových her, z nichž velká část se inspirovala brutálním naturalismem filmu ve ztvárnění bojových scén a speciálně operace Overlord. Film ukázal to, co učebnice dějepisu nikdy nezvládly. Odhalil hrůzu a zoufalost pokusů o dobytí pobřežních pevností. První hrou, která tohle peklo zprostředkovala hráčům, byla fenomenální Medal of Honor, vyloďovací misi si jistě všichni ještě pamatujete. Z novějších her vám tohle peklo ukáže freewarový Wolfenstein: Enemy Territory a... ano, World War II: Frontline Command. Tato hra pokrývá válečný vývoj od příprav dne D až po průnik vojsk spojenců na německé území. A jak už určitě víte, není to 3D střílečka, ale 3D realtime strategie z dílny skoro legendárních Bitmap Brothers.
BB mají na triku několik opravdu povedených her, ale co se jejich moderní historie týká, tak nejde o žádné 
velké zázraky. Plechový generál Z a jeho pokračování přineslo do světa strategií nový element odbouráním budovatelské části, což bylo zajímavé, ale věhlasu třeba hry Speedball Z ani Z: Steel Soldiers nedosáhly a vlastně je s podivem, proč jsou z BB všichni tak na větvi. Jméno je jen skořápka, ve které moc obsahu nezbylo, ale to je jiná pohádka.
Hra začíná zásadní volbou, totiž rozhodnutím mezi obtížností recruit a veteran. Je mi jasné, že většina ostřílených stratégů rovnou skočí po té těžší možnosti, a je jim přáno, normálním lidem ale vřele doporučuji hru za rekruta, i tak to nebude žádná procházka rajskou zahradou. Hlavní rozdíl spočívá v nutnosti propracované logistiky (léčení vojáků v sanitkách, doplňování střeliva, větší vliv morálky) a mnohem větší opatrnosti. Kromě základních 12 misí dopřejí BB ostříleným veteránům mnohem delší zábavu, třináct dalších bojových úkolů vydrží i hardcore stratégovi na dlouho, ale co, prázdniny jsou skoro tady.
První dvě mise už jsou dostatečnou ukázkou toho, co hráče čeká, i když se nedá mluvit o nějaké vysoké obtížnosti. Základem je, že vy i počítač máte k dispozici určitý počet jednotek, určitý cíl a nejméně jeden způsob, jak cíle dosáhnout. Pokud jste zvyklý na akce typu „URA, NAS MNOGO“, tak na to zapomeňte, nové jednotky si nevykouzlíte ani humánní výrobou, totiž zkombinováním sličné dívky a zdatného vojáka. Jednak proto, že nemáte čas čekat devět měsíců a „druhak“ proto, že ve hře tak nějak chybí civilisté a ani v uniformě jsem žádnou Gertrudu či Mary nezahlédl. Prvním úkolem je vyřídit radarovou stanici, která monitoruje pohyb lodí v průlivu La Manche. Druhým je zničení mostů, které má zamezit přísunu posil do pobřežních opevnění.
Po těchto dvou přípravných misích začne PEKLO. Jinak se průběh vylodění podle Bitmap Brothers popsat nedá. U téhle mise strávíte hodně času a dost možná, že vzteky rozmlátíte klávesnici a znectíte autory hry a jejich potomky do třetího kolene. Vylodění opravdu nebyla žádná sranda, to je vidět z historických faktů, 
z Vojína Ryana i z 3D stříleček. Ale v jiných hrách máte tu výhodu, že se staráte jen o sebe. Ve Frontline Command máte ale na starost pláž Utah a několik skupin vojáků, kteří se nepravidelně přibližují k souši. Křížová palba z opevnění je navíc soustředěna pouze na vaše jednotky, protože jiné v dosahu palby nejsou. Než tedy objevíte bezpečné shromaždiště nebo alespoň únikovou cestu pro první jednotky, které pak mohou prolomit obranu a usnadnit vyloďování posil, budete misi hrát alespoň po desáté. Skoro bych se ani nedivil, kdyby se hráči naštvali a s radostí využili nějaké číty nebo prostě hru odložili. Vážně to jsou jatka a je opravdu zvláštní zařadit nejtěžší misi z celé hry hned na její začátek. Ne, že by v dalších bojích neexistovaly problémy, ale tam vždycky budete mít více prostoru a asi i času.
Obsah misí je ale z všeobecného hlediska nutné pochválit. Zadané cíle se různí od likvidace mostů, radarů 
přes vražednou misi s cílem eliminovat velitelský štáb umístěný ve francouzském zámečku (nic pro ochránce památek), až po likvidaci protivzdušné obrany pro umožnění kobercových náletů. Počty a typy jednotek jsou vyvážené a pouze jejich kombinací je možné dosáhnout dobrých výsledků – tedy splnění rozkazů a minimalizace ztrát. Některé mise se vám s trochou opatrnosti podaří splnit i bez ztráty kytičky, což je pro hráče opravdovým zadostiučiněním. Naopak, pokud při sabotážní misi přijdete o inženýry, máte smůlu. A to je správné. Real time strategie byly doposud spíše hry pro masové vrahy než pro lidi s taktickým myšlením, omezení počtu jednotek tento zaběhlý systém mění k lepšímu.
Když už jsme načali typy jednotek, trochu se u tématu zdržíme. Milovníci válečných strategií, ať už fenomenálního Sudden Strike nebo tahovek od Talonsoftu, se vždycky vyžívali v množství jednotek a jejich věrnosti historickým předlohám. Tady WWII: Frontline Command krutě selhává. Ve hře si moc 
historicko-faktografických orgií neužijete. Typy jednotek na každé straně linie spočítáte na prstech a ani k tomu nebudete potřebovat ty na nohou. Grafické ztvárnění mechanických jednotek není zlé, ale vojáci by zasloužili více polygonů a možná i lepší textury. Na druhou stranu mají jednotlivé jednotky poměrně realistické vlastnosti, takže útočit na tank zepředu samopalem znamená zbytečné plýtvání náboji, zatímco granátový útok zezadu má určitý efekt. Svou roli hraje také terén, line of sight a také hluk, který jednotky vydávají. Dohled z vyvýšených míst je lepší, stejně jako účinek střelby z budov a opevnění. Při ukrytí jednotky do domu ale stačí dělostřelecká palba a celý dům zmizí v obláčcích prachu a vojáky pohřbí v sutinách. Zavedená novinka shared line of sight je pro stratégy výborná věc. Stačí poslat nenápadnou jednotku pozorovatele na nepřátelské území a potom zaměřit dělostřeleckou palbu na souřadnice nahlášení zvědem (to probíhá samozřejmě automaticky, ale tohle je takové hezké vysvětlení). Zabudován je i prvek spolupráce různých typů jednotek jako je převoz 
artilerie jeepy nebo trucky a její následné osazení pěchotou. Nicméně tento prvek reality těžko nahradí jiné chybějící prvky. Třeba systém povyšování. K čemu to je hrát tak, abych neztratil jedinou jednotku, když jedinou odměnou je ikonka medaile nad hlavou vojáka, která se ale nijak ve hře neprojeví? A o počtu jednotek jsem už mluvil, takže zákonitě chybí i encyklopedie.
Co by tak mohlo zachránit strategii, která nabízí malé množství jednotek? Co třeba technické zpracování? Hm, nevím, nevím. Engine hry připomíná už postarší Z: Steel Soldiers. Krajina je sice bohatší na objekty, ale pořád vypadá tak nějak ploše, nevěrohodně a šedivě. Na vině je fog of war ztvárněná jako opravdová šedá mlha i volba barevné palety. Je jasné, že válečná hra může jen těžko hýřit pestrými barvami, ale aby jediným grafickým vylepšením byl onen francouzský zámeček, na kterém hráče zaujmou nacistické standarty červené barvy, to není úplně v pořádku. Dalším problémem je ztvárnění poškození. Zasažená jednotka se uloží na zem, pokud jejím směrem zamíří další kulka, mrtvolka se 
promění v cosi vypadajícího ohořele. Domy se bortí, ale grafické provedení tohoto procesu se stále opakuje a technicky je na úrovni destrukce ve hrách starých více než rok. Nejtragičtější je pak sledovat výbuchy mostů nebo mechanizovaných jednotek. Pamatujete si rozlétávající se „střepy“ v Total Annihilation? Nic moc, že? A přesně to zažijete i tady, včetně objektů s texturou pouze na jedné straně. Jak mohl někdo do nebes vychvalovat grafiku WWII: Frontline Command skutečně nechápu.
3D zpracování navíc přináší trochu obtíží také do ovládání. Ve hře strategické je potřeba snadná orientace obzvlášť důležitá, ale bez volného pohybu kamery se dobré orientace dosahuje jen těžko. Správně, plně 3D prostor, ale kameru nelze nastavovat libovolně. HAMBA! Kolečko (a tím i třetí tlačítko) na myši je použitelné pouze pro přiblížení pohledu, nikoliv k volbě pohledu. Ovládací interface je také spíše k uzoufání. Stiskem pravého tlačítka nad jednotkou získáte přístup do ovládacího menu s několika volbami bojového módu a formace. Některé 
jednotky mají duální zbraň puška/granáty, sekundární zbraň ale musíte vybírat kliknutím na ikonu vybrané jednotky v levém dolním rohu obrazovky a moc intuitivní to není. Zvláště když tento proces musíte opakovat pro každou jednotku zvlášť. Pokud využijete možnost jednotky sdružit. Skvělé. Zkuste ale pak vybrat samotnou jednotku z vybrané skupiny a... správně, vybere se celá skupina. Ani zvuky, ani hudba pak už hru nezachrání. Průměr, šeď a nuda.
Jediné, co se na zpracování skutečně povedlo, jsou videosekvence s originálními záběry z druhé světové války. Ty se opravdu povedly a trochu dodávají hře chybějící šťávu. Celkově ovšem nelze WWII: Frontline Command označit za povedený kousek, maximálně za lehce nadprůměrnou hru, která si své fanoušky jistě najde, ale většina hráčů by si ji s klidem mohla nechat utéct.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
