Real-time strategie Pikmin před několika lety znamenala, jako ostatně většina inovativních počinů Shigeru Miyamota, poopravení obecně zažitých názorů na to, jak má taková hra vypadat. V prostinkém, zato však zábavném příběhu šlo o příhody dvoucentimetrového kapitána Olimara, který musel v limitu třiceti herních dnů nalézt poztrácené součásti své havarované vesmírné lodi a díky pikminům se mu to nakonec podařilo (když jste se dost snažili). Elegantní herní design dokázal přesvědčit dokonce i většinu skeptiků, kteří kvůli absenci vhodného standardního ovladače považovali konzole za zcela nevhodné pro strategie v reálném čase (tito skeptici zřejmě nikdy nehráli třeba klasiku Herzog Zwei z konce osmdesátých let). Pokračování s sebou nese poměrně zásadní změny, o těch ale až v dalším odstavci. Pro začátek nám stačí vědět, že kapitán Olimar se šťastně vrátil z dovolené a nalezl společnost, v níž pracuje, na pokraji bankrotu. Zmatená kolegova historka o přepadení zlodějskými vesmírnými zajíčky se nezdá být důležitá při pohledu na účetnictví – vypadá to, že jste deset tisíc poků v mínusu, čili dlužíte kam se podíváte. Nu a protože jakýsi suvenýr z planety, kde byl kapitán Olimar nucen strávit dovolenou, se ukáže být relativně zhodnotitelným, rozhodne se šéf společnosti, že milého kapitána na tu planetu nažene zpátky. Dá mu k ruce ukecanou loď s přehledem na trhu s krámy (ta dokáže určit, za kolik se dá která
věc prodat), vybaví ho kolegou Louiem a sám jde bydlet pod most, aby ho mezitím nenašli
věřitelé a nezkusili mu něco ošklivého provést.
Občas se dokonce dostaví zpráva označená “SPAM”, obsahující reklamu na oficiální evropské stránky Pikmina 2.
Hned na začátku je vám pro jistotu několikrát zdůrazněna skutečnost, že tentokrát vás nikdo nikam nežene. Zmizela třicetidenní lhůta a vy se tak můžete probírat zdejším světem ve větší pohodě, s vědomím, že když se vám něco náhodou nepovede, není problém zkusit to znova nebo dokonce věnovat celý den budování posil pro armádu. Však on si šéfík nějak poradí, o to se nebojte. Každý den vám pro pobavení chodí veselé maily, někdy od šéfa, melancholicky rozprávějícího o smutném životě dlužníkově a o svých nových stravovacích návycích, někdy od příbuzných, kteří nemají pro vaše trajdání po vesmíru pochopení, a občas se dokonce dostaví zpráva označená “SPAM”, obsahující reklamu na oficiální evropské stránky Pikmina 2. Společně s odstraněným časovým limitem tak nějak zmizela i krátkost, tolikrát vytýkaná prvnímu dílu. Pikmin 2 vám vydrží po mnohem delší dobu nejenom díky zřetelně rozsáhlejší hlavní hře, ale rovněž díky množství dalších, relativně zábavných samostatných úrovní v módu Challenge a zcela novému, nikdy předtím neviděnému multiplayeru, v němž se buď budete s někým vzájemně rubat, nebo spojenými silami bojovat proti nepřátelské fauně ve snaze dosáhnout společného cíle. Když už jsme se dostali k těm
limitům, nějaké byly přece jen zachovány. Stále nemůže na světě dlít více než stovka pikminů. Pakliže víte, že budete potřebovat hodně jedinců z toho a onoho druhu, je lepší nechat ostatní druhy odpočívat, aby zbytečně nezabíraly místo v partě. Zpočátku budete hledat divoké pikminy, a jejich přítomnost v příslušném regionu poznáte podle toho, že nedostanete na povrch planety celou stovku vašich vlastních pidižvíků. Regiony jsou celkem čtyři a ten poslední se vám zpřístupní až po splacení dluhu a návratu domů (ano, i potom je proč hrát a co objevovat). Dalším setrvavším omezením je rozdělení hry na etapy čili dny. Pokaždé před západem slunce musíte stihnout shromáždit volně pobíhající či postávající pikminy a se vším tím shromážděním se vydat do bezpečí oběžné dráhy, kde nehrozí nebezpečí od smrtících nočních predátorů.
|
Tentokrát nesbíráte poztrácené části lodi, ale volně se povalující předměty, jako je obří prstýnek s broušeným kamínkem, plechovka od coly (s informacemi o složení, s adresou výrobce a vůbec se vším všudy) nebo ptačí pírko. Všecko, co má nějakou hodnotu, vezmete a vyšmelíte. Každá věc má samozřejmě svou váhu a k jejímu uzdvihnutí a odnesení je tak potřeba příslušný počet pikminů. Většinu haraburdí budete muset hledat pod povrchem. Něco sice sem tam naleznete i nahoře, ale skutečné bohatství čeká v jeskyních, které jsou prolezlé
záludným nepřátelstvem a ošklivými smrtelnými nástrahami a ve kterých na rozdíl od povrchu neplyne planetární čas (což je vysvětleno standardním časoprostorovým blábolem), takže na povrch se vrátíte ve stejnou denní dobu, jako když jste ho opustili. Jeskyně jsou dělené na patra a v posledním, nejhlubším patře každé z nich vždy číhá nějaký mimořádně ohavný a tuhý boss. Po cestě za poklady budete jako vždy potkávat nepřátelská stvoření, udolávat je svou přesilou (případně v kombinaci se speciálními spreji, z nichž jeden je útočný a na chvíli protivníka zkamení a ten druhý nabudí vaše svěřence k nadpikminím výkonům) a následně jejich mrtvolky odnášet coby suroviny pro výrobu nových pikminích jednotek. Tahle procedura nefunguje v jeskyních, kde za mrtvolky dostanete jen několik
málo mincí, a tudíž nelze doplňovat stavy – v podzemí je těžký život a za absenci časového stresu se platí nutností být nadmíru opatrný při střetu s nebezpečím. Moc hezké je, že se můžete probírat galeriemi nepřátel a nasbíraných předmětů. Je v tom takový nádech motivace ke sběratelskému úsilí, a je to trochu podobné bojovce Super Smash Bros. Melee, snad až na ty roztomilé Olimarovy komentáře u každičké položky.
Při hraní je na čumění kolem čas, protože se hra ovládá krásně intuitivně.
Protože máte tentokrát k dispozici dvojici hlavních hrdinů, přibyla možnost mezi nimi přepínat a zčásti tak napravit jeden z mála nedostatků zde použitého ovládání oproti podobným hrám známým z PC. Oba hrdinové se mohou nacházet v různých částech světa se svými vlastními skupinkami pikminů a věnovat se rozdílným činnostem. Stále jsou však přítomny drobné neduhy, třeba potíž s nepřesností, když chcete dál pokračovat jen s určitou skupinkou pikminů (rozdělí se sice podle barev jediným zmáčknutím tlačítka, ale přesto poté může být problém přivolat zpátky jen ty, které chcete) a s ne úplně dokonalou umělou inteligencí, která někdy zapomene některé jedince za překážkami a jindy je nažene vzdušnou čarou vstříc smrti. Je ale fakt, že to tak trochu odpovídá charakteru těch malých tvorečků – jsou víceméně pitomí, každou chvíli některý z nich roztomile
zakopne nebo se opozdí za skupinou a potom legračně uhání, aby se mu neztratila. Takovéhle detaily jsou vůbec zdejší specialitou a když už si zvyknete na vskutku úžasně stylovou a precizní grafiku, budou vás stále znovu udivovat právě ty drobounké vizuální vychytávky. Při hraní je na čumění kolem čas, protože se hra ovládá krásně intuitivně a i když bych občas uvítal lepší možnost manipulace s kamerou (z čehož je vidět, že jsem nevděčný parchant, který má pořád málo), musím se při pomyšlení na všechnu tu ledabylou preciznost v návrhu zase jednou servilně poklonit Miyamotovi až k zemi. Něco takového se totiž opravdu nevidí zrovna každý den. Ke zvukům a hudbě snad jen tolik, že nemám pražádných výhrad. Hudebních motivů je dostatek a padnou sem jako ulité, stejně jako uhozené štěbetání k těm malým prckům s kytkami na
hlavách … vlastně s lístečky, že ano. Kvítka jim narostou, pokud je necháte déle zasazené v zemi (nepřežeňte to, jinak se změní zase zpátky) nebo jim dáte napít speciálního sirupu, který je občas k nalezení ve volně položených vajíčkách. V trojstupňovém systému hodností lístek – poupě – květ se od minule nic nezměnilo.
Pokud jste první díl nikdy nehráli, budete mít výhodu. Aniž byste si museli zvykat na rozdíly, dostanete do rukou skvěle propracovanou hru, která je nejenom schopna vás okamžitě zaujmout, ale navíc je vypilovaná téměř k dokonalosti. Je z toho vidět, že se tvůrci skutečně zamysleli nad tím, co na prvním dílu nebylo zcela ideální, a pokusili se to napravit, přičemž nespustili ze zřetele ani standardní požadavek na jakékoli pokračování – novinky a přídavky. Ze spousty chytrých nápadů by jistě leckterého herního vývojáře chytl záchvat závistivé zuřivosti, protože jsou implementovány tak samozřejmě, elegantně a přínosně, až se tomu téměř nechce věřit. Až vás ráno vzbudí pokňourávání barevných kytkohumanoidů, trpělivě postávajících, nebo spíš polehávajících tam, kde jste je před několika málo hodinami opustili, a vy si uvědomíte, že jste se vlastně chtěli jen na chvilku natáhnout a pak pokračovat dál, přestože vás čekalo vstávání do práce, nejspíš mi dáte za pravdu. A pokud se vám z nějakého důvodu příliš nelíbila jednička, zkuste přesto dát druhému dílu šanci. Třeba i jen kvůli
bezvadnému multiplayeru (přesněji řečeno jeho součásti nazvané “versus battle”), který je sice jen pro dva hráče, ale zato přináší naprosto strhující nový rozměr, protože ačkoliv je ovládání i herní mechanismy stejné, hraje se to docela jinak, má to jiný smysl a hlavně je to prostě SUPER! A jestli si myslíte, že by vás to ani přesto nezaujalo, tak jste ztracené existence a patříte na smetiště, kde vám vítězný kohout vyklove očička. Klov! Klov!
| Pikmin 2 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
