Activision je znám produkcí dobrých her, které však téměř vždy na absolutní špičku cosi ztrácí. Klasickým příkladem budiž originální Tenchu, kde mizerná práce kamery a krkolomné ovládání nechaly tento titul (jakož i jeho pokračování) několik krůčků od videoherního Olympu. Někomu se však jednou za čas poštěstí vylovit onu pověstnou zlatou rybku a v případě Activision to byla série Tony Hawk’s Pro Skater, jež se stala na všech konzolích učiněným bestsellerem. Společnost si dále pochvalovala úspěšné uvedení Spidermana na trh a hbitě ohlásila jeho pokračování pro PS2. To je pro mne tak trochu překvapením, neboť Spiderman je dle mého soudu typickým příkladem, kterak Activision dokáže promrhat zajímavé téma. Podobně tomu bylo též u hry Pitfall 3D. Tato tři roky stará pseudo 3D plošinovka je totiž dalším skutkem, který částečně znevažuje kredit konzole PSX. Třebaže je poněkud hloupé kritizovat takto starý titul, v rámci malé vzpomínky není od věci si připomenout, na co ještě dnes můžeme v bazaru video vzpomínek narazit.
Pitfall 3D představuje postavu Harryho, který musí na cestě za poražením zlovolného uzurpátora projít několika lokacemi s nesčíslným počtem pastí, nástrah a léček, aby ve finále
po zásluze potrestal zlo a nastolil pořádek a mír. Příběhu, jenž je odsunut do pozadí vašeho plošinovkovitého křepčení ve hře, si není potřeba všímat. Přesto lze kreslené obrazy s malou nápovědou, které vám zpříjemňují jinak překvapivě dlouhou dobu načtení dané úrovně, hodnotit velmi pozitivně. Zaměřme se nyní přímo na hratelnost. Hlavní postava, jakož i prostředí hry, ještě po těch letech snesou kritický pohled. Z pohybových aktivit tu máme běh s velice pěkným kotoulem, efektně zpracovaný skok, přikrčení, pomalejší chůzi vpřed a atak. Pro nutnou ofenzívu je Harry vybaven cepínem, který zároveň pomáhá při rozlišení interakce prostředí. Bedny, krystaly či nepřátele totiž s jeho pomocí dokáže několika málo „šťouchy“ uvést do zcela jiného (případně mrtvého) stavu. Tady se musím na okamžik pozastavit. Programátoři jsou zcela jistě inteligentní lidé, ale pak nechápu, proč je způsob boje u spousty her koncipovaný tak, jak to demonstruje Pitfall. Hrůza. Zuřivé mačkání tlačítka pro jediný způsob ataku připomíná fackovanou, v níž váš protivník (bestiář je nota bene až na výjimky příšerný) je tím, kdo méně vydrží. Nevytrhne to ani sbírání bonusů pro vyvolání speciálního útoku, neboť těchto je málo a z nějakého záhadného důvodu je nelze přenést z úrovně do úrovně. Dále neexistuje žádný blok nebo krytí, pouze vaše rychlé nohy a vysoký
ukazatel zdraví. K tomu poslednímu vám napomáhá sbírání specifických symbolů, které na určitých místech hry lze přetransformovat do obnovy životní energie, což je jinak prima nápad.
Vyjma absolutně nezajímavého způsobu bojování s nepřáteli, kde bych mohl vyzdvihnout toliko dvě originální obrazovky souboje s bossem, se na své štrece připravte na nikdy nekončící přeskakování a manévrování skrze nebezpečné oblasti. Zde je nutno říci, že se s Harrym ocitáte v limitovaném 3D prostředí, jež je tvořeno jednoduchými, vzájemně propojenými platformami nebo mosty. Na platformách máte relativní volnost 3D pohybu a něco směrů, kterými se odtud můžete vydat vstříc dalšímu osudu. Nepřekročitelnými hranicemi každé platformy jsou strmé útesy dolů a strmé zdi nahoru. Pokud při Harryho běhu, který je pro koncepci hry zbytečně uspěchaný, směřujete k okraji platformy, hra vám napoprvé automaticky zabrání v pádu. To je pěkné. Horší je, že když se příliš přiblížíte kupř. ke zdi či sudu, čeká vás nepříjemný odraz nazpět do prostoru. S postupující obtížností hry se tento herní aspekt jeví jako naprosto fatální
pochybení. A aby tomu tvůrci přidali, mnohdy stačí na sešikmenou zeď jenom vyskočit a při sklouznutí se po jejím povrchu vás čeká naprosto neočekávaně a nelogicky smrt. Což je jen tak mimochodem zdejší nerozlučný kamarád při každém vašem chybném pohybu. Stěží uvěřitelný je také fakt, že stačí spadnout z plošinky pohybující se v nevelké výšce nad zemí, aby si pro vás přišla okamžitě zubatá. Inu, jiný kraj, jiný mrav a pravděpodobně i jiné fyzikální zákony. Aby se po vašem skonu zamezilo nudnému opakování celého levelu, máte tu spoustu checkpointů, od nichž lze začít znovu. Pochopitelně nechybí získávání bonusů, jež vám přidávají počet těchto dalších možných opakování.
Zaměření hry je poněkud fádní a postrádá jakýkoliv překvapující prvek. Tedy vyjma některých nefér momentů, kdy nevíte, co od nové věci před sebou můžete čekat, pročež vyhodíte několik svých životů zbůhdarma oknem, abyste zjistili, co jak kterak… Je tu neustálé a neutuchající přeskakování plošinek (dílem mizejících a dílem se pohybujících), překonávání propastí pomocí lián a přes podivná, ve vzduchu volně zavěšená oka, na kterých se cepínem přichytíte. Jsou tu nebezpečenství a léčky, kde bude hojně zastoupen oheň
v podlaze, elektrika napříč cestou, padající kameny odkudsi shůry či valící se objekty mající tendenci vše živé – tedy Harryho, rozválcovat. Všechny tyto nepříjemné věci se postupem času objevují s daleko menšími časovými odstupy po sobě a ve smrtonosných kombinacích s dotěrnými protivníky. Závěrem hry už se z toho stává představení pro velice zdatné jedince, kteří se dokáží vyrovnat s pohříchu hodně monotónním způsobem hraní a také hodně monotónní… zív… grafickou skladbou úrovní. Celé vaše snažení tu zabírá snaživá kamera, mající sice svá hluchá místa, ale pokud jí dáte čas, tak vám zpravidla dovolí udělat si správný obrázek o okolí.
Co říci nakonec? Pitfall 3D je typickým příkladem nulové invence v žánru, který se žene do 3D prostředí, ale i v něm přináší hodně málo zábavy. Klasické hopsačky, dokonce z 16-ti bitů (typu Sonica či Maria), vám udělají mnohem větší radost, než tento pokus. Jestliže tak hledáte v tomto žánru na PSX něco inteligentního a nápaditého, zkuste raději Oddworld s hrdinou jménem Abe, třebaže je to „jenom“ 2D. Howgh!
| Pitfall 3D: Beyond the Jungle | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
