Tituly ze série Pokémon Stadium pro Nintendo 64 si nikdy nedělaly nárok být zvány plnohodnotnými hrami. Vždy to byly jakési nadstavby, doplňky her pro přenosné Game Boye, které umožňovaly fanouškům těchto propracovaných dobrodružství vzít plody nekonečného usilovného paření a pokochat se jejich silou v obřích arénách na velké televizi, v pořádné 3D grafice a s nášupem bombastických vizuálních efektů. Colosseum v téhle tradici pokračuje, ale jde naštěstí ještě o něco dál, když kromě všeho, co nabídli jeho předchůdci, přináší zbrusu nový příběh, v němž hráči Pokémonu Ruby/Sapphire objeví mimo jiné způsob, jak do své sbírky zařadit dříve (bez podvádění) nedosažitelné druhy kapesních příšerek. Jak se tedy povedla ta dlouho toužebně očekávaná událost, která konečně po všech těch letech slibuje pořádné pokémoní dobrodružství ve „velkém“ vydání?
Inu, začneme trochu chladněji. Přísně vzato je Story mód velmi průměrnou RPG hrou po všech stránkách kromě systému soubojů. Příběh, herní design a dialogy – to všechno trpí jakousi snahou o zploštění a zjednodušení, čímž celá hra přes svou jednoznačnou zábavnost poněkud trpí. Víte jak to myslím – chodíte si po světě, bojujete, nakupujete potřebné věci, dobře se bavíte a přitom si tak nějak stranou toho všeho přejete, aby někdo věnoval více času vymýšlení, co ta která postava kde řekne, a taky aby si někdo dal práci se zajímavějšími problémy k řešení než je zde typické „porazím jednoho, dostanu klíč
ke dveřím, za kterými je bedna s elixíry plus klíč ke druhým dveřím, za kterými porazím druhého a třetího, který upustí klíč ke třetím dveřím...“ atd.
Tentokrát jde jen o souboje s trenéry – v celém Story módu nenajdete téměř nic jiného.
Problém je zřejmě v tom, že tvůrci hodlali učinit jakýsi kompromis mezi přáním mnohých fanoušků o samostatném dobrodružství na velké konzoli a přísnou účelovostí série Stadium (spočívající hlavně v lákavé možnosti zabojovat si se svými vypiplanci na velké obrazovce ve 3D). Vymysleli k tomu účelu dokonce zajímavou inovaci v principu hry. Tentokrát jde jen o souboje s trenéry – v celém Story módu nenajdete, kromě už zmiňovaného jakž takž spatlaného adventuření, téměř nic jiného. Ani žádní divocí pokémoni se zde nenajdou, ale chytat nové přírůstky přesto můžete, a v tom právě spočívá ona inovace. Někteří trenéři, patřící ke zločinné organizaci, která plánuje ovládnout... něco... asi svět nebo vesmír nebo oblastní trh s párky v rohlíku... tedy tito trenéři mají v partě takzvané shadow pokémony, geneticky upravené a zbavené vlastní identity (říká se zde tomu, že mají „uzavřenou cestu ke svému srdci“). No a jelikož vy vlastníte takovou jakoby rukavici, schopnou
modifikovat lapače pokémonů (pokébally) způsobem, který umožňuje šlohnout bojujícího tvorečka přímo protivníkovi před nosem, a kromě toho vlastníte partnerku schopnou vidět temnou auru shadow pokémonů, rozhodnete se, že to tak nenecháte a nebohé bojující otroky zachráníte. Samozřejmě je otázka, nakolik se vám to podaří u všech, ale můžete počítat s možností chytit mimo jiné pár skutečně zajímavých exemplářů (Suicune, Entei a další).
Shadow pokémony je potřeba „očistit“, čili „otevřít bránu k jejich srdci“, což se dá dělat mnoha způsoby a jejich účinnost závisí na povaze dotyčného pokémona. Někdy stačí chodit po světě s dotyčným v partě, dobrý nápad bývá nechat je často aktivně bojovat a jsou i mnohé další metody. Ať toho ale dosáhnete jakkoli, všimnete si, že jak proces čištění postupuje, pokémon si postupně vzpomíná na některé útoky a když ho nakonec úplně uzdravíte u jakéhosi oltáře v jisté poklidné vesničce, dostane se mu i veškerých zkušenostních bodů, které za dobu strávenou s vámi nasbíral. Ještě bych k celé věci dodal, že Story mód má poněkud jednodušší obtížnost, než by bylo vhodné. Začínáte s Espeonem a Umbreonem, oběma na 25. levelu, a jak postupujete hrou, málokdy potkáte někoho, kdo by na vás alespoň trochu měl.
|
Čestné výjimky samozřejmě existují, ale zase tolik jich není. Má-li někdo v partě příliš silnou skupinku, dá se to vyřešit prostým nalevelováním vlastních svěřenců, takže nejtěžší na celé hře bývá nedorazit některé shadow pokémony dříve, než se je podaří chytit. Jejich standardní základní útok zvaný Shadow Rush totiž ubírá jistou porci energie i jim samotným, a tak není někdy moc času aplikovat všechny oslabující statusy, mnohdy naprosto nezbytné k tomu, aby se potvora z pokéballu neosvobodila.
Teď si ještě řekneme něco o druhém módu, převzatém z minulých konzolových inkarnací téhle série. Battle mód není ničím jiným
než množstvím způsobů, kterak sobě vzájemně skrze vlastněné potvory do držky se trefovat, čili buď vezmete importovanou partu, nebo si necháte nějakou vygenerovat a hurá do arény. Importovat se dá samozřejmě jak z Ruby a Sapphire verzí, tak ze Story módu, v tom případě je ovšem potřeba vyloučit z party shadow pokémony.
Zdejší soundtrack je přesně takový, jaký má být – nápadité, propracované a zapamatovatelné melodie, které se hned tak neoposlouchají.
Kdo cítil, že mu příběhová část hry brání v trenérském rozletu a že má místy tendenci pochrupovat z nedostatku adrenalinu, ten si zde užije to pravé vzrůšo, protože zdejší počítačoví trenéři mají k dispozici skutečně vypečené sestavy a porazit je nebývá nic lehkého, zejména mají-li nastavenou vyšší obtížnost. Můžete si vybrat klasický systém jeden na jednoho nebo poněkud komplexněji pojatý systém dva na dva (tak se bojuje i ve Story módu), který otevírá spoustu opravdu skvělých nových možností, jak vést strategii. Multiplayer počítá s možností bitvy proti sobě ve dvou či čtyřech hráčích, přičemž chytře řeší potřebu skrytí úmyslů jednoho před druhým. Hraje-li člověk s připojeným GBA, je to jasné – všechno vidí jen on sám na malém displeji. Pokud hrajete s normálním ovladačem, máte jednotlivým tlačítkům přiřazeny různé funkce,
útoky a podobně, takže nikdo z protihráčů neví, co hodláte v následujícím tahu dělat. Při importu partiček pokémonů je důležité splnit některá základní pravidla, která jsou popsána v manuálu a já je tady nebudu opakovat. Další pravidla, jimiž se řídí samotné duely, mohou být poměrně rozsáhle modifikována, kupříkladu můžete povolit či zakázat držené předměty, určit, zda úspěšné užití tahu Selfdestruct či Explosion (úspěšné v tom smyslu, že nezbude nikdo schopný boje) způsobí
remízu či prohru toho, kdo tah použil, a podobné vylomeniny.
Jedna z prvních věcí, která nás u Pokémona Colosseum měla zajímat, je grafika. Je tady totiž důležitějším aspektem než leckde jinde, protože jedním z hlavních lákadel téhle hry je přirozeně možnost bojovat v krásné trojrozměrné grafice. Já mám ovšem ve zvyku považovat technologickou vybroušenost her za málo určující, a tak se ke grafice dostáváme až nyní. Vězte, že na vás čekají krásně barevné, akční kamerou snímané soubojové momenty s řadou velice líbivých efektů. Modely postav a postaviček nejsou nijak extra vymakané, ale přesto je na ně hezký pohled. Animace mnohých pokémonů jsou přes svou jednoduchost úžasně přesvědčivé (což není to samé jako reálné) a nepochybuji o tom, že fanoušci série budou v sedmém nebi. Story mód je řešen procházením trojrozměrnými lokacemi s pevně nastavenou kamerou, čili nekoná se žádné manuální
natáčení pohledu a nic podobného, vše se děje automaticky; musím říct, že zvyknout se na to po prvotní nelibosti dá, i když to stále považuji za krok zpátky. Jednotlivá prostředí jsou od sebe dost odlišná a vypadají vcelku dobře, ačkoliv nejde graficky o nic převratného. Veliký problém je ale s aliasingem, což je při jednoduchosti enginu trochu drzost, ale když chcete, můžete všudypřítomné zuby prostě ignorovat a věnovat se jiným věcem. Kupříkladu hudbě, že ano. Hudba je v Pokémon Colosseum úchvatná.
Colosseum pokračuje v tradici Stadia, ale jde naštěstí ještě o něco dál, přináší totiž zbrusu nový příběh.
Zdejší soundtrack je přesně takový, jaký má být – nápadité, propracované a zapamatovatelné melodie, které se hned tak neoposlouchají. Trochu horší je to se zvuky, hlavně mě poněkud zklamalo dost tiché publikum v arénách a trochu až moc decentní (přeloženo do češtiny takřka nulový) zvukový projev pokémonů.Kdybych to celé měl uzavřít, prohlásil bych něco v tom smyslu, že každý postižený pokémonofil najde v Pokémon Colosseum cosi dost podobného splněnému snu, zejména vlastní-li GBA s hrou Pokémon Ruby nebo Sapphire. Story mód vystačí sám o sobě na několik desítek hodin bráno se vším všudy, Battle mód má potenciál vpravdě obrovský, pokud jste schopni sehnat pár stejně nadšených kamarádů. Těm z vás, kdo jste v oblasti sbírání kapesních monster nováčkem, dám jednu dobře míněnou radu: dejte si na tuhle hru pozor. Být jedním z těch maniaků totiž stojí celkem dost peněz a času (nemluvě o společenském kreditu u osob, které znají tento fenomén jen z dementního televizního seriálu), a přestože Pokémon Colosseum není úplně nejlepším uvedením do série, snadno byste se takovým maniakem mohli stát. Já jsem vás varoval.
| Pokémon Colosseum | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
