A zase tu máme hru plnou chlapů v sukních. Nejedná se však o adventuru z prostředí čtyřprocentní menšiny, nýbrž strategii pro kované milovníky žánru, jejímiž hlavními hrdiny jsou pretoriáni, elitní gardoví válečníci římského císaře.
Nutno říci, že slušivá sukénka coby součást uniformy rozhodně nebyla římskému legionáři na obtíž, ba právě naopak. Římské legie neoperovali na dalekém severu, nýbrž spíše ve vyhřátém Středomoří, kde sukně zaručovala pohodlný pohyb a jistotu, že ani v nejlítějším boji nebudou udatnému vojákovi smrdět nohy.
Není zřejmě náhoda, že chystaná strategie Pretorians pochází ze země, kam kdysi Římané zavlekli civilizaci a která si na nedostatek antických památek rozhodně nemusí stěžovat. Vyvíjí ji totiž španělský tým Pyro Studios, který prokázal své kvality povedenou peckou jménem Commandos, u které i v tuzemsku prosedělo mnoho virtuálních válečníků celé týdny.
Římští potentáti měli notorický strach z vlastních vojáků. Armáda byla tehdy stejně jako dnes tradiční pučistické hnízdo plné vládychtivých napoleonů, kteří se už viděli oblečení místo ve vojenské suknici v císařském purpuru. Jediné místo, kam tedy noha římského vojáka teoreticky neměla nikdy vkročit, byl samotný Řím. Nějaké ty ozbrojence po ruce však vladař přece jen potřeboval, aby generálové v provinciích nepřicházeli na hříšné myšlenky. Těmi byli právě pretoriáni, elitní císařská garda čítající deset tisíc po zuby ozbrojených žoldáků.
Přestože název chystané hry implikuje představu, že hráčova armáda se bude skládat z elity, není to tak úplně pravda. Autoři se při tvorbě hry zaměřovali spíše na kvalitu než na kvantitu, a tak se hráč musí připravit na permanentní kvantitativní nouzi. Svou armádu bude rozšiřovat klopotně a pomalu, přičemž bude muset vzít za vděk opravdu kýmkoliv. Pokud by náhodou měl k dispozici všechny vojáky a všechnu výzbroj, kterou potřebuje, může vzít jed na to, že se chystá něco strašného. Hra Pretorians však rozhodně strašná nebude, daleko pravděpodobnější se jeví prognóza, že se bude jednat o strategický hit první třídy. Ostatně, co jiného by se od tvůrců Commandos dalo čekat?
Bude se jednat o typického představitele rozvíjejícího se žánru real-timeových strategií, které si na válku nehrají, nýbrž se ji snaží věrohodně a přitom hratelně simulovat. Své vůdcovské kvality bude hráč prokazovat v jednotlivých bitvách, ve kterých bude mít k dispozici jen omezené síly a bude záviset právě na jeho taktických a strategických schopnostech, zda v lítém klání obstojí. Vzhledem k tomu, že soudobým trendem je přesouvat všechno, co se dá, do třech rozměrů, budou se i Pretorians pyšnit 3d enginem. A v tom tkví jádro pudla. První průkopník žánru, těžkopádná strategie Braveheart na motivy známého oscarového filmu Mela Gibsona, ztroskotala právě kvůli nepodařené implementaci 3d grafiky do real-timeových bitev. Stovky po krvi dychtících Skotů se zpravidla zcela vymkly kontrole hráče, mimojiné i proto, že dění na obrazovce bylo stále trhanější a trhanější až do chvíle, kdy zoufalý hráč sám netrhnul myší, aby se zaměřil na tlačítko "exit". To byla ideální varianta, v méně šťastném případě se hra zhroutila sama od sebe. Těmto trablům se snaží hoši z Pyro Studios všemi silami vyhnout. Kromě perfektně provedené optimalizace (hra by měla běžet únosně už na méně výkonných procesorech řady Pentium II) se pyšní i výborným kamerovým režimem - hráč se na bojiště může samozřejmě koukat ze všech úhlů a vzdáleností, ale dost možná dá přednost přednastaveným kamerám, které přes klávesové zkratky i uprostřed nejkrutější holomajzny umožní hráči pozorovat bojiště tak, aby byla situace co nejvíce přehledná.
Jak už bylo řečeno, k dispozici budou jen velmi omezené síly. Hráč si bude moci vybrat zhruba z deseti druhů jednotek, od pěchoty přes jízdu až po válečné stroje všeho druhu. Vítaným přírůstkem do řad jeho armády budou individua, kterým by se za jiných okolností dostalo té cti sloužit ve vojsku jen stěží. Jsou to jednak osvobození otroci, jednak přeběhlíci z řad nepřátel. Další vítanou válečnou kořistí jsou koně - když jich hráč uloupí dostatek, může svou infanterii povýšit na kavalerii. Hráč v roli vojevůdce bude tedy muset spravovat své vojsko důsledně na principu samofinancování - za časů Gorbačovovy perestrojky se tomu říkalo "chozrasčot".
V okamžiku bitvy bude pak hrát klíčovou roli to, jak budou jednotky rozmístěny. K správnému rozhodnutí má hráči pomoci i neexistence jevu "fog of war", který způsobuje, že vidět jsou jen ty nepřátelské jednotky, které jsou v dosahu. Zde nezůstane hráči nic utajeno, prostřednictvím kamer může nahlížet dokonce i na nepřátelské síly za hradbami soupeřovy pevnosti. Jedinou vyjímkou je noc, kdy pro změnu není vidět takřka nic. V tom případě může hráč nechat své jednotky buďto pochodovat poslepu, načež se překvapené srazí s neméně překvapeným nepřítelem, anebo vtisknout legionářům do rukou pochodně, což dohlednost sice zvýší, ale nepřátelé mají pak celou kohortu jako na dlani. Posledním důležitým taktickým prvkem je změna formace. V mluvě počítačových algoritmů to bude znamenat, že statistiky dané jednotky se po změně šikování vůčihledně změní tak, že v určité situaci vojáci obstojí lépe, v jiné zase hůře, přičemž je na hráči, aby určil, která formace je pro daný okamžik nejvýhodnější. Například římští legionáři mohou srazit štíty dohromady a vytvořit "želvu", jejímž krunýřem nepronikne ni šíp, ni kopí. Jeden dobře mířený šutr z katapultu však udělá pohromu. Ve hře samozřejmě nedojde jen na meče, kopí a katapulty, ale i plamenomety (praky vystřelující salvu zápalných šípů) či těžké obléhací věže, pod jejichž ochranou se Římané přiblíží k hradbám protivníkovi pevnosti.
Single-player bude obsahovat šestnáct rozsáhlých bitev. Hráč se rozcvičí v boji s divokými Galy, kteří spoléhají spíše na početní přesilu než na kvalitní výzbroj a výcvik (nebojte se, na Asterixe a Obelixe tu nenarazíte), svůj talent naplno rozvine v kláních na italské půdě a do tuhého půjde ve vyprahlé egyptské poušti. Single-player má však v představách autorů charakter pouze jakéhosi tutoriálu, který by měl hráče nalákat k internetové hře. Konzervativní evropští hráči totiž síťovému běsnění narozdíl od Američanů příliš neholdují, a to by měli právě Pretorians změnit. Obávám se však, že až do liberalizace trhu s telekomunikacemi nezmění v přístupu českého hráče ani ta nejvyhlášenější internetová hra zhola nic. A není se co divit.
