Počítačové hry dělají to, co hráč chce. Tak je aspoň teoreticky často vykládána fascinace tímto médiem. Realita je ale o poznání zakalenější – pravdou totiž je, že hráč dělá to, co po něm chtějí hry. Toto pravidlo je velké části vinno tím, že hry často více frustrují než baví, a to především tehdy, kdy hráče nutí k něčemu, co se mu příliš nezamlouvá. Hry tak balancují na tenkém špagátu – mezi výzvou a odpuzením.
Přímo exemplární případ je letitá debata okolo ukládání. Má mít hráč možnost uložit si hru vždy a všude? Ne, míní především zástupci tvrdého jádra, kterým vyhovuje stálá nejistota, díky níž stoupá napětí a požitek z úspěchu. Ano, žádají méně odolní hráče, kteří chtějí postupovat plynule vpřed, aniž by se museli několikrát zabývat procházením stejného úseku. Obojí je správně. Proto rozhoduje nádoba, zda se z určitého prostředku stane medicína, nebo jed.
Zamysleli jsme se a přinášíme vám několik ožehavých kategorií herní vyváženosti, ve kterých se nejčastěji vyskytují nedokonalosti. Pochopitelně si je předvedeme na příkladech z praxe.
Časová tíseň
Problém: Rozhodnutí ve hře se musí odbývat v rámci úzce ohraničeného času. Často jde o tak napnutý termín, že tu není ani trochu místa pro chyby. Jakmile hráč nejedná velmi rychle, je úspěch věcí nesmírně obtížnou, v některých titulech takřka nemožnou.
Jak to (ne)funguje: Jednou z klasik mezi hrami na čas je prastarý Prince of Persia z roku 1989. Na proběhnutí dvanácti levelů a záchrany princezny má arabský hrdina přesně šedesát minut času. Jakmile jejich odpočítávání došlo konce, hra okamžitě skončila neúspěchem, a to i tam, kde zbývalo udělat poslední krůček k závěrečnému nepříteli. Stresu jsme si užili i v kdysi populárním Descentu. V této 3D akci bylo na konci každé úrovně potřeba se proplést labyrintem ještě předtím, než do povětří vyletěl důlní reaktor. Kdo neznal cestu, byl ztracen. Skutečnost, že se časové limity v posledních letech daly na ústup, je zapříčiněna především nemilosrdností, kterou s sebou přináší. K tomu tu jsou ještě obrovské komplikace spočívající ve správném vybalancování pro všechny skupiny hráčů. Pokud je limit příliš velkorysý, nevyvolá prakticky žádný adrenalin, je-li naopak těsný, nutí lidi k nudnému opakování a primitivnímu učení se nazpaměť přesnému postupu.
Preciznost
Problém: Hra vyžaduje perfektní zvládnutí mechaniky a nedovoluje sebemenší chybičky. V lepším případě je zapotřebí především správné načasování, v horším pak i slušná dávka štěstí.
Jak to (ne)funguje: Závodní klasika Grand Prix Legends platí za jednu z nejhůře ovládnutelných her, protože i jedna malá chybička může zhatit nadějně rozjetý závod tak, že vás prostě navede do svodidel. Kdo by rád dojel až do cíle, ten musí přesně uplatňovat každý pohyb volantem. Kdo by navíc rád zvítězil, u toho se musí projevit instinktivní talent opravdového závodníka. Čím náročnější je úkol, čím citlivější je ovládání a čím silnější je protivník, tím více důležitosti získává bezchybné chování se. Abychom ho mohli dosáhnout, je obvykle potřeba tvrdý výcvik. V jinak takřka bezchybné Mafii doháněl nepřeskočitelný závod jednoho hráče po druhém k zoufalství. K vítězství bylo zkrátka nutné zajet několik zcela bezchybných kol. Typicky „precizními“ hrami jsou i starší díly Tomb Raidera, v nichž jsme se neobešli bez přesného vyměření kroků například před skokem.
Schopnost reagovat
Problém: Hra očekává bleskové jednání ve velmi krátkých časových oknech. Hráči s pomalými reflexy, případně ti, co zcela jasně neví, co se od nich očekává, ztroskotají.
Jak to (ne)funguje: Pokud usednete k jakékoliv akci, můžete se připravit na to, že od vás v určité míře bude vyžadovat rychlé reflexy. Pokud jsou ale nároky na hráčovu rychlost a šikovnost příliš vysoké, hra se rychle zvrhne ve frustraci. Například v Resident Evil 4 pokoříte bosse pouze tím, že mačkáte správné klávesy tak, jak se zobrazují na monitoru. Vzory se ale objevují pouze na několik sekund, a kdo to nestihne, končí. Podobně tomu bylo i u adventurního Fahrenheita, který akční sekvence řešil rychlým tisknutím kurzorových šipek. Tento způsob se ve hrách vůbec v poslední době velmi rozšířil – využívá ho i Tomb Raider Anniversary či Spider-Man 3. Jiným příkladem jsou hry, v nichž se jako v DOOM 3 náhodně zjevuj nepřátelé klidně za vašimi zády. Protivníky je třeba objevit, zaměřit, odpravit, ale zároveň se také pokud možno vyhnout jejich projektilům.
Motorika
Komplikovaná ovládání vyžadují motorické souznění obou rukou, které musí často zvládat vícero kláves současně, a to ještě ve správném rytmu či korektním pořadí. V opačném případě nevyvoláte takové akce, jaké byste si přáli.
Jak to (ne)funguje: Tradičním odbytištěm pro různá prstokladová cvičení bývají konzole. Bojové hry typu Virtua Fighter či Tekken vyžadují pokročilé kombinace tlačítek, při kterých si začátečníci lámou prsty. Na PC jsou pevností motoricky náročných titulů sportovní hry, například Pro Evolution Soccer 6. Chcete-li v něm vstřelit branku, musíte držet tlačítko pro střelbu, určit směr a v pravý okamžik střelbu pustit – vše samozřejmě v sekundovém rámci. Různé kličky a další serepetičky předpokládají, že hráč ve víru hektického zápasu dokáže navolit správné pořadí klávesové kombinace. Závodní hry jsou potom jedinými programy, jež krom rukou využijí i nohy – to když si koupíte volant s pedály. Také kousky s mnoha možnostmi, jako například Splinter Cell či Rainbow Six, spoléhají na to, že v pravý okamžik vyvoláte správnou akci.
Komplexita
Problém: Herní mechanika, pravidla a nejrůznější vztahy mezi nimi jsou těžko k prohlédnutí, nepříliš logické a vyžadují čas na zapracování.
Jak to (ne)funguje: V herní historii platily především militantní simulace za komplexní monstra. Abyste se například mohli pohroužit do nejhlubšího nitra Falkonu 4.0: Allied Force, musíte si podrobně pročíst manuál o 716 stranách – některé klávesy jsou obsazeny hned osmkrát. Pokračovatel Elite z roku 1993 Frontier simuloval průlet vesmírem tak fyzikálně věrně, že vesmírné lodě přitahovala gravitace na planetách. K jakémus takémus ovládnutí lodě byl potřeba mnohahodinový trénink. Namísto úspěchů zažívali hráči v těchto hrách důsledky vlastních chyb a zpočátku prakticky neměli možnost smysluplně plnit úkoly. Často dochází i k neprůhledným souvislostem různých herních elementů. Master of Orion 3 dojel na to, že z něj jeho tvůrci vytvořili byrokratický kolos, jehož tabulky a čísla prohlédl leda tak člověk s úřednickým vzděláním. Europa Universalis se naopak stala poměrně úspěšnou, a to i přesto, že úvodní partie prakticky vždy skončí prohrou. Teprve jimi se doberete k vítězným způsobům.
Multitasking
Problém: Naráz se děje řada věcí, přičemž každá z nich vyžaduje rozhodnutí. Hráč musí rozdělit svou pozornost a pod časovým tlakem hasit hned několik pomyslných požárů.
Jak to (ne)funguje: Realtimové strategie mají starost o více věcí najedou vepsánu rovnou ve své definici. Bitvy, stavba základny, surovinový management – o to všechno zároveň se musí hráč starat. V sérii Age of Empires to znamená vyslat pracanty k novému zlatému dolu, vycvičit armádu, položit základy opevnění, věnovat se obchodu, vylepšovat zbraně, postupovat z jedné epochy do druhé, útočit na nepřítele atd. Oproti tomu Arena Wars ubírají povinnosti, nahrazují je však větší hektičností. Empire Earth zase zvětšuje záběr a posílá vám v ústrety více nepřátel. To vše je samozřejmě zábavné, pokud je to dobře vyvážené. Co však z multitaskingu dělá náročnou disciplínu, je skutečnost, že nemusíte pouze rozhodovat, ale i nerozhodovat – i to může mít fatální důsledky.
Učení se nazpaměť
Problém: Mnohé situace vyřešíte pouze tehdy, kdy víte, co a jak – zpravidla tehdy, kdy máte za sebou aspoň jeden neúspěšný pokus. Řešení není patrné na první pohled a najdete ho pouze zkoušením.
Jak to (ne)funguje: Kdysi tak populární automatové vesmírné strílečky typu R-Type fungují takto: odnikud z obrazovky se najednou zjeví nepřátelé a začnou po vás pálit. Teoreticky stačí rychlé reflexy, abyste se jim vyhnuli a ještě je za patřičný bodový obnos zneškodnili. V praxi ale přežije pouze ten, kdo daný level hrál už tolikrát, že ví, odkud přiletí protivníci a kde je ideální místo pro jeho lodičku. Zkoušecí koncept přinesly do nové éry jiné žánry. Jedním z nejpopulárnějších případů budiž Commandos. Malý elitní tým může převahu nepřátel zneškodnit jen když zná jejich patroly, chování apod. Vše potřebné často prokouknete až na několikátý pokus.
Tím bychom tento článek mohli uzavřít, ale ještě nekončíme. Příště se dočkáte mnoha dalších kategorií herní vyváženosti, jejichž tajemství není úplně jednoduché ovládnout.
