Prism: Light the Way - kde není světla, vítězí temnota

Ti zlí sebrali těm hodným světlo, bez kterého nemohou žít. A záchrana je opět na hráči.

Prism: Light the Way

Po delší době tu máme zase jeden přírůstek do žánru logických her. Fanfáry ale mohou zůstat uklizené, taková sláva to tentokrát není. Ne, počkejte, kam jdete... Tak fajn, všichni ti (dva), kteří po žánrovém zařazení a letmém pohledu na hodnocení nevzali do zaječích, se za odměnu na konci recenze mohou těšit na obrázek japonské kočandy. Slibuju.

Možná vás to překvapí, ale i logické tituly mohou nabídnout příběh. V našem případě to na Oskara za scénář sice nebude, ale lepší než drátem do oka. V jedné černé díře žijí velmi mírumilovné bytosti, říkejme jim Glowbosové, kteří se živí světlem. Tento svět se ocitá pod útokem velkého Bhobaila – ten jim světlo sebere a Glowbosové čelí vyhynutí. Naštěstí se na scéně objevují Bulboidsové, kterým osud Glowbosů leží na srdci a podají jim pomocnou ruku v podobě světelných paprsků. Jsem si zcela vědom, že takto napsáno to zní hovadsky, ovšem s přihlédnutím ke specifickému a v podstatě stylovému zpracování to nakonec působí docela ok.

Cíl hry? Nastavit paprsek světla tak, aby dopadl na umírající potvůrku.

On nám příběh v podstatě poodhalil roušku toho, na jakém principu hra funguje. Stačí se vyzbrojit znalostmi optiky na úrovní prvního stupně základní školy a můžeme se pustit do řešené rébusů. Před námi se ocitá prostor s několika ikonami. Máme zde Bulboidse, lidskou řečí potvůrky představující zdroj světla, jenž je namířen do jedné ze čtyř světových stran. Samozřejmě se zde vyskytují i v agónii třesoucí se Glowbosové.

Cíl hry? Nastavit paprsek světla tak, aby dopadl na umírající potvůrku. Tím je Glowbos zachráněn, úroveň vyřešena a my se můžeme pustit do další. Dle očekávaní stoupá i obtížnost hry – objevují se zde zrcadla, rozdvojovače paprsků, více zdrojů světla a více umírajících potvůrek. Aby toho nebylo málo, záhy svojí roli sehrává i barva paprsků, to znamená, že na třesoucího se Glowbose určité barvy musí dopadnout paprsek té dané barvy.

V prvních několika sadách hádanek lze využít nápovědu, která vám vykecá úplně všechno, tj. co kam umístit, aby schéma fungovalo. To mi přijde až přehnané, že neomezená nápověda vyřeší hádanku za hráče, přimlouval bych se raději za drobné popostrčení. Člověk má pak z vyřešení větší radost. Naštěstí soudnost u tvůrců nakonec zvítězila a u těch těžších se musíte spoléhat už jen na sebe. A tak to má být. Pokročilejší hádanky s mnoha proměnnými a vysokým počtem objektů jsou už hodně pekelné.

Zatím jsme se věnovali hlavnímu režimu, tedy poklidnému řešení hádanek. Autoři mysleli i na akčnější povahy a přichystali další dva režimy (ten náhodný nepočítám), princip ovšem zůstává stejný. V časovém módu nás tlačí čas, jenž postupně odpočítává směrem k nule. Při dosažení nuly hra končí. Úkolem hráče je co nejrychleji vyřešit hádanku, přičemž za každou pokořenou získá pár cenných sekund k dobru.

Grafické zpracování vypadá, jako kdyby hlavní programátor byl zároveň i grafikem.

Hyper mód jde v akčním pojetí ještě o kus dále. V hracím čtverci se po stranách objevují známé potvůrky na umření, které musíme paprskem co nejrychleji vyléčit. Na začátku máme k dispozici jeden zdroj a dvě zrcadla pro dosažení všech směrů, časem ale nabírá hra na rychlosti. A složitosti, zejména kvůli požadavku na správnou barvu paprsku. Pokud se stane, že hráč přestává situaci zvládat, objevuje se záchranná brzda v podobě bomby. Ta vyčistí celou obrazovku, ale k dispozici je jen několik málo kusů, proto je třeba s ní nakládat chytře. Za nedostatek považuji rozvláčný rozjezd, kdy se prvních pár minut skoro nic neděje a neměl jsem problém situaci ustát. Gradace přichází na můj vkus až pozdě.

Grafické zpracování vypadá, jako kdyby hlavní programátor byl zároveň i grafikem a mistrem animace, přesto jednoduchost a určitá stylovost prostředí neurazí. Mohlo to být ale lepší. Hudbu jsem po pár minutách vypnul, lezla mi hrozně na nervy a u těžších hádanek zabraňovala soustředit se.

Vyřknout číselné hodnocení nad Prism: Light the Way je sporné, hra to není špatná a v podstatě vám nemohu vyjmenovat žádnou chybu kromě té, že mě nebavila dlouho. Z mého pohledu se jedná o jeden z těch titulů, které si chvilku zahrajete, řeknete si, že to někdy dohrajete, ale to „někdy“ už nikdy nenastane. Prism by mohl zaujmout více příležitostné hráče, než klasického hráče. Asi je to i otázka vkusu, ale takový Zoo Keeper mi vydržel doteď. A abych dodržel slovo, tak tady je ta kočanda.