Pro Evolution Soccer 2009 – zkuste Ligu Mistrů se Slavií

Umět něco excelentně je vždy dobrá věc. Nemělo by se na to ale příliš spoléhat.

Pro Evolution Soccer 2009

Série Pro Evolution Soccer je již několik sezón považována za krále fotbalových her, a tak se na nový díl čekalo s velkými nadějemi, zvláště, když po loňském ne zcela přesvědčivém „přechodném“ ročníku měl ten letošní nabídnout plně next-gen zážitek. Do jaké míry se to povedlo, to je ale stále tak trochu otázka.

Fotbalová značka od Konami byla v minulosti mimo jiné známa především faktem, že věrna svému názvu připravovala s každým novým dílem i nová evoluční vylepšení, která se týkala prakticky všech aspektů hry. Tvůrci se nikdy nepouštěli do nějakých zásadních změn, ale „pouze“ každý rok všechno o kousek vylepšili. To se týká i nejnovějšího ročníku, což je na jednu stranu pochopitelně dobře, na druhou stranu se ale nelze ubránit tomu, že jsme s přechodem na nové výkonnější platformy čekali přeci jen výraznější skok.

Celá hra se tváří, jako by ji zajímali pouze zkušení harcovníci.

Mnohé změny zde totiž tak říkajíc „nejsou vidět“ a navíc je poněkud diskutabilní, zdali je vlastně ku prospěchu věci, že daná vylepšení došla až tak daleko. Asi nejlepším příkladem je fyzika míče. Na první pohled vlastně nic nepoznáte – míč se kutálí a létá mezi hráči a vlastně se tak trochu zdá, jako by jeho fyzika byla možná i o něco línější než posledně. Ve skutečnosti ale hra počítá kde co, takže ve výsledku, když to poněkud přeženeme, můžete dráhu míče nepatrně změnit i vlajícím dresem.

To je jistě velmi chvályhodné, ale zda vás to potěší, toť otázka. Výsledkem totiž je skutečnost, že zejména při střelbě je míč možná až příliš často srážen clonícími hráči, takže se k brance ani nepřiblíží. Než si to zažijete, tak vám ze stejného důvodu bude soupeř zprvu docela často odebírat míč po nepovedených přihrávkách, kdy bude stačit, aby vaši přihrávku zasáhl, nadneseně řečeno, pouze tkaničkami u kopaček, a pas už nenajde svého adresáta.

Je to ale dobře nebo špatně? Na jednu stranu určitě dobře, protože to člověka nutí dělat na hřišti všechno opravdu precizně a třeba takové centry do vápna po zatažení podél lajny vám hra, respektive obránci srovnatelně výkonného týmu, rozhodně nedá zadarmo, takže je potřeba si udělat alespoň trochu místa, kudy míč do ohně poslat. Na stranu duhou to ale rozhodně nepotěší začínající hráče, kteří velmi snadno mohou propadnout pocitu bezradnosti.

Ostatně celá hra se tváří, jako by ji zajímali pouze zkušení harcovníci, což nejlépe ukazuje tradční režim Master League, jenž si tentokráte svůj název rozhodně zaslouží, protože je pro skutečné mistry. Jde v něm o to, že začínáte s týmem naprosto neznámých hráčů (Ivarov, Valeny, Iouga, představovat znalým asi netřeba), který se v průběhu několika sezón snažíte dostat až na samotný vrchol, prostřednictvím nákupu nových hráčů, určování správné strategie a podobně. Pokud se vám ale zdejší partička nebude líbit, můžete začít s přednastavenou sestavou, tu reálných, onde smyšlených plejerů. Takže například s pražskou Slavií (jediný český tým ve hře) můžete vstoupit do Master League i se soupiskou s Vaniakem, Necidem (zde mimochodem mimo základní sestavu a statistikami na úrovni krajského přeboru), Šventem a dalšími.

Z minulých ročníků to asi znáte a pokud ne, tak úvod Master League probíhal vždy zhruba takto: dali jste si pár zápasů na rozkoukání ve druhé lize, usadili se bezpečně v horních patrech tabulky, vydělali si nějaké peníze a pomalu se začali poohlížet po nějakých potenciálních posilách, případně zkusili pár experimentů s rozestavěním či taktikou. A tomu je letos, zdá se, konec. Tedy pokud nebudete mít obtížnost nastaveu výrazně pod své možnosti.

Už od prvních zápasů je potřeba sledovat když už nic, tak alespoň aktuální výkonnost hráčů, protože když je někdo hodně z formy, tak se vlastně stává dvanáctým hráčem soupeře. Zatímco tedy byl slávista Ximelez s formou někde kolem standardu platným hráčem základní sestavy, při poklesu formy byl jednoznačně na odstřel – míče ztrácel elegantněji než Honza Polák v repre a přihrát nebyl schopný na více než pět metrů. Jistě, forma je u hráčů určitě důležitá, Matěj Krajčík by mohl vyprávět, ale asi je opět na místě obava, zda to nové či méně zkušené adepty virtuálního fotbalu neodradí, když se jim mezi dvěma zápasy může proměnit herní kvalita týmu vcelku výrazně.

Chce to opět poctivě trénovat a to nejen přesnou střelbu.

Pro nerozhodné fanoušky má ale Pro Evo Soccer 2009 jiné lákadlo – oficiálně licencovanou Ligu Mistrů, což je jistě velmi velkorysý bonus, zvláště když někteří jiní vydávají Champions League jako samostatný titul. Výhodou této položky je skutečnost, že jsou zde plně licencované anglické týmy. Můžeme si zde sice zahrát i anglickou ligu, ale tam jsou týmy smyšlené, respektive se smyšlenými jmény, logy a barvami naznačujícími, o který klub se vlastně má jednat (North London = Arsenal apod.).

Celkově je na tom ale PES 2009 s licencemi opět o kousek lépe než posledně ať už jde o kluby, hráče nebo stadiony, které nám udělaly asi největší radost. Slavia ve Wembley, no viděli jste to už někdy? A nebo na na Stade de France? A nebo na San Siru či Nou Campu? Zde to můžete vidět, kdy se vám zachce. Petr Čech ovšem nemá licencovanou helmu, takže na hlavě nenosí „granát“, ale spíše jen nějakou černou čepici na vodní pólo. To je taky jedna z mála položek, kterou si nelze „zlicencovat“ v již velmi tradičnm ediroru, jenž umožňuje dát klubům i hráčům ta správná jména.

Z herních režimů pak stojí ještě za zmínku mód Become A Legend, což je už podle názvu obdoba módu Be A Pro, který známe z konkurenční série FIFA či nově i NHL.Jedná se o to, že si vytvoříte vlastního hráče a s ním se pak snažíte dostat se do základní sestavy svého týmu, pak do lepšího klubu, pak do ještě lepšího a nakonec snad až do legendární Klapzubovy jedenáctky. Zde vytvořeného hráče pak můžete použít i při online hraní prostřednictvím režimu Legends.

Jedním z hlavních znaků celé série je již několik let i krásná plynulost hry. To se dá s jistými, výše uvedenými výhradami tvrdit i letos, přesto nelze nezmínit snahu sudích hru kouskovat. Nejde ani o to, že pískají každou chvíli, pokud hrajete jako prase, ale že některé situace posuzují velmi konzervativně, až puritánsky. Zejména jde o to, že s velkou pečlivostí pískají fauly v okamžiku, kdy souboj ustojíte a váš forward by šel na branku sám. Naopak je ale potřeba pochválit chování brankářů, kteří dokáží vašim útočníkům pěkně znepříjemnit den. Vcelku dobře vybíhají, snaží se pochytat i dorážky a občas vás dokážou přivést k šílenství, když jim ještě čas od času vypomůže tyč.

Chce to tedy opět poctivě trénovat a to nejen přesnou střelbu. Dokonce to bude chtít ještě o něco více tréninku než v posledních letech. A jsme zase u toho. Je to dobře? Je to špatně? Zjevně jak pro koho.

  Jak moc realismu chceme?

V souvislosti s touto hrou jsme se v redakci zase jednou dostali do diskuse, jak moc realistické hry vlastně chceme. Ono je moc fajn, že se v Gran Turismu auta chovají velice realisticky, ale není to už trochu moc? Měly by se závodní hry dát hrát na běžném ovladači nebo není nákup volantu žádným handicapem? Je u fotbalu dobře, že počítá kolize co nejpřesněji, když z klasického náhledu není poznat, zda je před námi dost místa nebo zda bude míč zblokován? Upřímně řečeno, si nejsme úplně jisti, že by pro vývoj herního průmyslu bylo dobře, aby se míra realismu zvyšovala až do závratných výšin, alespoň tedy co se týče realismu fyzikálního.
Ale ani v jiných případech to nemusí být zcela nutně přínos. Kdysi jsme v jedné internetové diskusi zaznamenali vcelku trefný a vtipný postřeh jednoho odpůrce honby za herním výkonem. Ptal se, zdali za dalších několik generací konzolí bude potřeba v dnes tolik oslavovaných „simulacích reálného života“ typu GTA chodit i na poštu platit složenky či do banky vyřídit si hypotéku. Souhlasíme s ním přinejmenším v tom smyslu, že zrovna tohle by zábava fakt nebyla.

K naprosté spokojenosti nepomůže ani ne úplně dobře zvládnuté ovládání. Dá se sice předpokládat, že šlo o vlastnost verze hry kterou jsme dostali k dispozici, ale ovládat hru rozhodně nebylo nejjednodušší. Čas od času se stalo, že při lehčím vychýlení levé analogové páčky z původního směru změnil hráč na obrazovce směr mnohem výrazněji a klidně se otočil třeba i o celých 180 stupňů. Nebo že by si hra z nějakého důvodu nerozuměla s xboxovým ovladačem? Možné to je, ale moc věřit se nám tomu nechce.

Další výtka pak míří ke zvukům. Je sice moc fajn, že slyšíte fanoušky skandovat „My chceme gól“, ale nezní příliš přesvědčivě, když komentátoři dramaticky zvyšují hlas, kdykoliv se třeba i omylem dotknete tlačítka pro střelbu. Na druhou stranu ale občas nějakou hlášku pronesou v tak nepříhodný okamžik, že se zkrátka nelze nezasmát. Trochu divně pak působí i skutečnost, že zvuk kopání do míče je dost silný i v případě, že si ho jen předkopáváte před sebou při jeho vedení.

Takže shrnutí bychom tu měli asi takové, že letošní Pro Evolution Soccer je tak trochu zklamáním, zejména v tom smyslu, že udělal krok kratší než jsme od prvního opravdového next-gen dílu čekali. Na druhou stranu je to ale podobné jako s jízdou na kole – když se to jednou naučíte, už to nikdy nezapomenete. A fotbalisti z Konami se naučili dělat dobré fotbaly už před mnoha lety. Takže i PES je opět velmi dobrým fotbalem, ale asi nebude pro každého. V minulých letech jsme byli svědky toho, že se PES pomalu snažil přiblížit i nováčkům, ale PES 2009 míří v prvé řadě na zkušené.