Nebojím se říci, že po krizi adventur klasických, klikacích, se momentálně nacházíme na již delší dobu se táhnoucím počátku adventur akčních. Už pátý díl Tomb Raidera si vedle rozpačitých názorů vysloužil i ne příliš lichotivá hodnocení. Premiérový Tomb Raider pro PS2, Angel Of Darkness, nedopadl taky nijak extra dobře a podobný titul v podstatě neexistuje. Ano, máme tady výborný Primal, ale přeci jen bylo ve své době nadšení z prvních dvou dílů TR tak silné, že pojem „akční adventura“ byl definován právě ekvivalencí s pojmem „Tomb Raider“. Jediný, kdo svého času dokázal atraktivní archeoložce konkurovat, byl pátý díl her s filmovým praotcem všech archeologů, Indiana Jonesem. Indiana Jones and The Infernal Machine byl i přes mocné výtky ortodoxních adventurníků právě o něco adventurnější nežli soudobé Tomb Raidery a člověk se tak vyjma několika málo přestřelek s Rudoarmějci mohl plně soustředit na řešení relativně zapeklitých puzzlů. Tato hra představovala nanejvýš zajímavou alternativu na poli špičkových titulů v daném žánru. Vedle Deus Ex se pak řadila k těm několika málo hrám (u mě konkrétně to byly pouze ony dvě jmenované), které konzoloví hráči mohli PCčkářům závidět.
Čas nicméně lehce pokročil a s ním nejen technologický pokrok, ale i vkus a nároky hráčů. A možná taky i jejich lenost. Ovšem pěkně od začátku, na němž velkoryse pomineme, že se nový Indiana Jones na naše pulty dostává s notným zpožděním, ale kdo by si na zajímavou
hru rád nepočkal, že? To, že se jedná o hru zajímavou a dobrou, je v zásadě pravda. Hra se tváří jako technicky dokonalejší předchozí díl a slibuje opět skvělé zážitky. Děj se opět odehrává v nejrůznějších ruinách starobylých chrámů v exotických končinách celého světa a hlavním motivem je honba za ostatky čínského císaře, který leží v hrobce kdovíkde. To ovšem napovídá jak samotný název hry, tak i mnohá preview a první dojmy, která se před vydáním hry objevila na nejrůznějších webech a v mnoha časopisech.
Co z těchto písemných projevů ale už nemuselo být až tak jasné, a troufnu si tvrdit, že to možná bývalo až zamlčováno, je skutečnost, že se tvůrci vcelku radikálně přiklonili k akčnějšímu pojetí. Ale to ani není z prvních chvil hraní zřejmé. Několik počátečních úrovní je totiž koncipováno jako jakýsi tutorial, kde se v každé dosud nepoznané situaci objeví na obrazovce nápis vysvětlující daný jev a možnosti jeho řešení. Takže si tak pěkně bloumáte někde na Cejlonu po rozvalinách a objevujete taje hry.
A že nejsou nikterak malé. Indy se od minula naučil docela dost nových věcí. To, že můžete práskat bičem, houpat se na něm, střílet, skákat, lézt po žebřících, lanech a vhodně zdrsněných stěnách, to je klasika. Nyní ale máte vylepšeny možnosti kontaktního boje, kdy si při nedostatku munice nemusíte vůbec lámat hlavu, co si počít. Soupeře prostě a jednoduše
uboxujete. Navíc je zde v souladu s nejnovějšími módními trendy implementován i jistý stealth element, kdy se můžete k protivníkovi pomalu a potichu připlížit a pak jej chytit pěkně pod krkem. Co se týče onoho avizovaného příklonu k akci, to je patrné už z toho, že ruční boj je ovládán dvěma akčními tlačítky. S holýma rukama tak dokážete dělat i poměrně zajímavá komba a pokud v ruce držíte třeba brokovnici, můžete se rozhodnout, zdali budete střílet nebo zda otravné hlídce zasadíte pěkně jednu ránu pažbou. Nápad to není špatný, ale osobně mi trvalo docela dlouho zapamatovat si, kterým čudlíkem se v takových situacích střílí a kterým bouchá. Často jsem tak úplně zbytečně vyplýtval drahocenné střelivo, které by se pak velice šiklo ve vypjatějších momentech. Zajímavá je ale možnost sebrat víceméně cokoliv, co leží poblíž a řádně se tím pak ohánět. Že toho ale poblíž zase tak moc neleží, to je jiná věc.
Ono je to s tím ovládáním vůbec takové nějaké nedomyšlené. Nejzářnějším příkladem budiž práce s inventářem. Ten se ovládá „komplexním“ systémem rozloženým na všech tlačítkách D-padu, z čehož zejména v počátcích plyne docela solidní zmatek. Šipkami nahoru a dolů se inventář nejprve vyvolá. Pak se šipkami vpravo a vlevo musí vybrat požadovaný předmět a potvrdit jej šipkou nahoru. Navíc se to všechno děje v realtime, takže občas dostanete v průběhu této procedury pěknou nakládačku. Zde by jistě bylo mnohem vhodnější zůstat u klasického pauzovacího tlačítka a pak si v menu pěkně v klidu pořešit, co je potřeba.
V inventáři ale alespoň zjistíte, že tentokrát se Indy ze svých šrámů nelíže pomocí léčivých bylin, ale nosí s sebou čutoru vody, kterou na daných místech u pramenů lze doplnit.
Nijak dokonalé není ani ovládání Indyho samotného. Respektive, ovládá se velmi dobře a i možnost plného otáčení kamerou se více než hodí, i když samozřejmě i zde na některých stísněnějších místech ztratíte dokonalý přehled. Ale v některých momentech vám prostě zůstane rozum stát. Indy umí na nižší překážky bez problému automaticky vylézt (bez použití skoku nebo speciálního tlačítka). To samé umí i s bloky, které jsou zhruba stejně vysoké jako on. Dokonce umí i vyskočit a vydrápat se na objekty vyšší. Všechny tyto velikosti jsou ale přísně normovány a pokud narazíte na něco mezi, nedostanete se nahoru, ani kdybyste si do gatí dynamit nacpali. Stejně tak se občas nějakým způsobem dostanete na úzký schůdek, na kterém v pohodě stojíte, ale o stupínek výš se už prostě nedostanete. Tedy ne že by to hře nějak ubíralo na kvalitě, ale vypadá to prostě blbě.
Co ale zamrzí nejvíce je ona akční povaha tohoto titulu, ke které se snad teď už konečně dostanu. Tak zaprvé, jednotlivé levely jsou znatelně menší, nežli si pamatujeme z Infernal Machine. Zatímco tam člověk jednou, dvěma misemi efektivně zabil jedno odpoledne, tady to odsýpá až nepříjemně rychle. V zásadě jde pouze o to, projít z místa A u vstupu do lokace X
do místa B, kde je vstup do lokace Y. A třebaže se zdá, že jsou prostory rozlehlé a spletité, není tomu tak. Zkrátka jenom jdete po předem narýsované lince a pokud se od ní odkloníte, budete v podstatě jen ztrácet čas. Netvrdím, že v Infernal Machine byla kdovíjaká svoboda pohybu, nakonec jste stejně museli úkoly provést v daném pořadí, ale lokace byly jaksi celistvější a komplexnější. Člověk vstoupil do velkého dómu a chvíli koukal, jak to tam vypadá. Pak to prošel křížem krážem a zkusil zatáhnout nějaké ty páky nebo stisknout přepínače. Něco se stalo a na základě toho se odvíjelo další prozkoumávání a akce. Zde je to velmi zjednodušeno, což je určitě škoda. S tím souvisí i bod „za druhé“ a sice, že mozek tady moc nepotrápíte. Na místech, kde byly v Infernal Machine složité pohyblivé mechanismy, jejichž činnost jste nejprve museli pochopit a pak s nimi hýbat tak dlouho, dokud se dílko nepodařilo, na vás teď čeká tak maximálně systém spínačů. No dobře, možná jsem to trochu přehnal, ale odklon od nároků na alespoň jakés takés elementární přemýšlení je hodně znatelný. Už třeba jen proto, že používání předmětů přímo bije do očí. Jednak se na obrazovce každou chvíli objevují ikony indikující možnost provést nějaký úkon a jednak proto, že „volně“ ležící předměty najdete v drtivé většině na místech, na nichž je hned i použijete. Že je voda plná krokodýlů? A hele, tady leží nějaké lebky, že bych je použil a odlákal je? A pokud nenajdete nic vhodného zrovna na místě, kde byste chtěli provést nějakou akci pak věřte, že tam nejsou proto, že autoři prostě chtějí, abyste před tím udělali něco jiného. Pak se otevřou
třeba nějaké dveře, kde nějaký předmět najdete. No a za třetí z toho tím pádem plyne, že namísto toho, abyste dumali, jak se dostat ze složitých situací, budete je řešit častým bojem, ještě častějším skákáním a rychlým během. Tedy nic proti tomu, ono se to nakonec i tak hraje dost dobře, ale pokud bychom tedy vycházeli z předpokladu akčního pojetí hry, nelze se ubránit dojmu, že trocha volnosti a svobody pohybu a konání by hře v dnešní době jedině prospěla. Pokud bychom na druhou stranu vycházeli z předpokladu hry lineární, určitě budeme volat po začlenění náročnějších puzzlů. Takhle to s prominutím (dnes dokonce ani nemám chuť někoho urážet) vypadá, jako by hra byla tvořena a cílena jen pro americký trh, o němž se obecně traduje, že tam přemýšlení není nikterak v módě.
Patrně s vědomím předchozí věty bylo evidentně přistupováno i k technickému zpracování. Grafika sice není špatná, ale je evidentní, že engine je spíchnutý dosti horkou jehlou a má tedy své mouchy. Občas při pohybu v těsném koutě prokoukne polygon bez textur, občas se objeví nějaká jiná nedokonalost. Také samotné grafické zpracování mohlo být lepší. Grafika je sice pěkně hladká, ale zato je patřičně hranatá a připomíná místy návrat k době, kdy se u prvních Tomb Raiderů používal takzvaný „blokový“ systém. Textury asi taky v nejbližší době cenu za design nedostanou a pokud jde o rozpohybování postav, za motion capturing u Lucas Arts rozhodně neutratili ani cent. Třeba takové houpání Indyho na biči vypadá jako ze
zrychleného filmu. Na druhou stranu je tu i dost příjemných grafických maličkostí. Potěší nejen to, že při boji vám může spadnout z hlavy klobouk, ostatně to umí i kdejaká pitomá NHL, ale i to, že když už máte hotovo, můžete se pro něj v pohodě vrátit a zvednout jej. A pokud zapadl kdovíkam, pokračujete prostě bez něj. Ze standardu ani na jednu stranu nevybočují ani zvuky. Jsou prostě standardní. Namluvení postav je rutinní a nijak nepřekvapí. Ruští pohůnci mají fungl novou zásobu hlášek, takže „kapitalističeskij glupjec“ se tentokráte nekoná. Co se týče Indyho, snaží se mluvit za každou cenu „cool“, což ale ve výsledku nijak „cool“ není a navíc pronáší jen víceméně věcná sdělení. Chybí tu prostě něco opravdu „cool“ typu „Adios, blbečku“.
Celkově vzato je Indiana Jones and The Emperor's Tomb docela zajímavou hrou, na které je ovšem naprosto zřetelně vidět, že se autoři snažili „hrát na jistotu“ a nepouštěli se do žádných vážnějších akcí. Zatímco ale Infernal Machine rozlítila hráče klasických adventur, pak Emperor’s Tomb přivodí minimálně rozpaky v myslích příznivců adventur akčních. Stejně jako u posledního Tomb Raidera asi drtivá většina hráčů zkrátka čekala, že to bude lepší. Děkuji za pozornost.
| Indiana Jones and The Emperor's Tomb | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
