Na první PlayStation začaly vycházet střílečky z pohledu vlastních očí (First Person Shooter - FPS) poměrně záhy, ať již se jednalo o konverze PC hitů Doom či Quake 2 nebo o tituly vytvořené primárně pro PSX jako například série Medal of Honor. Všechny tyto tituly však měly jedno společné: poskytovaly zábavu (případně zlost a frustraci) pouze jedinému hráči (sedícího u dané konzole, ne jedinému na světě :o)). S příchodem PlayStation 2 se tato situace ovšem značně mění. A to tak značně, že všechny tři FPS tituly, které jsou v současné době na našem trhu, byly vytvořeny s důrazem zejména na hru více hráčů a mimo to mají společné ještě to, že singleplayer sice obsahují, ale je tam jen tak do počtu.
I když, abych Q3R nekřivdil, mód pro jednoho hráče je poměrně povedený a rozsáhlý. Pětadvacet misí je sice o něco méně než u klasických singleplayerových her, ale jak už jsem řekl, to ani nemá být hlavní devizou hry. Naopak, tyto levely zde slouží jen jako jakýsi trénink na události budoucí, tedy neúprosné bitvy až čtyř hráčů v několika herních režimech. Jen pro úplnost doplním, že příběh se točí kolem Vadrigara, vládce Arény. Ten si vytvořil pro svou zábavu bojovníky a vypustil je do různých prostředí. Vaším úkolem je v každé aréně zvítězit a probojovat se až k duelu proti samotnému Vadrigarovi. Když jej porazíte, stáváte se mistrem
všech arén překvapivě vy. No jasně, že jednodušší "příběh" už vymyslet nelze, ale aspoň tam nějaký je a oněch 25 úrovní není svázáno jen tím, že vítězství v jedné odemkne druhou (i když to tak v podstatě je :o)). Samozřejmě, že s postupujícími levely roste obtížnost plněných úkolů, nicméně není proč zoufat, protože s postupem času se vylepšují i vaše schopnosti jako rychlost, síla štítů, účinek střelby a podobně. Ale neděste se, nikdo se neodvážil Quaka "zprznit" do RPG :o), jde jen o to, že se schopnostmi soupeřů se zlepšují i ty vaše a je jen na vás, zda toho dokážete náležitě využít. Osvěžením hry quakera-samotáře je navíc několik typů arénových soubojů, které na něj čekají. Většina levelů je postavena na dobře známém konceptu deathmatche, tedy musíte dosáhnout jako první předepsaného počtu fragů, případně nejvyššího počtu fragů za daný čas. Vzhledem k tomu, že všechny levely jsou časově omezené, vzniká mnohdy (zejména při vyšší obtížnosti) časová tíseň, kdy budete mít v krvi víc adrenalinu než jste měli alkoholu o posledním Silvestru. To se týká zejména dalších módů, kterými jsou 1 Flag Capture the Flag, Elimination a Possession, kdy vás po nesplnění úkolu v daném limitu dokáže oznámení "You lost" tak napumpovat, že v příštím pokusu ty plantážníky rozstřílíte i s televizorem :o).
Mám-li se zmínit o 1 Flag Capture The Flag, musím hned v úvodu říci, že tento mód mě bavil absolutně nejméně, a to z jednoho prostého důvodu: absolutně nejméně se mi v něm dařilo :o). Jde o to, že na některém místě v aréně je umístěna bílá neutrální vlajka. První svízel je vůbec ji najít. Vaším úkolem je se jí zmocnit a dopravit na svou základnu. Druhý svízel je najít svou základnu. Cestu s vlajkou vám samozřejmě znepříjemňují soupeři, kteří (jak se vám určitě bude zdát) mnohem rychleji běhají a neskutečně přesně míří. A věřte, že jednou vás dostanou. Ale vám to nemusí zas až tak vadit, protože se respawnujete na náhodném místě v aréně a můžete se vydat na místo své poslední smrti, kde zůstala osamocena (no, zas až tak osamocena ne - viz dále) ona bílá vlajka. Třetí svízel je zorientovat se v aréně po respawnu a najít správný směr k vlajce. Takže suma sumárum, říkáte si možná, musí být 1FCtF pěkná otrava, když má tři takovéto nepříjemnosti. Nevěřte tomu. Tyto tři věci tak zásadně zvedají napětí, že to snad ani nejde dobře popsat. Zkuste si představit modelovou situaci, kdy se znovu zrodíte kdesi v aréně, do vypršení času chybí něco přes půl minutky a vám už přece chybí jen jedna jediná zatracená vlajka!!!. To se pak rozběhnete k frenetickému hledání inkriminovaného artefaktu a preventivně vypálíte dvě dávky, i když koutkem oka zahlédnete, jak jde vaše přítelkyně (přítel, strejda, Marge Simpsonová, …) ve vedlejším pokoji zalít květiny. Předpokládám, že nemusím dále
pokračovat v popisu této jedinečné atmosféry.
To samé se dá samozřejmě říci i o náboji dalších herních módů. Co se týče režimu Elimination, je boj s časem v závěru také mnohdy velmi těsný. Na začátku dostanete přidělen jistý počet životů, s jejichž pomocí musíte vyeliminovat ostatní soupeře. Vyeliminováním se rozumí, že je připravíte o všechny jejich životy (dva, případně tři - podle daného levelu), v případě bossů o všechny jejich hitpointy. Zpočátku to vypadá jako prostý deathmatch, ale s ubývajícími nepřáteli se nepříjemně snižuje "hustota" cílů. A nemyslete si, že poslední mohykán ze soupeřů po vás s posledním životem půjde jako kočka po myši. Naopak, bude před vámi pelášit, co mu nohy budou stačit, takže když jej někde zahlédnete, stačíte ho jen lehce polechtat pár kulkami a zase se jej vydáváte hledat do spleti chodeb, chodbiček a teleportů. V tomto mezičase si vaše kořist doplní hodnotu HP a posílí štít, takže se začíná prakticky od začátku. A čas běží neuvěřitelně rychle.
Naproti tomu, nesnesitelně pomalu běží čas v režimu Possession. Účelem je mít v držení vlajku po předepsaný čas. To si takhle vybojujete vlajku, dokonce se vám podaří zmizet protivníkům a najít si pěkné tiché a temné místečko, kde vás nebude nikdo rušit, a čekáte. Čas se vleče, takže
není divu, že soupeři vás vyčenichají velice záhy. Pokud ale přicházejí po jednom, není problém zpacifikovat je vaším dobře namířeným shotgunem, ale když se vás u vlajky sejde víc, začíná přestřelka doslova a do písmene všichni proti všem.
Pro úplnost ještě doplním módy, které navíc nabízí multiplayer. Jedná se o Team Deathmatch (jeden tým sbírá fragy členů týmu druhého), Single Weapon Deathmatch (každý z hráčů si na počátku vybere jedinou zbraň, kterou bude v zápase používat), Single Weapon Team Deathmatch, Capture the Flag a Team Possession.
Netřeba snad zdůrazňovat, že hlavní část zábavy ale skrývá multiplayer, kdy ve splitscreenu mohou hrát až čtyři hráči a do arény si mohou přizvat i procesorem ovládané boty. Ale i jeden hráč si spolu s navolenými boty jistě přijde na své. K tomu značnou měrou přispívá i konfigurovatelné ovládání, kde si snad každý vybere to nejvhodnější. Možná by se zdálo, že bez podpory USB klávesnice a myši půjde hratelnost částečně ke dnu, ale opět musím konstatovat, že to není pravda. Hra je natolik benevolentní, že nemusíte mít zaměřeno přímo na soupeřovu hlavu, abyste jej skolili. Soupeři tedy mají jen jednu zásahovou zónu, která lehce přesahuje jejich
těla, což ve výsledku přináší nebývale rychlou akci.
V souvislosti s výtečnou hratelností se musím zmínit i o arénách, které jsou přehledné a jsou tvořeny s ohledem na ovládání DualShockem. To například znamená, že pokud do vás pálí někdo z nižšího patra, nemusíte jej složitě zaměřovat analogovými páčkami, ale jednoduše s ním hupsnete a s vycentrovaným pohledem mu věnujete několik dávek kovu, případně jiné "esence" :o). Vzhledem k PC verzi hry (ano, přiznávám, občas hraji i na PC, lynčujte mě) musím vyzdvihnout i další přednost arén. Mnohem méně se mi oproti PC stávalo, že jsem spadl do hlubokých propastí, jež znamenají smrt, a to i přes zmíněné ovládání gamepadem. Orientace je usnadněna relativním zjednodušením map (pokud zrovna nehledáte vlajku :o)).
Nejvíce jsem ovšem ocenil (teď kecám, oceňuji to až teď, při hraní mě to pěkně štvalo) umělou inteligenci soupeřů. Když se s nimi přetahujete o vlajku, čekají ve skupinkách už přímo u ní, abyste si museli cestu nejprve prostřílet, případně s vlajkou pořádně upalovat. A když už jim utečete, snaží se počíhat si na vás u vaší základny. O skrývání v režimu Elimination jsem již psal a jediným módem, kde umělé inteligence není potřeba, je Possession, tam se chodí do boje
bezhlavě :o).
V oslavném výčtu kladů hry zbývá ještě grafická a zvuková stránka. Tady to ale asi trošku odbudu, protože by to bylo do značné míry mlácení prázdné slámy. Takže grafika hezká, zvuky dobré :o). Grafika je opravdu velmi propracovaná, ať již se jedná o ztvárnění arén či samotných válečníků, a vše se hýbe skutečně svižně. Dokonce tak svižně, že když jsem kamarádovi chtěl ukázat grafiku a zastavil se, tak soupeři pobíhali kolem tak rychle, že v zásadě jejich zpracování nešlo v tu chvíli vůbec posoudit :o). Naštěstí například v 1FCtF pokud nemáte vlajku, můžete si se soupeřem v zásadě hodit i partičku mariáše a přitom si jej důkladně prohlédnout (to jen tak na okraj pro hnidopichy, že nevařím z vody). No, a zvuky jsou vytvořeny tak, že zvyšují akčnost hry. A to si myslím, že je víc než dost. Těžko totiž soudit realismus zvuků takového nail gunu nebo lightning gunu. Stejně akční je i hudba na pozadí výsledkové listiny po skončení boje, ale vlastně ji ani nepostřehnete (přiznám se, že si neuvědomuji, zda jsem ji zaslechl i někde jinde).
Jediné dvě malé výtky jsem si nechal na závěr. První je k velmi dlouhým loadovacím prodlevám, místy jsem si opravdu připadal jako bych hrál nějakou hru na PC. A druhá výtka je také k jevu,
který je typický pro PC. Občas se stane, že jste po loadu již ve hře, ale některá data se ještě dohrávají, takže se občas (ale opravdu jen velmi zřídka) hra asi na půl sekundy zasekne. Tím výčet chyb končím.
Takže celkově snad bylo z výše napsaných řádků jasné, že Quake III Revolution je velice dobrá hra, která zejména v multiplayeru má ambice zaujmout i širší hráčskou obec. Zpracování je velmi solidní a ještě jednou je potřeba vyzdvihnout skvělou hratelnost a překvapivě dobré ovládání, které se dokázalo odpoutat od PC kombinace klávesnice+myš a je široce konfigurovatelné.
Vzhledem k tomu, že jsem neměl možnost hrát TimeSplitters a s PS2 verzí Unreal Tournamentu jsem blbnul jen asi hodinu, nedovolím si vyslovit kvalitativní pořadí těchto her. Nicméně Quake III Revolution vám mohu s naprosto klidným svědomím jen a jen doporučit jako FPS té nejvyšší třídy. Děkuji za pozornost.
P.S.: Z manuálu jsem konečně vyčetl definici fragu: rozdíl mezi celkovým počtem bojovníkových vražd a celkovým počtem sebevražd téhož :o).
| Quake III Revolution | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
