Všichni protřelí pařani si jistě pamatují legendární plošinovku s podivně rostlým superhrdinou Raymanem. Hodiny strávené skotačením po platformách, likvidací enemies za pomoci pěsti teleskopické, sbíráním bonusů atd. atd. Klasika, běžná už od osmibitů, přitažená posléze na PC a PSX. S objevem Dreamcastu, mírně to nadčasové konzole od Segy, která již pomalu začíná mizet v propadlišti dějin - i když neprávem - nastoupil Rayman 2: Revolution (taktéž vydaný pro naše černé miláčky), převedený do třetího prostoru. Rozkreslený příběh, nádherná grafika a výtečné ozvučení jej posunuly opět do herního nebe. Nu a frantíci z Ubisoftu neusnuli na vavřínech a usmysleli si, že do třetice všeho dobrého stvoří další pokračování. A vcelku se jim to podařilo…
Rayman je velmi podivná, ale zároveň vcelku flexibilní osobnost. Když vám totiž končetiny a hlava volně levitují kolem trupu, plyne z toho spousta výhod: padání z velkých výšek s lehkým „odpruženým“ přistáním, či pěst roztočená kolem své osy obtěžující na slušnou vzdálenost potenciální nepřátele jsou opravdu praktickou featurou. A protože v tomto pokračování je větší důraz kladen hlavně na soubojovou část dobrodružství, všimneme si i sympatické možnosti úkroků spojených se střelbou „za roh“. Pokud ještě dostane Rayman do vínku ovládnutí - ehmmm - „kouzelných plechovek“, nabude schopností, o kterých se nám, poněkud přízemnějším smrtelníkům, může tak akorát zdát: magická průbojná ocelová
teleskopická (!) pěst, pěst „lanová“ s čelistmi k překonání nebezpečných pozemních úseků zhoupnutím, vrtulníková úprava kebule pro dosah do nebeských výšin, či pěst raketově řízená s explozivním účinkem. Všech těchto vylepšení samozřejmě budete nuceni hojně využívat pro další postup hrou. Ale abyste nebyli s tímto třeskutým arzenálem zas v takové mohutné převaze, nepřátelé jsou také po zuby ozbrojeni a obdařeni nějakým tím dekagramem inteligence. Nemluvě o hojně se vyskytujících bossech, jejichž vpravdě úchylné bojové kreace potrápí při řešení nepříjemné situace nejeden dualshock… On je vám totiž třetí díl Raymana celý takový mírně ujetý. Každý, kdo zná žabáka Globoxe, potížistu, díky němuž se náš hrdina neustále dostává do problémů s kdejakou prapodivnou rasou zlých stvoření, se dovtípí, jak to dopadne i tentokráte. Zelený pomatenec totiž odstartuje jeden velký průšvih hned na začátku tím, že v dementní rozjařenosti spolkne Hoodluma. Hoodlumové jsou taková ošklivá chlupatá stvoření, která zasemenila Raymanův svět a za pomoci černé magie se transformují do dalších nepříliš vábně vyhlížejících tvorů, po jejichž likvidaci opět vylétnou a s drsnými slovy na jazyku nepříčetně zmizí v dáli. Vám tedy nezbude nic jiného, než Globoxe doprovázet na jeho anabázi za doktory, kteří by mohli notně naštvaný subjekt z jeho nadutého břicha vypreparovat. Přičemž se budete zcela nezávazně věnovat čištění všech světů, kterými během této strastiplné pouti poputujete, od všude převládajícího zla. Onu zmíněnou ujetost zpozorujete na každém kroku - od vtipně animovaných enemies a jejich úsměv budícího
žvatlání, šílených bossů, parádních FMV až k řízeným přeletům mezi světy v prostředí typicky francouzské modernistické muzzzak. Zmínit musím také bonusy, v nichž kromě obligátních miniher objevíte i sympatický manuál v podání krátkých filmů v kolekci „Jak likvidovat Raymana“®. U těchto shotů se vpravdě pousměje i nejeden pragmatický suchar…
Jak se to ale celé hraje, zeptáte se. Příjemně. Herní principy jsou jasné z předešlého odstavce. Celá hra je koncipována lineárně, jakožto klasická plošinovka. Budete tedy přecházet z jednoho levelu do druhého, až vyčistíte celý svět, projedete warpem do dalších a tak dále a tak dále. Všechny úkony vyžadují určitou zručnost, ale jde jen o malý zvyk a celkově působí Rayman jako velmi jednoduchá hra (já osobně jsem jedinkrát nezesnul). Nezmizelo ani zachraňování Dlouhých Nosů – šamanů, kteří po určitém počtu kromě bodových odměn ve formě krystalů přidají kousek energie k vašemu ukazateli, aby vám tak ještě více zjednodušili postup hrou. Za utržené body v sestavě levelů si postupně odemknete zmíněné bonusy, což vám budiž dostatečnou motivací. Při soubojích s bossy se pobavíte; pro příklad pidižvík houpající se na podivném „chůdostroji“, vyrobeném ze zatraceně velkých kmenů stromů a snažící se vás rozšlapat, je po několika minutách vyexpedován do výšin nebeských, vy si přesednete namísto něj, ozve se komentátor a do kruhové arény nabíhají nepřátelé ozbrojení vzduchovkami, přičemž rozpohybujete klády a šlapete je po papulích za povyku announcera
jako zelí; a body přibývají za rozšlápnuvší kombo… Také mě mile překvapila občasná „závodní“ vložka, kdy Raymanovi mohutně napuchnou obě boty a jedna zběsile utíká, přičemž ji v té druhé musíte dohonit a donutit k opětovnému zmenšení (kdo se vozil u světských na elektrických autíčkách a zuřivě narážel do mírumilovných maminek s malými dětmi jistě pochopí…). Jedinou vadou v položce hratelnosti je relativně krátká doba k dohrání (v rámci striktní linearity opravdu zamrzí). I ti slabší hráči složí tento titul během dvanácti až patnácti hodin, což nás všechny utvrzuje v jasném názoru na současnou tvorbu herních titulů – za hodně peněz málo muziky (výjimkou budiž monstrózní kousek – Primal).
Graficky vychází Rayman ze svého předchůdce; zcela jistě autoři použili identický engine. Změnili ale palety barev a řekl bych, že celkově engine ještě zoptimalizovali. Při výskytu většího počtu rozhýbaných objektů v plejádě světelných efektů tak nedochází k jedinému zpomalení frameratu a to je dobře. Vše je tak plynulé a grafika příjemně koresponduje s atmosférou hry. Celkově vyhlíží Rayman 3: Hoodlum Havoc temněji (opětná návaznost na příběh) a proto vás doslova osvěží jeho sekce s vodou a zářícím sluncem a mnohdy budete doslova ohromeně zírat na tu parádu; obzvláště v chytře navržených scenériích (výstup vzdušným zámkem do nehorázných výšin a následný sjezd dolů). Animace jsou ještě hezčí než minule a je třeba pochválit tvůrce za jejich nápaditost při tvorbě plejády pohybových aktivit všeho, co se objevuje na obrazovce. Stejně tak jest fortelným zpracování všech světů a miniher, nemluvě o kvalitě filmů. Kreativita animátorů je místy až zarážející…
Zvukově hra opět koresponduje s celkovou atmosférou. Je plná úchylných samplů a scénická hudba jako střižená od geniálního pana Elfmana (dvorní hudebník Tima Burtona - Střihoruký Edvard, Ospalá díra ad.) příjemně padne na míru. Stejně tak zmiňované moderní kousky při warpových sekcích hry. Namluvení všech postav je na absolutní úrovni; neočekávejte tedy amatérismus jako například v anglicky namluvených sekcích japonských titulů… Každá z postav mluví s jiným přízvukem a emocemi (rastamanský doktor Dlouhý Nos s gangsta výslovností mne opravdu dostal…). Ozvučení je zkrátka na jedničku.
Jak bychom to uzavřeli? Máme před sebou další dobrodružství sympatického člobrdy, prodchnuté zajímavým příběhem. Hra působí veselým dojmem díky vtipným animacím, výbornému dabingu a ujetě řešeným soubojům s četnými bossy. Potěší i minihry a bonusové filmy. Atmosféra je tedy výborná a vše je po této stránce perfektně sladěno. Na druhou stranu zarazí zoufale primitivní jednoduchost (zatracení developeři; pochopte už konečně, že si všichni chceme pořádně zahrát a ne proběhnout titul bez jediného zaškobrtnutí – mainstreamové praktiky nás vůbec nezajímají!!!) a krátká doba hraní, způsobená lineárním uspořádáním levelů. Jasná sedmdesátka.
| Rayman 3: Hoodlum Havoc | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
