Není nad to, když jeden dělá recenzi na hru, která ho baví, a zároveň momentálně nejvíc okupuje šuplík v jeho konzoli. Taktické válečné akce mají jednu neoddiskutovatelnou výhodu při rozhodování o koupi. Drtivá většina hráčů má totiž - coby muži - v genech zakódovaný smysl pro bojovou strategii, jíž tak může zhodnotit a to tím spíše, pokud jde o dílo tak realistické a atmosférou zdrcující, jako je zrovna Socom: U.S. Navy Seals.
Je přinejmenším nutné, abyste se hned na začátku dozvěděli, že se jedná o hru, jež je svou koncepcí a provedením určena především pro hraní po síti a pro tyto skupinky pařanů je Socom jednoznačně "number one". Single mód je zde jaksi navíc, pro opuštěné a momentálně bez přátel se bavící hráče. A tato recenze je připravena právě pro tyto samotáře, jenž si musí uvědomit, že mouchy, co je budou doprovázet v celkem 16ti misích jsou mouchami, které otravují pouze osamocené lovce teroristů.
Hra, kterou vám bude Socom podobným stylem a koncepcí velmi připomínat je známý Conflict: Desert Storm. Nejpodstatnější rozdíl mezi oběma počiny tkví ve skutečnosti, že v Socomu ovládáte pouze jednoho ze čtyř mariňáckých specialistů, jednoho z páru dvoučlenných týmů. Socom se však liší i ve spoustě dalších věcí a v ovládání - ostatně posuďte sami.
Už po úvodním intru a vysazení vašich mužů na obří lodi (ne nepodobné té z Metal Gear Solid II) je jasné, že interakce si zde užijete do sytosti. Každý, a to předpokládám že každý, si má ve zvyku na začátku zkoušet a pilovat nuance ovládání. A tady vás ohromí první poznatek. Můžete zadávat takovou spoustu různých příkazů zbyvším členům týmu, až se vám z toho zatočí hlava. Pro anglicky hovořící je to ráj; pro hráče, jenž angličtinou nežijí, to však není obzvláště velký problém, neboť během zadávání vybraného příkazu se hra zapauzuje a slovíčko, jemuž hráč eventuálně nerozumí, se dá v klidu přeložit pomocí slovníčku. Za chvíli umíme navy-sealskou angličtinou všichni a můžeme se ve Státech přihlásit na odvod.
Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o první PS2 hru ovládanou hlasem (k originálu dostáváte headset s USB konektorem, který připojíte pod ovladač), bude se jazyk, či alespoň několik výrazů hodit. Zmáčknete totiž tlačítko a řeknete: Kdo, co, kde (či koho :-)). Samozřejmě English. Headset je jinak určen ke hraní přes broadbandové připojení, kde funguje absolutně bez chyby - mluvíte s člověkem narozdíl od konzole, kde musíte zadávat příkazy srozumitelně!
Další věc, jež fantasticky ovládání zjednodušuje, je soubor grafických ikon, které se automaticky objevují při možnostech vykonání nějakého úkonu jako například:
sebrat zbraň, náboje a podobné propriety, či odtáhnout a ukrýt zabité nepřátele, položit bombu apod. Je zde vynikající ikona zohledňující alternativu vylezení na určitou překážku či bednu, jež se před vámi ocitne v průběhu vašeho pohybu vytyčenou trasou; ikony vidíme i u dveří, co jdou otevřít a zavřít a samozřejmě nechybí mimo další i speciální ikony, objevující se při plnění primárních a sekundárních úkolů dané mise - zde by byl jejich výčet příliš dlouhý.
Ohromil mne prvek, který se u her jen tak nevidí. V menu je totiž možnost navíc - při kliknutí na jednotlivé požadované úkoly, zhlédnout videosekvenci s podrobnějším návodem k provedení vybrané akce!
Na začátku každé mise si vyjma briefingu a úkolů můžete prohlédnout parádní stylové mapy, vybrat každému členu vaší jednotky vhodné zbraně - nicméně nelze vzít na cestu armádní muniční sklad, jsou to totiž pořád jenom lidé a nepoberou přeci vše. Což je po realistické stránce pouze a jen dobře. Můžete si navolit obtížnost na tři základní stupně + jeden geniálně vymyšlený, ve kterém si obtížnost plynule měníte skrze tři základní parametry: rychlost, zaměřování a zranitelnost. A zde je první moucha, nebo přímo slet, doprovázející již zmíněný singleplayerový mód. Během hraní totiž - byť jen občas, zato ale v každé misi - zažijete nepříjemnosti typu:
Plížíte se v džungli vysokou travou a přestože nevidíte nic, tak najednou po vás začne pálit maník, jenž zrovna dokouřil jointa za shlukem palem, kteréžto jsou před vámi několik set metrů. O.K. - nevadí, tak budete zkrátka ještě více obezřetní a nenecháte nikoho z nepřátel, aby doběhnul pro pomoc - což se vám znázorní pomocí zvýrazněného nápisu na obrazovce. Díky propracovanému menu si můžete navolit decentní označení nepřátel při zaměřování. Potom vám jemná červená závorka ukáže vojáka, který není vidět skrze koruny stromů, či je v takové dálce, že v televizi zabírá jen jeden zobrazovací bod.
Jenže jsou zase opačné momenty; to když vám křupne pod nohou větvička a protivník, maje evidentně sluch nelítostné šelmy (někdy mi přišlo, že snad i čich), okamžitě ví, která bije! Jakmile vám ale přiběhne v ústrety a vy si z pudu sebezáchovy lehnete na zem, tak vás nevidí ani když jste DVA, slovy dva metry před ním. Ne, to si opravdu nedělám legraci. Nestává se to pořád, ale občas ano. Ale budiž, nevadí, i tací jsou holt vaši nepřátelé a dlužno poznamenat, že všichni do jednoho mají tak jako tak krátký život.
Když ale zazlobí vlastní jednotka, stává se z vás postrach domácnosti, neboť momenty, které díky tomu zažijete, ve vás probudí vztek raněného bizona. Příklad jeden za všechny:
Dáte všem pokyn, jenž zní zcela jasně - následujte mne a palte po všem, co se hýbe. A v domnění, že se navzájem kryjete a hlídáte jak pokrevní bratři, projdete nemalý kus džunglí.
Cvičně zkouknete na obrazovce neustále znázorněnou mapku, na níž obvykle vidíte ve formě čtyř modrých bodů polohu vaší a členů vašeho týmu, pročež v šoku zjistíte, že naprosto neadekvátně vydanému rozkazu tam svítí tečky pouze tři. Můžete na toho zbabělce řvát jak chcete, prostě nepřijde. Takže se musíte vrátit a „nakopat“ ho do zadnice. Možná, že tohle by se ještě dalo ustát, ale co už nikoliv je přehnaná aktivita vašich mužů. To když v průběhu mise, vynořivše se z vysoké trávy za nepřítelem s rozhodnutím jej tichou, tlumičem vybavenou sniperovkou eliminovat, vás jeden aktivní blb z vašeho týmu vyzradí svým hlučným přístupem k věci. A to jste jim před chvilkou dali rozkaz: zůstaňte všichni na místě a na nic nestřílejte. Přiznám se, že po takto zmršené akci jsem si svoje komando rozstřílel na cucky zcela pomstychtivě sám. Prostě takový malý polní soud.
Jde zkrátka o to, že narozdíl od sítě, kde hrajete se skutečnými lidmi, mají v singlu postavy na place svou vlastní hlavu, což ale není ze zásady vždy tak úplně špatné. Viz: dám rozkaz na nic nestřílet, plížíme se zarostlým územím u nějakého chrámu v Thajsku a na jednoho člena týmu nečekaně zaútočí vojín Čong. V ten moment se parťák rozhodne, že se přeci kvůli mému rozkazu nenechá zabít a než Čong stačí dokončit svou práci, tak pod dohledem AK47 s tlumičem rychle vydechne... To je pro změnu dobrý přístup k věci, ne?
Jinak parťákovi z vašeho dvoučlenného týmu nemůžete bohužel rozkázat, aby zůstal na místě - on vás bude následovat stůj co stůj až do pekla. Zkrátka kam vy, tam on - je to prostě "tvrdej" chlap a má vás rád. Druhou skupinu už navigujete skrze obsáhlou paletu povelů, jež plní poměrně schopně - mnohokrát budete potěšeni jejich AI dovolující jim automaticky přeskakovat nižší překážky typu zídka, padlý strom atp., takže nemusíte být v terénu jako nějaký taťka s malými dětmi na vycházce.
Ovládání je špičkově provedeno. Je intuitivní, na nespočet nabízených možností kooperace jednoduché a praktické. Postavu vidíte z kamery položené za ní (klasická třetí perspektiva) a terč, kterýžto určuje směr pohledu, je vždy umístěný uprostřed obrazu. Nicméně dobrodružstvím lze projít i ve first person, sloužícím jinak pro vyladění náměru při palbě! Přepnutí do pohledu v první osobě je provedeno výtečným způsobem, navrch se vám dle zbraně, jíž momentálně svíráte v ruce, vždy nabízí výborně pracující zoom. K výčtu pozitiv patří rozmanité typy granátů, u kterých vidíte dráhu letu i místo dopadu ještě před použitím, znázorněné tenkou žlutou linkou. Vyhlížení zpoza rohu? Samozřejmě. To beru už jako standard každé takto koncipované hry. Zde se však můžete naklánět vždy a všude, vestoje i vleže. Infra vidění je ve výbavě sice jen v misích, v nichž se bez něj těžko obejdete, ale za to se s ním bezchybně pracuje. Další důležitou věcí jsou fyzické možnosti aktérů, nabízející jednak klasický pohyb vestoje, potom v přikrčení (zřejmě nejvíce používaný - nejenže je
praktický, ale taky vypadá cool) a poslední je samozřejmě plížení. Velmi se mi líbí onen inteligentní přístup, tedy že jakýkoliv postoj zvolíte, celý tým jej okamžitě následuje. Nedá mi, abych se nezmínil o efektech, kdy poté, co jste postřeleni - či někdo z vašeho týmu, tak z něj kape až crčí krev a to podle vážnosti zranění, a tahle krev pak vytváří charakteristické stopy na podlaze na trase, jíž se ubíráte.
Hraní významně prodlužuje i poměrně častá vlastnost současných games, kdy je uložení možné pouze po dohrání, v tomto případě někdy až nechutně dlouhých misí.
Graficky má SOCOM na to, že je dělaný pro broadband, vynikající kvalitu (dle zpráv ze zahraničí se necuká ani při mnoha desítkách hráčů připojených najednou v jedné lokaci). A to podotýkám, že se mi vizuálně zdá o moc vydařenější než výše zmiňovaný Conflict: Desert Storm. Opravdu výborná práce. Zvukově hra exceluje v plné polní. To prostě slovy nelze popsat. Je to úžasná práce, doporučuji prostorově ozvučit a samozřejmě nastavit na subooferu maximum. Za hudbu jako takovou bych dal pět sošek Grammy, sice to možná zní nadneseně, ale to opravdu pochopí jen ten, kdo bude majitelem této ve svém žánru bezpochyby nejlepší hry na PS2.
| SOCOM: US Navy Seals | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
