Nejnovější Clancyovka, která před drahným časem zažila svou premiéru na Xboxu, se posléze překonvertovala na další systémy, v tomto případě je řeč o PS2. Verze pro tuhle platformu vypadá na první pohled obdobně, co její starší bratříček na konzoli od Microsoftu, takže zanechme zbytečných řečí a rovnýma nohama se pojďme přesunout do velice blízké budoucnosti, jejíž pevné mírové zdi narušuje mráz, který sice nepřichází přímo z Kremlu, ale je svým způsobem dost blízko uvedené lokalitě...
V hlavní roli se představuje speciální agent Sam Fisher, který musí čelit nejenom nezdravým ambicím nebezpečné teroristické "bojůvky", o slovo se totiž hlásí i velký ruský bratr. Oproti předchozím herním Clancyovkám je ožehavý a delikátní úkol svěřen jedinému muži, i když týmová spolupráce není ani tady zcela opomíjeným faktorem, anžto jste v akci - jakožto Fisher, v neustálém "radiovém" kontaktu s ústředím. Pohříchu - narozdíl třebas od Metal Gear Solid - se spojení nedá vyvolat ve vámi žádanou chvíli, ale vždy v závislosti na vašem postupu vpřed se dočkáte přísunu nových důležitých informací. Tyto získáváte také stahováním dat z počítačů nebo od padlých nepřátel, přičemž všechny
klíčové zprávy se vám shromažďují v příkladně zpracovaném inventáři. Uvedené nejenom že zajímavě oživuje příběhový scénář (posunovaný dále zejména pěknými FMV sekvencemi), ale nezřídka má přímý vliv na váš úspěch v misi - např. ziskem vstupního kódu budete konečně moci projít skrze jinak neprostupné dveře.
Fisher je do akce vybaven skutečně skvostně. High-tech propriety, které dostanete do začátku každé mise, skutečně vzbuzují velký respekt. Počínaje asi nejvyužívanějším optickým kabelem pro dívání se zpoza dveří do místnosti a konče takovou rušičkou na bezpečnostní kamery, jež není možné "odstavit" z provozu.
Co se týče zbraňového potenciálu, tento se soustředí toliko na pistoli a automat s volitelnou kadencí palby, u něhož však nechybí sympatický zoom pro eventuální precizní odstřelování vzdálených cílů. Tady nelze nezmínit skvělý nápad, kdy je pro přesné zacílení nutné na chvíli zadržet dech a náměr se pak nehoupe jako člun na vodě. Výborných myšlenek je zde povícero, můžeme mezi ně zařadit i pestré pohybové aktivity hlavního hrdiny, kterému nedělá problém plížit se podél stěn a vykukovat zpoza rohů (s výborným motivem střelby zpoza zdi), šplhat
po potrubí a pletivu a v neposlední řadě skákat (a přelézat vysoké překážky), i když zrovna skok není činnost, která by se animačně tvůrcům bůhvíjak vyvedla.
Splinter Cell je především o důsledném utajení vaší osoby, takže si užijete kradmého plížení ve stínech, kde pak bohatě využijete fantastické režimy nočního a termálního vidění. Výtečně zohledněná interakce s okolním prostředím - skrze textové okno napovídající, co lze momentálně provést - nabízí též motiv likvidace prakticky všech zdrojů světla, protože až ve tmě se z vás stává nemilosrdný lovec, jemuž málokdo může čelit. Tahle hra je hodně o překvapení, bohužel pokud se mezi tato počítají neočekávané vstupy nepřátel na scénu, začínají nečekané potíže. Tyto pramení zejména z velice pomalého režimu ručního zacilování nepřítele (žádný auto-lock) a skutečnosti, že moc nevydržíte. Příležitostně nalezené medikamenty jsou tak doslova živou vodou, stejně jako náboje, kterých se občas nedostává.
Jestliže se tedy objeví protivník za vašimi zády, než se k němu stačíte otočit, zaměřit (v tento moment se dostanete do jinak vizuálně přitažlivého módu, kdy se kamera přepne za pravé rameno našeho agenta a na obrazovce se objeví zaměřovací terčík, který je při pohybu logicky
lehce rozhozený) a začít střílet, povětšinou je po vás veta a následuje restart. Checkpointy, jakož i místa, kde se hra automaticky ukládá, jsou však od sebe vzdáleny coby kamenem dohodil, takže není důvod ke stížnostem. Nicméně jistou revizi by zasluhovala i práce kamery a některé herní zákonitosti. Kamera, zabírající vaše snažení ve třetí perspektivě a nabízející i žádaný pohled z vlastních očí, je totiž kromobyčejně líná. Její práce je plně ve vašich rukou a dlouho si budete zvykat na skutečnost, že pomocí jednoho analogového tlačítka Fisherem pohybujete a současně si neustále - skrze druhý analog - štelujete kameru do akceptovatelného pohledu na dění. Mnohé by vyřešila funkce automatického centrování, ale ta zde z nějakého nepochopitelného důvodu chybí. V akci se tak občas nadějete náročného prstokladu, že si pak připadáte trochu jako hráč na klavír.
Druhou shora avizovanou chybou jsou prazvláštní herní mechanismy, kdy vás autoři neustále otravují nějakým musem, mezi což patří třeba nutnost schovávání zlikvidovaných těl vojáků, která nesmí nikdo najít, jinak je vyhlášen poplach. Počet poplachů je striktně omezen a podaří-li se překročit stanovenou kvótu následuje Game Over. Zvláštní na tomhle
schématu je skutečnost, že pakliže zůstanete u mrtvého vojáka stát v očekávání, kdo že se sem naň přijde podívat, může uběhnout klidně půl roku a o danou lokaci nikdo nezavadí ani pohledem. Tvůrci zde tedy dovedli pověstné Murphyho zákony skutečně k dokonalosti, protože jakmile z inkriminovaného místa vytáhnete paty (a tělo necháte nedbale pohozeno uprostřed místnosti), hned padlého nějaký přičinlivý hejhula objeví. Tak dejme tomu, ale tohle není ani zdaleka jediný případ, kdy musíte přistoupit na pravidla hry a někdy není zcela zřejmé, jaká ta pravidla vlastně jsou a proč jednou fungují a podruhé nikoli. Tím se přímo dostávám k jedné politováníhodné nedbalosti. Splinter Cell je neuvěřitelně lineární hra. V některých momentech je to dokonce až tak nalajnované, že si připadáte jako cvičená opice, plnící na tvůrci požadovaných místech požadované úkony. Tím více je zarážející, že se na tak malém herním prostoru nedala lépe vycepovat AI nepřátel a že se nezapracovalo na nascriptovaných situacích, majících zpravidla jen jeden jediný model, což je poněkud ostudné!
Ale dobře, vykoukněme nyní zase na chvíli z toho koutu hanby a pojďme se podívat na světlejší herní okamžiky. Mezi ně rozhodně patří alternativní
řešení potíží, tady mluvíme přirozeně o překonávání stráží. Buďto je šikovně obejdete, nebo vše vyřešíte hrubou silou, ve druhém případě buď palebnou či tichou pacifikací, kterou zde zastupuje razantní úder do zátylku. Zajímavým se jeví motiv vzetí rukojmího, za jehož tělem se můžete krýt a rozdávat relativně bezpečně headshoty, znamenající okamžitou stopku. Též odlákávání stráží, tady ponejvíce odhazováním prázdných plechovek, není vůbec marná aktivita. V souvislosti se shora citovaným vybavením ještě zmíním podařené manuální zdolávání uzamčených dveří pomocí lockpicku, čímž tento odstavec uzavírám a jdeme pomalu do finále.
V něm se v krátkosti podíváme ještě na audiovizuální zpracování. Grafický engine není sice dokonalý a časté loadování nových prostor vzbuzuje poněkud rozpaky, nicméně taková hra světla a stínu je skutečně skvělá. K tomu veskrze příjemný a stylový hudební doprovod, namluvení rozhovorů, lišící se kročeje podle typu povrchu a v neposlední řadě dramatická znělka, dávající svým nástupem jasné povědomí, že je něco špatně.
Jak to celé uzavřít? Splinter Cell je rozhodně podařená stealth záležitost, ve které se však vedle brilantních momentů dočkáte též nesmírně frustrujících situací, kdy se v praxi představuje nevděčný systém pokus-omyl. Nebýt to tak lineární a na mnoha místech hloupě účelové, byl bych z nejnovější konzolové Clancyovky mnohem odvázanější! Ale i takhle se jedná o nepřehlédnutelný titul.
| Splinter Cell | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
