Není to zase tak dávno, co jsem se v recenzi rozplýval nad původním Virtua Fighterem 4, o jehož kvalitách není dnes již nejmenších pochyb. Přesto (a nebo možná klasicky právě proto?) se generalita Segy v čele s bájným Yu Suzukim rozhodla vydat jakousi vylepšenou verzi. Bylo to však nutné? A jsou vylepšení opravdu tak viditelná a zásadní? A bylo na již tak skvělé bojovce ještě co vylepšovat?
Bylo. Na první pohled je patrné vylepšení grafiky, s čímž souvisí i dvě nepříjemnosti. První je ta, že o grafice a zvucích ne moc rád píšu a druhá je nevábné sypání popela na hlavu. Bude to ale jen taková malá propagační hrstička, abych si nezničil frizúru, léta pečlivě ošetřovanou panenským olivovým olejem. Takže asi takhle: v první recenzi se prostě stalo to, že nadšení z dokonalosti hry jistému pisálkovi lehce zamlžilo zrak a některé chybky prostě přehlédl. Na druhou stranu je potřeba ale zmínit, že tyto chybky se stávají znatelnějšími až ve srovnání s nově příchozím VF4E. Nyní je grafika výrazně hladší a v kombinaci s několika novými prostředími vám sice stále nevyrazí dech, ale každopádně se již jedná o skutečně důstojné zpracování doposud nejlepší bojovky na trhu. Samozřejmě zůstaly precizně zpracované pohyby postav, které jsou velmi patrné zejména u „syrovějších“ stylů jako je třeba muay-thai nebo vale tudo. Konkrétně například působí velice dobře celkový projev Vanessy nebo některé kombinace nové postavy, thaiboxera Brada Burnse. Taková kombinace pěstí, zakončená naskočeným
kolenem na horní pásmo, působí opravdu hodně věrohodně, stejně jako jeho pokusy dostat soupeře do clinche. Trochu škoda pak ale je, že se dle mého soudu lehce zvýšila četnost podivného fyzikálního chování při kontaktu postavy s okolím. Nejedná se o nic zásadního, ale prostě si občas nemůžete nevšimnout, že se postava nějak divně odrazí od bariéry nebo od země.
Á propos, nové postavy. Jak již jistě víte z mnoha preview, jsou zde dvě, konkrétně právě jmenovaný thaiboxer Brad Burns a judista Goh Hirogami, který sice rozhodně není bez zajímavosti, ale celkovou atraktivitou za Bradem lehce zaostává. Gohův styl se totiž docela podobá tomu, co předvádí Akira. Zařazení Brada si ovšem vyžádalo i dalších pár změn. Zejména tedy se muay-thai v Bradův prospěch musela vzdát Vanessa, jež tentokráte disponuje dvěma styly nazvanými jako defenzivní a ofenzivní, které jsou si podobnější než minule a celkově se lehce blížící Wolfovu pojetí boje. Na mysl se tak vtírá kacířská myšlenka, že by lehčí stylové osvěžení prospělo i tak dokonalé hře, jakou VF4E bezesporu je. Zároveň je ale i jasné, že se hráči, kteří mají stejně jako já v oblibě Vanessu, budou muset naučit něco nových kousků, jelikož na její thajsko-boxerské chuťovky budou muset zapomenout. Jinak v tomto ohledu v zásadě vše při starém.
Co se však změnilo je obtížnost. V AM2 si totiž zřejmě uvědomili, že původní VF4 byl zejména v režimu Kumite v pokročilejších fázích jen opravdu pro ty nejtvrdší z nejtvrdších trasherů a rozhodli se tuto vynikající bojovku trochu přiblížit i širším hráčským řadám. Takže i průměrně retardovaný hráč má relativně vysoké šance dotáhnout to výše než ke třetímu danu. Možná je to ale jen změnou pojetí celé hry. Zatímco ve VF4 byl režim Kumite pouze jeden z několika, zde se jedná o jádro celé hry. Ano, je tu i možnost zahrát si klasický mód Arcade, ale kdo by se s tím zdržoval, když o nějaký ten řádek v menu níže se skví videoherní klenot s názvem Quest, což je právě onen modifikovaný a přejmenovaný původní režim Kumite.
Nejde tady ale pouze o to, nasbírat co nejrychleji co možná nejvyšší pásky či tituly, tohle je spíše jen jako jakýsi příjemný bonus do počtu. Sega na to totiž šla od lesa, tedy přesněji řečeno od videoherny. Mincové kabinety instalované po celém Tokiu totiž lze síťově propojit, čehož Sega využila k získání dat z mnoha soubojů. Dokázala tak analyzovat styly stovek hráčů a zakomponovat je do hry - a k čemu to všechno? Třeba k tomu, že se tak nyní můžete stát virtuálním tokijským šampiónem i vy. Jde totiž o to, že jako absolutní nováček přijdete poprvé do herny a tam se dozvíte, že se bude konat turnaj. Evidentně se jej ale nemůže zúčastnit kdejaký hejhula z ulice, takže se na turnaj nejprve musíte kvalifikovat. To se děje
tak, že jsou vypsána jistá kvalifikační kritéria. Ta se různí hernu od herny, takže někdy je potřeba zkompletovat duely s místním osazenstvem na padesát procent, jindy třeba splnit několik z přídavných úkolů vypsaných pro danou hernu, jindy zase porazit několikrát hráče s jistou postavou a předepsaným a vyšším výkonnostním „páskem“, získat od soupeřů několik předmětů, později pak už začne přituhovat a musíte kupříkladu porazit sedm hráčů honosících se titulem Champion. Po splnění daných kritérií jste pak připuštěni do turnaje a pokud se umístíte „na bedně“, otevře se vám nová herna, kde se scházejí zase o něco výkonnější hráči. A tak dále a tak dále, až se stanete tokijským velmistrem.
Nemyslete si ale, že to bude během pár dnů. V Tokiu je moře nadšených hráčů a porážet ty
nejlepší bude chtít opravdu hodně dobrý tréninkový program. Již jen proto, že plnění mnoha doplňkových úkolů vyžaduje velkou všestrannost a komplexní připravenost. Porazit předepsaný počet protivníků ring-outem, zasadit nějaké ty counter-hity a nebo vyhrát několik zápasů bez ztráty jediného duelu, to je ještě relativní zívačka, ale uniknout desetkrát ze soupeřovy chytačky, vyhrát bez jakéhokoliv bránění, nebo vyhrát celý zápas na tři vítězné duely jen pomocí několika málo úderů, to si již žádá relativně značnou dávku mistrovství. V zásadě ale tyto úkoly plnit nemusíte, stačí vám splnit hlavní kvalifikační kritérium, ale jako pravověrným bojovníkům vám to stejně nedá, abyste neměli každou hernu splněnu na sto
procent. Do celkové kompletace se navíc započítávají i získané předměty, jako jsou wallpapery na pozadí obrazovek s menu, nejrůznější emblémy, loga AM2, ikonky bojovníků, různé předměty ke zkrášlení vaší postavy, peníze na pořízení předmětů jiných a kdoví co všechno. Zkrátka a dobře, je toho fakt hodně. Loga a obrázky získáváte od soupeřů, kteří si na zápas jakoby vsadí, ale stejně tak je můžete později prohrát. Ono „sázení“ je samozřejmě automatické, takže když se na vaší straně obrazovky na začátku souboje objeví malá ikonka, měli byste k zápasu přistupovat o to zodpovědněji. Odhadem si ani netroufnu kolik že zápasů je potřeba ke stoprocentní kompletaci, ale jisté je, že se toto číslo bude pohybovat v řádech tisíců. Naprosto neuvěřitelné.
Co se rovněž velice povedlo je avizovaná odlišnost stylů jednotlivých hráčů. Každá postava, jež se proti vám do ringu postaví, vystupuje pod přezdívkou, která reprezentuje daného „živého“ hráče. A je opravdu poznat, když proti vám třeba s Jeffrym hraje jedinec ten či onen. Padají tu tak zažité bojovkové zvyklosti typu „proti Jackymu se mi hraje blbě, protože je rychlý, má silné nohy a pořád útočí“. Tady na postavě v zásadě vůbec nezáleží. Stejnou měrou dokáže potrápit útočně naladěný Wolf i obranářka Pai. Samozřejmě záleží na tom, jakým stylem hrajete vy. Osobně hraji rád útočně a to i přesto, že má volba padla na Vanessu, takže hráči, kteří sem tam zaútočí, sem tam brání nebo ti, kteří staví na obraně, mi nedělají
zase až tak velké problémy. Nechají mě útočit a to mi vyhovuje. A pokud brání opravdu ze všech sil, stále je zde možnost vytlačit je z ringu. Pokud se ale proti mně postaví někdo podobně nažhavený do útoku nebo notorický „uhýbač a chytač“, je už hůře. Člověk tak musí pozměnit svůj zažitý styl a to nikdy není ku prospěchu. Znovu to ale odkazuje na snahu vést hráče ke komplexnosti. Je to nanejvýš zajímavé, protože v zásadě si i vystačíte s pouze několika málo oblíbenými a osvědčenými technikami, ale v pozdějších fázích je proti silnějším soupeřům budete muset čím dál přesněji časovat (což je mimochodem také jedno z poznávacích specifik série Virtua Fighter) nebo své portfolio pomalu ale jistě obohacovat. A je zase jen na vás, kterou cestu si zvolíte. Zdejší variabilita je prostě úžasná, což sice platilo i o VF4, ale teprve nyní je pořádně prezentována a není třeba odehrát stovky hodin, abyste ji objevili. Je zřejmá hned od počátku. Pamatuji si, když ke mně přišel v době původního VF4 kamarád, který tuto hru v životě neviděl a po několika zápasech začal moji pomalejší Vanessu porážet s rychlejší Aoi. Bylo to proto, že ani po týdenním hraní jsem neměl nějakou výraznější možnost porovnat své kvality nějak lépe, než při hře proti počítači. Arcade jsem dokázal projít v pohodě, tak kam se dál hnát? To je sice dnes nezměněné, ale výše uvedenou implementací nejrůznějších stylů vás hra připraví mnohem lépe. Věřím tedy, že dnes jsem již s Vanessou dosáhl takové úrovně, že mě již jen tak někdo neporazí. Rozhodně tedy ne úplný nováček po několika málo prvních zápasech. V tomto kontextu se pak ani nejeví jako nějaká
velká chyba, že v obrazovce při výběru postavy se již neobjevuje obtížnost hraní s daným bijcem. Vlastně to není chyba vůbec, protože do režimu Quest vstoupíte jako úplný zelenáč a účelem je, abyste se právě v jeho průběhu danou postavu naučili ovládat. A právě o to tady jde. Nejde ani o získané hodnosti, ani o co nejrychlejší vítězství v závěrečném turnaji. Jde o proces učení přesně ve smyslu slova „Evolution“. Zápas od zápasu totiž budete objevovat nové věci a učit se novým dovednostem. Budete mít radost, když se vám podaří soupeře eliminovat dobře časovanými a promyšlenými údery a v podstatě ho nepustit ke slovu. Zahřeje vás u srdce, když se vám podaří porazit papírově silnějšího soupeře zodpovědným dodržováním odstupu a včasnými výpady z dálky, ale zároveň vás dokáže dále motivovat prohraný zápas, kde jste se nedokázali prosadit proti betonové obraně a šli jste k zemi několika silnými údery.
Co se týče boje samotného, asi nemá valného smyslu se tu o něm nějak podrobněji šířit, jelikož by měl být popsán někde v první recenzi, takže bych se na tomto místě zmínil ještě o několika „drobnostech“. Tou první je tréninkový režim. Ten byl hodně povedený už ve VF4, ale nyní nabízí snad všechny možné varianty procvičování svých dovedností se snad všemi možnými nastaveními. Výborný je i jakýsi výkladový slovník termínů používaných ve světě VF, který se hodí zejména při plnění vedlejších úkolů, kdy si zjistíte, cože přesně se to po vás
vlastně chce. Termíny typu „throw from guaranteed position“ totiž našinci nemusí být napoprvé až tak úplně jasné. Možná je ale škoda, že tam chybí, respektive nikde se mi to tam nepodařilo objevit, rozpis jednotlivých výkonnostních stupňů. Co se týče deseti kyu a deseti danů, je situace naprosto jasná, jakmile ale ovšem povýšíte na titul Warrior, stane se situace poněkud nepřehlednou. Tedy ne, že by to nějak vadilo, ale člověk by se přeci jen rád podíval, kolik „stupňů ke zlaté“ mu ještě chybí. Takže zbývá buď internet nebo prosté empirické zjištění, že po Warriorovi následuje Veteran, pak Gladiator a tak dále až k ultimátním titulům Hero a Champion.
Co mě ovšem poněkud mrzí je tristní fakt, že ze hry zmizel velice zajímavý režim AI. Možnost učení své vlastní postavy se pravděpodobně u hráčů nesetkala s výraznější odezvou, ale i přesto jsem přesvědčen, že tato možnost obsažená ve VF4 je vskutku originálním a unikátním počinem, díky kterému jste mohli svádět líté bitvy se soupeři a v podstatě ani nehnout prstem a jen sledovat, jak si na základě tréninku automaticky ovládané postavičky vyřizují účty. Tvůrci se to tak možná snaží kompenzovat turnaji s modifikovanými pravidly. Na mapě Tokia je vedle heren i centrála Segy, která je přístupná hned od začátku hry a vedle promítacího sálu, kde lze zhlédnout zakoupená videa, je zde i Underground Fighting Arena, v níž vstoupíte do turnajů, kde se bojuje tak trochu jinak. V jednom například nadělají nárazy
do zdi větší paseku než obvykle, v jiném se bojuje jen na jedno kolo, ale oba hráči mají tisíc jednotek zdraví a nebo vstupte do turnaje, kde mají výhodu ti, kteří umí dlouhá komba. A nebo klidně do nějakého úplně jiného.
Když k tomu všemu přičtu ještě povedený rockový soundtrack, vychází mi, že VF4E svého předchůdce evidentně překonává. Je hezčí, intuitivnější, dokáže více motivovat. A hlavně vás naučí sám sebe hrát. Nebýt dvou věcí, jednalo by se opět o jasnou devadesátku. V rámci objektivity musím ale pět bodíků strhnout. Zaprvé za to, že chybí režim AI, který má svou nespornou sílu, ale pokud si jej chcete vyzkoušet, budete si muset pořídit i VF4. A zadruhé, vzhledem k tomu, že se jedná pouze o jakýsi datadisk (i když tedy HODNĚ povedený a precizní), nezdá se mi nějak moc košer, že se prodává za plnou cenu nových původních her. Děkuji za pozornost.
| Virtua Fighter 4 Evolution | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
