Haze – tříáčkový propadák

Hra Haze nám opět jednou dokazuje, že renomé tvůrce ještě samo o sobě neznamená kvalitní produkt.

Haze

Přestože jsme Haze v redakci od počátku vnímali hlavně jako další titul do FPS rodiny, očekávání, která tuto hru od počátku doprovázela, byla vlastně docela pochopitelná. Tvůrci z Free Radical Design totiž na PS2 dokázali naprosto nečekaně zabodovat výbornou sérií Timesplitters, takže bylo na místě očekávat slušný výsledek i nyní.

Bohužel se ale ne vždy všechno podaří podle původních plánů, a tak na disku s Haze dostáváme zatím snad největší zklamání tohoto roku, na němž je zjevné, že se autoři cítili až moc pevní v příslovečných kramflecích, a tak můžeme snad v každém aspektu najít známky toho, že příslušní lidé svou práci poněkud odbyli – počínaje příběhem, přes grafiku a zvuky až po nesmysly v hratelnosti.

Haze nám křičí přímo do tváře: "Máme vozidla, máme kulomety".

Podezření se na mysl vkrádá již v úplně prvních okamžicích po spuštění hry, kdy jsme do děje uvedeni podivně prkennou animací, v níž se seznámíme s členy naší jednotky a vydáváme se do první akce. Příběh sám o sobě by možná nemusel být špatný, ovšem problém je zde ten, že díky značně odfláknutým, a tím pádem mnohdy až nechtěně humorným animacím, které ho posouvají, ho zkrátka vůbec nebudete sledovat.

Celkově se totiž zdá, jako by snad byla celá hra cílena primárně na dvanáctileté „pařánky“. Urputná snaha působit „cool“ a „drsným“ dojmem je ve výsledku naprosto směšná a jeden by začal až pochybovat, zda je všechno v pořádku, když se mu líbí „podobné“ hry. Jenže zatímco v takových Gears of War nebo novější Army of Two bylo vše směřováno k tomu, aby celkový dojem byl doopravdy chlapácký, což se v obou případech rozhodně povedlo, v Haze to funguje tak, že se to tu v jednu chvíli hemží slovíčky „fuck“ a podobnými rádoby drsnými výrazy, abychom v následujících okamžicích čelili přívalu dost nepovedených pokusů o vtipy, pod jejichž úrovní se nachází snad již jen osamocený Zdeněk Troška se svými Kameňáky.

Platí ale bohužel i pro hru jako celek, že sem bylo poměrně násilnými a nepřirozenými metodami nahrnuto co nejvíce věcí, aniž by si někdo dal tu námahu, aby promyslel, jak je nějak smysluplně propojit. A nejhorší je pochopitelně skutečnost, že to beze zbytku platí i o hratelnosti. Již v prvních fázích hry tak má člověk značně nutkavou potřebu podívat se do titulků, zdali náhodou funkci hlavního designéra této hry nezastával Pan Klišé.

Zpestřením poměrně fádní hratelnosti by měl být Nectar.

Hra začíná v husté džungli, abychom se po chvilce přesunuli do pouště. Hned v první misi narážíme na stacionární kulomet, hned v misi druhé pak na ovladatelné vozidlo. Což o to, dnes už tyto prvky k žánru FPS prakticky neodmyslitelně patří, ať už tedy máme jakýkoliv názor, nakolik je jejich častý výskyt ve hrách opodstatněný, vynucený nebo třeba módní. Ale Haze vám bude od počátku přímo do tváře křičet: „Máme vozidla, máme kulomety, máme tamto a máme i ono.“ Celkový dojem z toho je ale spíš takový, že se autoři chtějí pochlubit, že nezapomněli a že to umějí udělat, než že by to nějak přirozeně zapadalo do hry, nedejbože že by to nějak rozumně ze souvislostí vyplynulo.

Se stacionárním kulometem pak souvisí i zajímavá historka o umělé inteligenci nepřátel a spolubojovníků. Za úkol máte bránit malé území. Pobíháte tak okolo a vidíte, že se blíží skupinka nepřátel ze strany. Pokud se vám v tu chvíli nepodaří zemřít, tak si toho ani nevšimnete, ale pokud budete daný úsek opakovat a při druhém pokusu si to namíříte přímo ke stacionárnímu kulometu, zjistíte, že na místo, odkud daná skupina přišla, nevidíte. Zkusíte tedy počkat, až vám nepřátelé přijdou před mířidla. Ale oni nepřijdou. Zlikvidujete dva nebo tři výsadky před sebou, ale ze strany se neobjeví nikdo, zato se objeví hlášení o splnění dílčího úkolu ubránění pozice. To tedy mimo jiné znamená, že vaši parťáci neplní pouze funkci křoví, ale že sami dokáží někoho i sejmout, ale na druhou stranu si nejsme jisti, zdali je to až v takové míře úplně dobře. Upřímně řečeno, na nás to působilo spíše kontraproduktivně.

Zpestřením poměrně fádní a ničím neohromující hratelnosti by ale měl být Nectar. To je speciální látka, která krátkodobě celkově zlepšuje vlastnosti řadového vojáka, což je sice moc fajn, ale přiznám se, že jsem této možnosti využíval v prvé řadě proto, že po dávce Nectaru jsou nepřátelé vidět jako světelné siluety, čímž pádem je v mnohdy dost nepřehledném prostředí vidíte okamžitě. Nezřídka se totiž dostanete do situace, kdy po vád někdo pálí a vy vůbec netušíte, odkud. Možná to má evokovat něco na způsob prožitku pravé partyzánské války, ale ve skutečnosti to akorát naštve. Spád hry je totiž sám o sobě docela akční a když nepřátele dobře vidíte, s radostí je posíláte k zemi jednoho po druhém v rychlém sledu, ale pokud je naopak nevidíte, tak se budete k zemi sesouvat v prvé řadě vy, ať už přímo ve hře nebo frustrací v reálu.

K té přispívají i poměrně nelogické situace, kdy nějakou činnost můžete provést jen někdy. Respektive takto. Máte se například připojit ke své skupině, ale když k ní přijdete, tak se nic nestane, tak chvíli chodíte dokola, až se mrknete do menu, kde vidíte, že úkolem je připojit se k parťákům. Tak k nim znova přijdete a najednou se to hne dál. Poprvé jste tam zkrátka byli asi moc brzy nebo co nám to tímto chce hra naznačit.

Plnou parou vzad

Když se nad tím člověk zamyslí, je Haze prakticky přesným opakem starých Timesplitters. První díl vyšel zároveň s konzolí PlayStation 2 a spolu s prvním SSX byl jednoznačně největším příjemným překvapením launchové vlny her. Hratelnost byla odladěná pro potřeby konzole, multiplayer byl chytlavý a singlepleyer se vedle akčního spádu vyznačoval i notnou dávkou vtipu, jenž se pak v dalších dílech stal jakýmsi „trademarkem“ celé série.
Naproti tomu Haze se hraje naprosto standardně, u konzolových FPS jsme zažili již i lepší ovládání než zde a zdejší humor je tak nepřirozeně umělohmotný, že se místním vtipům nemůže smát snad nikdo s alespoň elementární dávkou příčetnosti. Snad jen ten multiplayer až pro 16 hráčů znamená oproti Timesplitters alespoň dílčí progres.

Díru do světa ale Haze neudělá ani technickým zpracováním. Na první pohled by se grafika nemusela zdát nijak špatná, ale již na pohled druhý vypadá jako by se jednalo jen o lehce vyleštěnou grafiku z předchozí generace konzolí, čemuž nejvíce napomáhají zejména mnohdy dost podivné meziherní animace. Zvuky na tom pak nejsou o mnoho lépe – střelbu a výbuchy nelze zkazit, ale dabing je opět evidentně tak nuceně a nepřirozeně „cool“, že se to moc poslouchat nedá. Na druhou stranu na tom ale nemalou zásluhu nese ten, kdo psal zdejší postavy, protože bandu větších blbečků ve hrách člověk jen tak nevidí.

Takže celkově by se dala Haze popsat jako vcelku zábavná a příjemná střílečka s akčním spádem, ale zároveň to je prakticky jediný klad tohoto titulu. Ve všech dalších aspektech totiž nacházíme chyby, které jsou sice na první pohled zbytečné, ale to pochopitelně vůbec nic nemění na faktu, že zde jsou.