Heavy Rain, nejočekávanější hra pro PlayStation 3. Recenze

Ve městě řádí vrah dětí. Utopené mrtvoly pohazuje poblíž kolejí, do rukou jim dává figurky origami a na hruď orchidej. Zapeklitý případ navíc komplikuje neustávající déšť. Syna hlavního hrdiny musíte zachránit dřív, než spadne smrtonosné množství vody.

Heavy Rain

Na Heavy Rain čeká celý herní svět s napětím. Autoři totiž avizovali, že právě tento kousek vytvoří nový typ interaktivní zábavy. Ve výsledku to sice není až tak úplně pravda, ale faktem je, že u tohoto titulu zažijete pocity, jaké jste při hraní nepoznali asi nikdy předtím.

Jedinou vážnější výtkou tak může být snad jedině skutečnost, že to svým způsobem hra možná ani není. Nebo lépe řečeno: starým harcovníkům nenabízí řádnou herní výzvu. Ale není to úplně přesné, protože různých výzev nabízí Heavy Rain více než dost. Akorát je to zkrátka uděláno tak, aby celým příběhem mohl až do konce projít skoro každý.

Vše začíná naprosto idylicky, ve stylovém domě architekta Ethana Marse, který se probouzí před polednem a čeká na příjezd manželky se syny, z nichž jeden má dnes zrovna narozeniny. Ale už v okamžiku, kdy mladší synek zjistí, že mu v kleci zemřel papoušek, začíná být jasné, že tato hra rozhodně nebude simulátorem spokojeného rodinného života.

Zažijete tu takové nervy, že Silent Hill se může jít zahrabat

V následující kapitole se Ethanovi ztratí z dohledu pro změnu starší syn a když ho najde, je pozdě. Vzápětí sledujeme zpustlého Ethana, kterak tráví chvíle svého neutěšeného života s mladším synem v potemnělém domě majícím své nejlepší roky zjevně za sebou. A aby toho nebylo málo, ztratí Ethan i druhého syna. Tentokrát na dětském hřišti.

S tím se ale pochopitelně nehodlá smířit, a tak se na vlastní pěst pouští do pátrání, poté co mu únosce pošle první stopu, jak syna najít, a Ethan se vydává na bolestivou cestu, v níž nezřídka jde o život. Lemovanou mnohdy velmi bizarními, ale přesto zároveň úplně normálními osobami a událostmi.

Nebude na to ale úplně sám, protože celkem si zde zahrajeme za čtyři postavy, které po vrahovi pátrají rovněž, ale zcela nezávisle na Ethanovi a s vlastními důvody. Prvním z nich je soukromý detektiv Scott Shelby, který pomáhá rodinám předchozích obětí. Pak tady máme agenta FBI Jaydena, který dostal pátrání jako pracovní úkol. A nakonec je tu nejznámější postava celé hry, pohledná investigativní fotografka Madison Paige.

Je jasné, že vcelku brzy se začnou osudy všech čtyř postav prolínat, ovšem v tento okamžik je potřeba vyseknout obrovskou poklonu scénáristům. Jako v každé detektivce, jsou i tady momenty, které jste čekali, ale na druhou stranu je mnohem víc překvapujících situací. A to v podstatě až do samotného konce hry, kdy už si myslíte, že vlastně všechno znáte.

Scénář se opravdu povedl a rozhodně neslouží jenom jako berlička pro další aspekty hry. Naopak, příběh je to hlavní. Respekt si autoři zaslouží i za to, že až na pár výjimek nemáte při rozhodování v různých situacích žádnou představu o tom, zda se zrovna v tomto místě bude příběh větvit, nebo zda máte před sebou rozhodnutí pro další vývoj nevýznamné. A to se přitom rozhodujete každou chvíli.

Časem vám sice leccos dojde, ale přinejmenším při prvním hraní budete hrát tak říkajíc naslepo a zažijete u toho takové nervy, že Silent Hill se může jít zahrabat. Při vší úctě ke klasikovi hororového žánru, Heavy Rain je v tomto ohledu o řádný kus dál. Neděsí totiž temnotou ani zohyzděnými protivníky, ale jen a pouze ukrutně vypjatou atmosférou, kdy nevíte dne ani hodiny, kdy se stane něco velkého. A něco hodně zlého.

Ve hře se sice setkáme i s několika drastičtějšími výjevy, které zamávají i s odolnějšími povahami, ale pořád je to jen něco, co by v Silent Hillu nemělo šanci se prosadit ani jako pozadí pro herní menu. Přesto je to až neuvěřitelně mrazivé a snad dokonce až děsivé.

Je to exemplární ukázka, jak z ničeho uplést bič

Díky mnoha místům, kde se příběh může větvit, obsahuje hra i několik různých konců, což je samo o sobě pádným důvodem k opakovanému hraní. Ve skutečnosti ale budete hrát znovu z úplně jiných důvodů. Zaprvé se vám napoprvé rozhodně nepovede všechno podle vašich představ a zadruhé hra sama o sobě vyvolává hned po dokončení tak nutkavý pocit hrát znovu, že vám vlastně budou další konce úplně ukradené. V tomto ohledu je Heavy Rain neuvěřitelně silný.

Stejně jako v tom, že dokáže velice dobře hráče přesvědčit, že vůbec nehraje videohru. I ti nejodolnější se tak přinejmenším na dvou až třech místech přistihnou, že vůbec neřeší, co by bylo pro další postup ve hře výhodnější, ale že se rozhodují zcela autonomně a spontánně podle toho, co by v takové situaci udělali sami. A to jen tak nějaká další hra neumí. Pokud vůbec nějaká.

S tím souvisí i rozdělení na dobro a zlo. Už jsme si ve hrách zvykli, že toto je dobré a tamto špatné. Dokonce tu máme i hry, kde musíme volit mezi osobním prospěchem a takzvaným obecným blahem. A dokonce jsou i takové, které nutí volit mezi dvěma zly.

V Heavy Rain je to místy podobné, ale zároveň je tam mnoho okamžiků, kdy nic z toho vlastně neexistuje. Ani dobro, ani zlo, ani zájmy jednotlivce či skupiny. Existuje pouze váš zájem a vaše rychlá myšlenka, co asi bude správné udělat, přičemž na rozhodnutí bývá často žalostně málo času (přinejmenším budete mít ten pocit). Vtip je ale v tom, že nejde o zájem vás coby hlavního hrdiny ve hře, ale o zájem vás samotných, tedy těch, kteří sedí před obrazovkou a drží v ruce ovladač.

Z herního hlediska nepředstavuje Heavy Rain nic složitého či nového pod sluncem, ale zároveň je exemplární ukázkou toho, jak se dá z příslovečného ničeho uplést bič. Celá hra stojí na tom, že prozkoumáváte lokace a tisknete tlačítka podle toho, jak se jejich symboly objevují na obrazovce. A to, pravda, není nic, kde by se hardcore hráči mohli předhánět ve výši dosaženého skóre.

Kulturní vložka

Vedle možnosti řešit různé situace různými způsoby je ve hře i spousta věcí, které jsou k ničemu. Často se můžete jen tak podívat z okna nebo si odskočit na záchod. Prakticky to nemá na průběh hry vůbec žádný vliv. Je to jen další aspekt, který dotváří uvěřitelnou atmosféru.

Jakýmsi vrcholem je v tomto ohledu pasáž, kdy agent Jayden sedí u klavíru a rozhodne se lehce preludovat. V tu chvíli se u jeho dlaní začnou objevovat symboly tlačítek, a hra se tak na malou chvíli změní na klasickou rytmickou akci. Tisknutí tlačítek navíc vcelku odpovídá rytmu skladby, takže máte pocit, že opravdu hrajete to, co slyšíte.

Ať už to nějaký větší význam má nebo nemá, je to velice příjemné a nápadité zpestření a svým způsobem i menší odlehčení od celkově napjaté atmosféry.

Je to ovšem zpracováno velice chytře. Symboly tlačítek jsou totiž nakresleny pouze bílými linkami, což v kombinaci s pevnou kamerou (většinou jde přepnout jen na jiný úhel pohledu) činí z průzkumu opravdový průzkum. Není zase tak těžké nějakou ikonku přehlédnout. Navíc je toto ztvárnění velmi decentní, prakticky vůbec neruší herní prožitek jasnými barvami.

V akčních pasážích se pak ikony objevují na různých místech obrazovky, a tak se souboje ve výsledku mění v docela adrenalinovou záležitost, kdy očima nervózně těkáte po celé obrazovce, aby vám neunikl jediný symbol a stihli jste včas stisknout požadované tlačítko nebo provést potřebný pohyb analogovými páčkami.

Často se to ale přenáší i do rozhovorů. Mnohdy máte na výběr z několika odpovědí, které vám s příslušnými tlačítkovými symboly rotují kolem hlavy. Ale pokud je vaše postava zrovna ve stavu nervového rozrušení, jsou možnosti tak roztřesené, že máte problém je vůbec přečíst, natož pak z nich jednu smysluplně zvolit. Je to jednoduchá metoda, jak zvýšit napětí, ale funguje geniálně. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je síla.

Před vydáním budil Heavy Rain pozornost i avizovanou vynikající grafikou. Je to pravda jen napůl. Ve skutečnosti jsou některé objekty vysloveně škaredé a odbyté. Povšimněte si například jednobarevné deky, kterou Ethan přikrývá syna před spaním. Na druhou stranu jsou zde ale věci, na které je radost pohledět.

A rozhodně tím nemáme na mysli, že Madison při chůzi velice hezky kroutí zadečkem, ani její notoricky známé extempore ve sprše. Jde v prvé řadě o velice povedené animace obličejů a mnohdy i pohybů, které ještě podtrhují vše dosud napsané. Ale všechno na jedničku není. Zejména detektiv Shelby dost často vypadá, jako by si chtěl jazykem vyndat horní protézu.

Celkově si ale grafika zaslouží pochvalu. A to jak mnoha povedenými technickými záležitostmi, tak i celkovým laděním. V Heavy Rain byste neměnili nic. Vše je na svém místě, vše má význam. Příkladem budiž interiéry, kdy obývací pokoj vypadá tak, jak byste čekali, nejen jako místnost se stolem, dvěma křesly a skříní v rohu. Grafici i designéři si dali záležet.

A také zvukaři. Všechny zvuky jsou velice přesvědčivé a korunu všemu dodává hudba, kterou vlastně vůbec nevnímáte, ale přesto dokáže skvěle dotvořit atmosféru napětí i neutěšenosti, takže ve výsledku vám tep stoupne zase alespoň o deset pulsů výše.

Heavy Rain je skutečně vynikajícím počinem, který by neměl ve sbírce chybět nikomu, kdo to s hrami myslí opravdu vážně. Délka hry sice není nijak oslnivá, za víkend ji v pohodě zvládnete, ale na druhou stranu to dává vyniknout vynikajícímu příběhu. Je kompaktní a nenatahují ho zbytečné vycpávky. Nesmíte ovšem zapomínat, že si to celé zahrajete ještě minimálně jednou. O tom nepochybujte.

A mimochodem, chcete vědět, kdo je vrah? No přece zahradník!