Need for Speed: Shift PS3 – blýská se na lepší časy?

Série NFS už potřebovala změnu jako ono pověstné prase drbání. Otázkou ale je, zda je to změna správná.

Need for Speed: Shift

V předchozích letech série Need for Speed ustrnula na jednom „gangsta tuningovém“ bodě a přestože si, co se týče prodejů, rozhodně nemohla stěžovat, volání hráčů po nějaké zásadnější změně už zkrátka nešlo ignorovat. Změna tak přichází letos, a to vcelku radikální.

Zapomeňte tedy na to, co jste si pod značkou NFS představovali, ať už tedy patříte k pamětníkům prvních dílů nebo jste do vlaku NFS naskočili až v éře po Undergroundu. Shift je totiž pokračováním, které je ze všech dílů série původní filozofii NFS vzdáleno jednoznačně nejvíce.

Největší změnou je, že se Shift snaží přinést značnou dávku realismu.

Samozřejmě, že i zde se setkáme s hromadou nádherných aut, ale nebudeme se s nimi prohánět ani čarokrásně vytvořenými přírodními scenériemi, ani potemnělými ulicemi velkoměst. Budeme se totiž prohánět po klasických závodních okruzích. Jistě, dá se namítnout, že podobné to bylo už v Pro Street, ale přesto je výsledek prakticky neporovnatelný.

Zatímco v Pro Streetu se nakonec přece jen všechno točilo okolo namistrovaných týpků s vytuněnými kárami, ze Shiftu od prvních okamžiků sálá pravý závodní duch. Tady by se zase chtělo říci, že se hra snaží přiblížit třeba Gran Turismu nebo Gridu, ale i to by byla pravda jen částečně. V NFS: Shift totiž lze vypozorovat vlivy snad všech úspěšnějších závodních značek.

Největší změnou je, že se Shift snaží nebýt již jen arkádou, ale přinést i značnou dávku realismu. Ovšem pokud budete chtít mít z této hry nefalšovanou závodní akci, pak můžete. Hned na začátku jste totiž nuceni zajet jedno testovací kolo na krátkém okruhu a na základě vašeho počínání jsou vám nabídnuta herní nastavení, která by vám měla nejvíce vyhovovat. Později ale tato nastavení můžete v menu změnit, takže si můžete libovolně zapnout či vypnout jízdní asistenty, nastavit vliv poškození (pouze vizuální nebo ovlivňující i aktuální výkon auta) nebo změnit úroveň umělé inteligence počítačem ovládaných protivníků.

Důraz na realismus je patrný i z nabídky tratí. Vedle několika městských okruhů si tak zajezdíme na řadě reálně existujících ringů, přičemž chybět pochopitelně nemůže ani ten nejslavnější a nejobávanější – Nurburgring. Vydat závodní hru bez Zeleného pekla by dnes asi pro vývojáře bylo potupou smazatelnou snad jen rituální sebevraždou.

Dále pak namátkou zmiňme třeba anglický Brands Hatch nebo americkou Lagunu Seca. Za zmínku pak stojí rozhodně i známý belgický okruh ve Spa, který se opravdu povedl a průjezd známou Eau Rouge musí potěšit, přestože je nájezd do ní možná o něco strmější, než jak ho známe z jiných her.

Na začátku jste pochopitelně zcela neznámým závodníkem, který se musí prokousat nahoru přes čtyři úrovně závodů, aby se dostal do nejvyšší páté. Asi netřeba nijak zvlášť rozvádět, že úspěchy v závodech získáváte peníze, za něž nakupujete a vylepšujete auta, a „reputaci“, která vám odemyká další podniky.

Onou reputací ovšem není míněno klasické uznání ostatních homiez z garáže, ale jakási úroveň dovedností vás coby řidiče, což je v praxi docela zajímavá věc. Při závodech totiž zároveň sbíráte i body za různé manévry, které se kumulují a po překročení jisté hranice se zvýší váš level, což s sebou mimo jiné nese opět odemykání nových věcí.

Zajímavé pak je, že ony body jsou dvojího druhu – za přesnost a za agresivitu. Body za přesnost získáváte například za jízdu v ideální stopě nebo čistý průjezd zatáčkou. Naopak agresivní body se udělují za kolize s protivníky nebo jízdu smykem. Podle toho, kolik kterých bodů průběžně získáváte, se pak vytváří váš celkový profil jezdce vyjádřený logem, který si pak s sebou nesete i do online soubojů. Pokud tedy narazíte na závod se samými agresivními jezdci, můžete si být skoro jisti, že spíše než o gentlemanský závod půjde spíše o akci organizovanou Kovošrotem. Co se ale týče zvyšování vašeho levelu, jsou oba typy bodů zcela rovnocenné.

Vedle toho uděluje hra za vaše výkony ještě hvězdy. Ty získáváte v prvé řadě za umístění v závodech, ale vedle toho je možné získat další v tak říkajíc vedlejších disciplínách. Jedná se typicky například o získání určitého počtu řidičských bodů, stlačení času na kolo pod danou mez, jízdu v ideální stopě nebo naopak o vystrkování soupeřů z trati a podobně. Plný počet hvězd pak v závodě získáte pouze tehdy, když zvítězíte a ještě splníte všechny tyto vedlejší úkoly. A k čemu, že jsou ty hvězdy vlastně dobré? No přece k odemykání nových závodů a závodních úrovní.

Obecně se dá říci, že všechna auta jsou dost přetáčivá.

A aby toho nebylo málo, tak vám hra za splnění dlouhodobějších úkolů uděluje odznaky. Například za to, že v japonském autě najezdíte tolik a tolik kilometrů, nebo za to, že z trati vystrčíte daný počet soupeřů. Celé se to může na jednu stranu může zdát zbytečně překombinované a na stranu druhou pak jako standardní pokus o motivaci hráče, ale ve výsledku to v kombinaci s PS3 trofejemi skutečně motivovat dokáže. Pro sběratele čehokoliv je tak NFS: Shift téměř rájem v jejich mechanikách.

Z výše napsaného může být podezřelé, jak to vlastně s tím realismem vlastně je, když dostáváme odměny i za různé prasácké manévry. Pravda, je to trochu podivné, když vás hra v loadingových obrazovkách sama vybízí, abyste se nerozpakovali a posílali soupeře ven z trati. Nejen proto to tedy s tím realismem není až tak žhavé, jak by to mohlo vypadat.

Na vině je ale v prvé řadě podivný ovládací model, respektive model fyzikální. Zdá se totiž, jako by hra primárně počítala s použitím volantu, což nebývá úplně zvykem. Na ovladači to tak asi bude chtít pár jízd a experimentování s auty a jejich nastavením, než se do toho trochu více dostanete.

Obecně se dá říci, že všechna auta jsou dost přetáčivá. Bohužel to ale není úplně to samé jako v již zmíněném Gridu, kde se auta chovala tak nějak řekněme stejně. Naproti tomu v Shiftu je ovládání do značné míry nevyzpytatelné a docela záleží i na konkrétním okruhu, protože když vám některý svým rytmem nesedne, bude to ještě o něco obtížnější.

Auta navíc jako by na trati plavala, což tedy taky není úplně ideální stav, zejména tedy pokud máte kameru nastavenou za vozem, kdy se podle pohybů a naklánění auta neodhadují následující události zrovna lehce. Ovšem pokud jedete s pohledem z kabiny, tak leckteré z těchto neduhů pochopitelně mizí.

Dost často tak budete zatáčky projíždět smykem, což je ale opět zjevně autorský záměr, protože za to dostáváte body. S myšlenkou realistického ježdění se to ale příliš neslučuje. Pohříchu pak příliš nepomůže dokonce ani vyznačení ideální stopy, kde jsou barevně naznačeny i brzdné body, protože to nefunguje úplně spolehlivě. Někdy vás to vynese v zatáčce, kterou byste měli projet v pohodě na plný plyn, jindy vás hra zase vyzve k prudkému brzdění zbytečně brzy.

Další názor: recenze PC verze

Nutno podotknout, že autoři namíchali opravdu dobrý koktejl, ve kterém je sice cítit simulace víc, než by se ortodoxním fandům série možná zamlouvalo, na druhou stranu ale vyvážené skvěle dynamickou, svižnou a samozřejmě i trochu nerealistickou jízdou. - číst celou recenzi

Nejhorší to pak je ve vysokých rychlostech, kdy auto sedí na silnici ještě méně, takže například rychlé pasáže na Nurburgringu se stávají svým způsobem opravdovým peklem. Ovládání vozu se tak nezřídka stane spíše nezřízeným kroucením analogovou páčkou, nemluvě o tom, že když se vám jednou auto „rozhoupe“ ve smycích, srovnává se to docela těžce. Pravda, zrovna toto je sice maximálně realistické, ale v celkovém kontextu této hry to nepůsobí úplně ideálně.

A když už jsme tedy u těch smyků, tak těch si užijete dost nejen v klasických závodech. Objevují se zde totiž i závody v driftování, pro které musíte mít pochopitelně speciální vůz, a pokud jsou tedy běžná auta obtížnější ke zvládnutí, pak driftovací bestie jsou při prvním kontaktu téměř nezvladatelné. Na druhou stranu, zrovna v tomto případě to realisticky opravdu vypadá, a drifty tak jsou skutečnou výzvou. Odměnou pak je mimo jiné i uspokojení z toho, že jste konečně přišli na to, jak správně koordinovat volant a plynový pedál, což tedy není úplně triviální záležitost.

Prakticky jediný atribut, který z minulosti zůstal i v Shiftu je chytlavost. Zkrátka vám to nedá, abyste nezávodili pořád dál a dál až do konce. Jinými slovy, ať už si o fyzikálním modelu či ovládání myslíte cokoliv, hru neodložíte, dokud nebudete na konci. Přestože jsou zde tedy zcela jasné rezervy, bude vás to bavit. Je zkrátka radost projet se po hezky vypadajícím tokijském městském okruhu, ustanovit tam traťový rekord a za vydělané peníze si koupit vylepšení pro svůj Skyline.

Svou roli v tom bezpochyby hraje i pestrá nabídka závodů. Vedle závodní klasiky a driftů jsou zde i jízdy na nejrychlejší kolo, ovšem se soupeři roztroušenými po trati, nebo duely jeden na jednoho, které svým systémem připomínají závody v kaňonech v NFS: Carbon. Soupeří zde buď dva jezdci nebo v modifikované formě auta. Vyberete si jeden ze dvou nabízených modelů a v duelech pak musíte prokázat, že vaše auto je zkrátka lepší.

Závody se pak dělí do různých sérií, které mají své vlastní podmínky, takže tu můžete závodit třeba jen s americkými auty, onde zase jen s japonskými a podobně. Čas od času se vám pak odemkne nějaký speciální závod, v němž si můžete s předstihem vyzkoušet nějaké silnější auto, ke kterému ještě zatím nemáte přístup nebo vám v dané fázi ještě není umožněno s ním běžně závodit. Dohromady to tak tvoří dost slušnou porci položek, takže rozhodně nemusíte mít strach, že by nebylo kde závodit. A ruku v ruce s tím pochopitelně jde i trvanlivost celé hry.

Prezentace NFS: Shift

Česká pobočka Electronic Arts uspořádala ku příležitosti uvedení NFS: Shift tiskovou konferenci, jíž se zúčastnil i nadějný rallye jezdec Martin Semerád, jenž se údajně rovněž podílel na testování hry. Nebyl tam ale jen tak pro nic za nic ale sním tam byl i jeho ostrý Mistubishi Lancer Evolution IX, v němž přítomné novináře provezl na uzavřené trati. Na snímcích je zachycen redaktor BonusWebu, který v tu chvíli ještě neměl ani tušení, jak divoká jízda ho čeká. Každopádně, umět alespoň ve videohrách řídit auto tak přesně a precizně, jako to umí Martin v reálu, to bychom si rozhodně nechali líbit.

  

Grafické zpracování je totiž jedním z nejsilnějších trumfů celé hry. V úvodu na grafice uvidíte spoustu much, ale až se časem dostanete na další a další okruhy, tak se vám určitě zalíbí. Co se týče technologických vymožeností, tak to bez debat mohlo dopadnout lépe, ale co se týče celkového dojmu, tak je to na jedničku. Samozřejmě že taková Laguna Seca nebude z podstaty své existence vypadat hezky nikdy, ale třeba již zmíněná Spa vypadá opravdu hezky.

Povedla se i zvuková stránka. Přestože bychom si teda dokázali odpustit některé hispánské kousky v soundtracku. Ovšem motory znějí naprosto přesvědčivě, nezřídka z nich vycházejí rány jako z kanónu, a ve výsledku tak rozhodně uvěříte, že řídíte nefalšovaný závoďák a ne jen barevnou krabičku ozvučenou vysavačem.

Shrnutí je tedy zhruba takovéto. Need for Speed: Shift má zjevně ještě značné rezervy. Ovšem rozhodně se nedá říci, že by neuměl zaujmout. Oproti předchozím několika dílům pak představuje vcelku razantní skok, což samo o sobě je jevem skoro nevídaným. Sice poněkud podivně balancuje na pomezí arkády a simulace, ale bohaté možnosti nastavení umožňují značnou míru osobního přizpůsobení. Pokud tedy série zase pár let půjde tímto směrem, zlobit se určitě nebudeme.