Když je Bond na plech: recenze Secret Agent Clank

Nové dobrodružství z vesmíru žíhaného kocoura je tu. A pro změnu s Clankem, jenž se na svou premiéru hodil do gala.

Secret Agent Clank

Aby mohl recenzent napsat zasvěcený článek, sem tam ještě proložený fórkem, musí hru důkladně poznat, to je jasné. Že ale splnění tohoto samozřejmého požadavku může být i problém, jsem si připomněl po prvních pěti minutách „Tajného agenta Clanka“.

Jak důkladně poznat hru, u níž se od počátku nemůžete zbavit dojmu, že už ji dávno důkladně znáte? Pokud dobře počítám, hrál jsem tento titul už sedmkrát na třech platformách, jen přetíraný novými vrstvami laku. Z toho čtyřikrát až po závěrečné titulky. Pocity ale musí u autora stranou, takže plivnout do dlaní a jdeme na to.

Hra naštěstí není jenom o mlácení a střelbě.

Příběh jen symbolického, slepovacího charakteru se točí kolem pomoci kamarádovi v nesnázích, ale pro nás je důležitější, že kdo už hrál nějakého Ratcheta, zabere mu adaptace na jeho plechového kolegu dobu, jež se dá velmi přesně určit: nula sekund. Na první pohled patrný rozdíl je jen v tom, že se Clank nerozhání hasákem, alebrž holýma rukama. To už jsme sice také viděli, ale tentokrát nejspíš „zobali vrabci zobali igelitové obaly“, protože ve srovnání s dřívějšími díly má Clank kondici jako překvapení kulturistické sezóny.

Ostatně nejde jen o rány pěstí, ale robůtek hravě usměrňuje protivníky i upgradovatelnými kopy a chvaty, jakož i dalšími zákonnými donucovacími prostředky, jichž průběžně pestře přibývá: už jste někdy metali po oponentech masožravou květinou? Ten nenápadný drobek, jenž sloužíval svému chlupatému parťákovi coby závěsný motor, tu skutečně hraje první bojové housle, čímž ovšem jen vyniká poněkud tristní fakt, že jde po technické stránce prostě o Ratcheta převlečeného za Clanka.

Druhá hlavní odlišnost tak spočívá „jen“ v tom, že Ratchet se nikdy úplně nezbavil ducha onoho původního bosého „kluka“ v teplákách, zatímco Clank rozvíjí strojově anglickou noblesu, arciže trochu násilně říznutou bondovským cynismem.

Hra sice zpočátku naznačuje, že by mohlo jít o jakousi stealth akci, nicméně výsledek je asi tak stealth, jako když starší spoluvězni zkoušeli ve sprše vysvětlit Tysonovi provozní řád. Když se nedržíte ve stínu, přihrne se pár bezzubých protivníků, ze kterých ve vteřině naděláte šroubky, případně pár tužších jedinců, z nichž naděláte šroubky ve třech vteřinách za pomoci rychle bobtnajícího arzenálu.

Abych ale hře nekřivdil: tam, kde to umožňuje, se DÁ hrát i stealth stylem, kdy se schováváte za květináče, předstíráte, že jste socha nebo domorodec, a co je nejlepší, likvidujete protivníky po mackovsku - sejmutím zezadu. To poslední ovšem vypadá tak, že se vám ukáže tlačítková sekvence, kterou musíte v časovém limitu zopakovat, a Clank pak předvede ultimátní kombo, jež se lehce liší podle typu soupeře.

Za to, že se takto vzdáte rambo-stylu, jste odměňováni bonusovými body, proměnitelnými v obvyklé legrační cheaty. No a potom se taky občas kradmo pohybovat musíte, ne že byste se neprostříleli, ale protože to hra vyžaduje a prozrazení znamená restart. Naštěstí taková šikana není častá.

Máme střídání postav v míře větší než symbolické.

Bez ohledu na styl vašeho postupu vás pak doprovodné plavidlo zasypává kufry s vybavením, bez něhož byste se koneckonců tak jako tak nepohnuli z místa. Například elektronický šperhák. Ten je, jak známo, v každém dílu jiný, takže tentokrát jde o klasický logický rychlík, kdy do sloupců padají barevné součástky a vy posouváte sypačem na horní liště tak, aby se k sobě dostávaly stejné barvy a tím se likvidovaly. Jakmile jsou všechny sloupce prázdné, je cesta volná. Funguje to uspokojivě, pouze sypač by se mohl hýbat rychleji a nejlépe kolem dokola, protože při nuceném posuvu zprava doleva a zpět dochází k chybám ani ne tak vaší nešikovností, jako spíš limity sypače.

Když dorazíte na konec levelu, zpravidla zase dostanete nějaký krám, a kromě toho můžete vybavení i nakupovat za vymlácené šrouby, tentokrát pomocí telefonních budek. Nákupy jsou jako vždy zábavné a nyní obsahují i specifický taktický prvek: můžete totiž nakupovat i pro Ratcheta, byť uháníte s Clankem. Přitom je mazákům jasné, že dříve či později bude mít pořádný význam, co Ratchet vlastní nebo nevlastní, takže řešíte rozpor mezi zásadou „košile bližší než kabát“ a moudrou myšlenkou připojistit se na stáří, tedy: na pozdější levely.

Hra ale naštěstí není jenom o mlácení a střelbě, jež se u značky R&C přece jen už trochu okoukaly. Tvůrci osvěžují děj minihrami, které vůbec nejsou marné. Clanka čekají například rytmické akce, tu zdařilejší, tu nudnější, ale třeba ta s robotickou šlechtičnou – posedlou TANCEM, abych oživlý zájem čtenářů vrátil zpátky na zem - opravdu stojí za to. Skutečně legrace a to píše někdo, kdo rytmické akce opravdu, ale opravdu vůbec nemusí.

Přestože je zmíněná minihra dosti dlouhá, bez záchytných bodů a asi málokdo ji zvládne na první pokus, párkrát si ji zopáknout není ani trochu otravné, protože humor, který ji provází, je jedním slovem svěží, na hony daleko obávanému duchu fabriky na peníze. A ještě ve vás zážitek nedozněl a už vás čeká klasická bondovská lyžovačka, s pronásledovateli ve stylu carského Ruska a v grafice připomínající šlehačkový dort. Mňam. Škoda jen, že právě při oné honičce se postavy zasekly v zatáčce tak, že jsem musel restartovat, naštěstí jen tento úkol.

Utíkej, Káčo, utíkej, i když jsi kocour divokej

Jeden z typických Ratchetových soubojů v aréně sestává z devíti kol, během nichž vás nadabovaná nápověda pravidelně nabádá, abyste hasákem zavírali poklopy, jimiž se do arény hrnou noví nepřátelé. To je ale paradoxně – a pro nápovědu ve hře příznačně – cesta do pekel. Přitom stačí běhat pořád dokola, plus se co chvíli na vteřinu otočit, jen figurou, ne však pomalou kamerou, a vystřelit naslepo z brokovnice nebo máchnout klíčem. Hned za zády máte jako kometa vlečku pronásledovatelů, takže je lepší vypálit nebo máchnout jen jednou a zase kus uběhnout. Po obvodu arény se pravidelně vynořují lékárny a munice, čili pokud jste na suchu a bez zdraví, stačí se neotáčet vůbec, dokud se nedoplní zásoby. Takto v naprosté pohodě dorazíte až do devátého kola, kde za vámi nakonec zůstane jen obnovovaná drobotina. Protože level nechtěl skončit, nakonec jsem poklopy pozavíral, což už nebyl problém, pobil zbylou chamraď a bylo vymalováno.

A to zdaleka není vše. Dále tu máme střídání postav v míře větší než symbolické: kromě Clanka si zahrajete nejen za Ratcheta, jehož plnou absenci by při vší úctě ke kyber-Bondovi asi málokdo rozdýchal, ale i za Qwarka nebo tentokrát samostatné Gadgeboty. Hra za Ratcheta obsahuje až příliš povědomé arény s několika koly souboje a mořem protivníků, což podle mě alespoň žádná série neumí lépe a plynuleji. Pro zkušeného harcovníka zákusek tradiční chuti, nováček bude asi potřebovat trochu tréninku – může se inspirovat v infoboxu.

Qwark otestuje vaše schopnosti při soubojích s bossy, narostlými a vyztuženými úměrně kapitánovu chvástání – ve srovnání s Ratchetem se pohybuje o poznání těžkopádněji, což ovšem dává smysl, a navíc to vyvažuje délkou života, takže zase celkem pohoda. A bezrucí Gadgeboti sice zpočátku nepůsobí dvakrát schopně, ale jde opět o důvěrně známé hrátky se střídáním čtyř povelů, takže si za chvíli řešení jednoduchých, ale pohledných puzzlů docela užíváte.

Do jednotlivých lokací se lze samozřejmě dle libosti vracet, levelovat zbraně a odolnost hrdinů, hledat bonusové titanové velešrouby nebo plnit pro posun děje nepovinné úkoly. Kompletování úkolů, šroubů i vybavení mě osobně ve hrách R&C vždy bavilo, ale třeba u Size Matters jsem u mnohých arénových miniher už nepokrytě zíval, což o Clankovi naštěstí říci nemohu.

Rovněž grafika šla nahoru, byť to kupodivu není všeobecný názor. Ke hře hude dobře znějící hudba s bondovskými motivy, což humorně parodické atmosféře svědčí. Asi největší technickou výtkou je tak dost často zadrhávající dabing, čili v podstatě maličkost, skoro nestojící za zmínku. Byť jsem tedy ke hře usedal s nedůvěrou a zpočátku se opravdu dost nudil, titul mě postupně přesvědčil o svých kvalitách. A Clank si ho zaslouží.