Psychotoxic: Gateway to Hell

Jak dopadla 3D akce, která byla oznámena v roce 2000 a měla velké ambice stát se Half-Life 2 killerem. Jak dopadla o pět let později? Má hlavní hrdinka vůbec šanci? To se dozvíte v naší podrobné recenzi.

Abych se přiznal, když jsem v roce 2000 viděl ukázku z Psychotoxicu, byl jsem nadšen a doufal jsem, ze hra vyjde co nejdřív. V té době měla hra velmi dobrou grafiku, design misí vypadal také zajímavě. Jako jedna z prvních her v té době uměla reálné odlesky na předmětech v závislostech na okolním světě. Samozřejmě autoři protěžovali skvělý příběh a výborně nadesignované úrovně s vysoce inteligentními nepřáteli.
Tohle je ovšem pět let stará pohádka. A jak Psychtoxic nakonec dopadl?

Angie – drsná kočka s velkou mocí
Po dlouhé řádce her kde hrajete s pomocí Gordona Freemana, Maxe Payna, Jacka Carvera a jim podobným za mužskou půlku světa, Psychotoxic vám svěří do rukou Angelu, ve hře přezdívanou Angie, která se jen tak ničeho nelekne, umí ovládat různé zbraně a navíc má speciální schopnosti. Jednu velkou chybu ovšem Angie má a to své sny. O těch ale až později.
Co se vzhledu hlavní hrdinky týče, tak vězte, že nižší postava s celkem pěkným kukučem, hrudníkem za který by ne nemusela stydět ani Pamela Anderson a proklatě nízko nošenými kalhotami, které vepředu a na bocích odhalují část spodního prádla typu tanga, vás nechá naprosto chladným.

Rozpůlená hra a to doslova
Když hru nainstalujete a spustíte první misi, doslova se zhrozíte. Tohle měl být Half-Life2 killer? Vždyť je to pomalu ještě horší než Weapons of (M)ass Destruction. Pokud ovšem zatnete zuby a prostřílíte se do poloviny hry, tak zjistíte, že grafika je tak nějak lepší, nepřátele se chovají více inteligentně a celkově vás hra začne bavit.
Pomalu to vypadá, jako kdyby hru dělaly dva týmy a výsledek slepily do jedné hry. Nebo původně měla hra obsahovat pouze druhou polovinu a poté tvůrci zjistili že je krátká a tak během několika dnů dodělali část, která nastupuje jako první.
Po dohrání hry do konce ale můžeme říci, že hra takový propadák rozhodně není.

"Pomalu to vypadá, jako kdyby hru dělaly dva týmy a výsledek slepily do jedné hry."

   

De(ě)sign úrovní
Když dojdete do půlky první úrovně, vaše sympatie se hrou se budou nacházet na bodu mrazu. Nenápadité prostředí, nepřítel za každým rohem, k tomu naprosto tupé, příběhové klišé, po intru se nedozvídáte v dalších pěti úrovních nic nového a tak vás děj netáhne dál. Dá se říct, že vaším jediným úkolem v první části hry je sbírat přístupové karty.
Nikdy ovšem tvůrcům neodpustím misi v Central Parku. To se nedá nazvat misí, to je Sodoma Gomora. Máte se s jistým člověkem sejít v ZOO. Tam ovšem najdete vzkaz, že vás čeká jinde. Tak si prostřílíte cestu na nové místo setkání a tam - další vzkaz. Takhle vás autoři proženou přes celý park a to jen proto, aby na vás ten člověk nakonec čekal v ZOO. Opravdu šílenost a navíc opravdu nudná.

"Po dohrání hry do konce ale můžeme říci, že hra takový propadák rozhodně není."

Snové levely

	První snový level na vás čeká téměř na začátku hry. Skládá se ze dvou částí - katedrál. První vás překvapí vykrádáním Maxe Payna (bloudění po dřevěných lávkách) a druhá naprosto stupidními nepřáteli, kteří mají IQ cihla.
	Ve druhém snu se ocitnete v zavřeném hotelu, který hlídají nesmrtelné stráže. Na obličeji mají něco na způsob plynové masky a v ruce srp. Jen to kladivo chybí...
	Třetí sen vás zavede do levelu, který silně připomíná peklo v betonové podobě. Oproti DOOMIII se ovšem jedná o velmi slabý odvar.
	Level, který mne na celé hře bavil nejvíce. Při jeho designu museli autoři po(u)žít mnoho marihuany a LSD. Ovšem výsledek se dostavil. Skvělá hubda a povedené animace s hlavním bossem králíkem, co si přát víc.
	V posledním snu se Angie stane potápěčkou a následně pročistí celou ponorku. V porovnání s předchozím levelem se ovšem jedná o nudnou záležitost :-).

Když ovšem dojdete do jedenácté úrovně, hra vás začne bavit. Zde si neodpustím rýpnutí a musím tvůrce obvinit z vykrádání Maxe Payna. Celá jedna úroveň se odehrává ve výškové budově, která se nejen té od architektů z Remedy velmi podobná ale i náplň misí je stejná. Nelze ovšem říct, že by mi to vadilo. Skvěle jsem se bavil a autoři zde ukázali dobrý smysl pro humor. Dostanete úkol přemístit se co nejrychleji do bufetu, který je v přízemí a vy se zrovna nacházíte v nejvyšším patře. O trošku později zjistíte, že pojmem „nejrychleji“ tvůrci mysleli proletět se šachtou dlouhou přes 100m a následně spadnout do čehosi měkkého.
Za velmi dobře nedesignovanou misi považuji cestu metrem, jak jinak než plným nepřátel. V přístavu si také užijete svoje a to nemluvím o Empire State Building. Velmi povedená je také mise kdy letíte ve vrtulníku a musíte sestřelovat nepřátelské stroje.

Grafika dnešní doby? – občas ano
Co se grafické stránky týče, tak je vidět, že hra byla ve vývoji více než pět let. Obzvláště první polovina hry do dává znát. Pokud mám ovšem hodnotit králičí snovou mezihru, tak vypadá jak z dob 386tek a 16barevných grafických adaptérů s 256kb paměti. Textury jsou mdlé, když střelíte do dřeva, tak se sice objeví díra, ale vypadá úplně stejně jak když střelíte do plechu. V první misi je například déšť za oknem tvořen jednou pohybující se texturou. A to navíc na Vánoce. Nebo už jste viděli, aby na Vánoce pršelo? Možná v subtropickém pásu, ale hra se odehrává v New Yorku.

A opět přichází druhá polovina hry a obrat k lepšímu. Krásné a detailní textury, kvalitnější high-polygon modely a hlavně opravdu úžasné nasvětlení celé scény. Při tvorbě druhé poloviny si autoři s nasvětlením opravdu pohráli. Nutno podotknout, že například celá zářivka je tvořena jednou texturou a když ji rozstřílíte, tak svítí dál.

"Těžko identifikovatelný vzdech(?) zní, jako kdyby se Angie pokoušela o svůj první orgasmus."

Tvůrcům zde ovšem neodpustím jednu věc. Primitivní a hlavně s nízkým rozlišením textury na modelech postav. V druhé polovině se to již trošku lepší a je možné přečíst i nápis SWAT na černém oblečení, které bude brzo červené. Ovšem i v zde se objevují stejné postavy jako v prvním misích, takže vám to značně zkazí požitek.
Další chyba – málo postav. Takový SWAT vypadá pořád stejně, o tom žádná. Ovšem když je pouze pět příslušníků FBI, kteří se pořád opakují, tak je to smutné. I když na druhou stranu lepší než Enter the Matrix, kde jste naráželi pořád na ten stejný a samý policejní obličej.

   

Hudba, zvuky, vzdechy
Co se audio zpracování týká, Psychotoxic tvoří průměr. Hudební styl není příliš dobře zvolen a ke stylu hry by seděl více živější a říznější doprovod. Místy ovšem překvapí.
Co se dabingů týká, jedná se o podprůměr. Alespoň v anglické verzi, německou jsem neslyšel. Co mne obzvláště dostalo byl zvuk když Angie dostane zásah. Těžko identifikovatelný vzdech(?) zní, jako kdyby se Angie pokoušela o svůj první orgasmus. A to se k projektilu zakousnutém do ramene příliš nehodí.
Zvuky prostředí jsou celkem realistické, akorát při pádu vrtulníku jsem si podle zvuku myslel, že padá stíhačka.

Umělá inteligence – co prosím??
V dnešní době lze nepřátele udělat dvojím způsobem. Budete nějaký čas vyvíjet algoritmy, které (snad) zajistí realistické chování protivníků. Ty potom stačí nasázet na vhodná místa a je to.
Nebo se do toho můžete pustit stylem alá Serious Sam a místo kvality A.I. použít kvantitu NPC. Psychotoxic bohužel sází na to druhé. Obzvláště v první části. Vše je předscriptováno a působí umělým dojmem. Nepřátelé navíc mají pevně dané body, kde se můžou krýt a tak jsou schopni utíkat přes celou chodbu, aby se schovali za kopírku, i když mají po cestě plno krabic.
Navíc, pokud použijete jinou cestu než vám určili autoři a neprojdete tak spouštěcím bodem, dočkáte se tupě stojících nepřátel, kolem kterých se můžete procházet, střílet do nich a oni stejně nic neudělají. Nevypadá také dobře, když nepřítel stojí do spuštění scriptu jak tvrdé Y. Kdyby se alespoň procházel nebo předstíral, že něco dělá! Dobře to bylo zpracováno například ve Far Cry. Ale tady ne.
Nepřátelé jsou navíc tak tupí, že po vás střílejí i přes zeď. Navíc, pokud je zabijete, mění se na prach, což nevypadá příliš efektivně.
Celkově se úroveň IQ protivníků pohybuje kolem IQ automatické pračky – vypnuté.

Co jsem ovšem opravdu nepochopil byly špatně definované cesty u první snové úrovně ve druhé katedrále. Místo abyste šli cestou, jdete v bazénku. Nepřátelé ovšem zůstanou stát na cestě a nejdou za vámi do bazénku. Najdou se sice vyjímky, které si za vámi pro smrt přijdou, ovšem většina zůstane stát na cestě a čeká na kulku mezi oči.

   

Bugy? – ano, ne málo a docelá vážné
Naprosto neodpustitelnou věcí je, že hra vám občas spadne do Windows. Navíc si vybírá, které programy z ní mohou pořizovat screeny a tak mnoho komerčních i freewarových „tipačů“ odměnila erorovým oknem a rychle do Windows. Bohužel to samé dělala i při snímání videa, takže vám nemůžu ukázat chytrost protivníků.

Zabili vás? Nevadí, víme jak to obejít. Pokud vás zabijí a hra vám nabídne obrazovku s výběrem, zvolte položku nahrát hru, poté dejte zpět. Nyní se před vámi zobrazí jiná obrazovka, na které dáte pokračovat v misi. A voala, objevíte se na místě kde vás zabili, se stejným životem, s jakým jste do boje s protivníkem vstupovali.

Verdikt: Velmi rozporuplná hra. Pokud přetrpíte první nudnou a graficky nepovedenou polovinu, u druhé se budete bavit. Pokud bych měl hodnotit pouze první polovinu, dostane tak 15%. Pokud pouze druhou, tak bych neváhal použít hodnocení kolem 75%. Hra ovšem obsahuje obě části. Bohužel. Pokud ovšem nastane herní sucho, přijde vhod.
Dodatky k hodnocení: Pokud rádi hrajete hry s primitivními protivníky, připočtěte si k mému hodnocení 15%. Pokud vás baví hledat pouze přístupové karty, tak plus 15%. Máte rádi odpornou grafiku a neodladěný programový kód? Tak plus 20%. No a pokud máte rádi špatné hry, tak je Psychotoxic jasná volba. Ovšem po 10té misi musíte přestat hrát, hra je potom totiž opravdu kvalitní.