Reportáž z ECTS - den nultý

  • 2
První z reportáží z letošního ECTS se zaobírá letovými podmínkami na trase Praha - Londýn, kvalitou anglického alkoholu, pohledností anglických žen a útulností anglických hotýlků. Koho zajímají spíše herní novinky, ten si musí počkat do zítřejšího dopoledne.
Vysmátý Jarek Kolář z Pterodonu (v brýlích) krátce po přistání v Londýně

Jak jsme stoupali a letěli a dopadli...
Je sobota 2. září a já společně s kolegou Honzou Bílkem sedíme v letadle a cestujeme do Londýna na největší v Evropě pořádaný mezinárodní veletrh o počítačových hrách - ECTS. Letíme ve výšce deset tisíc metrů, rychlost je 800 kilometrů v hodině a venku je hluboko pod bodem mrazu, konkrétně -45 stupňů Celsia. Letadlo se chvěje v turbulencích, notebook se mi chvěje na klíně a jídlo, které jsme dostali přímo na palubě letadlo, které bylo chutné a jehož bylo dost, se nám chvěje v žaludku. Dvě řady za námi sedí Jarek Kolář z Pterodonu a devítičlenná výprava z Illusion Softworks vedená bossem Petrem Vochozkou. Protože v této mini-sérii článků budu popisovat hlavně to, co zažíváme a jaké z toho máme pocity, upozorňuji vás na to již nyní, abychom se po návratu z veletrhu v diskusních fórech nedočetli, že jsme trotlové a že vás naše plky nezajímají. Takže nezajímá-li vás to, nečtěte tuto sérii, zpravodajské články najdete jinde na těchto stránkách.

Krátce před přistáním jsme se dostali do šílené turbulence, která brutálním způsobem ovlivňovala náš let. Nečekané propady o několik desítek metrů, prudké naklánění se letadla zleva doprava, při němž jsme si s Honzou mysleli, že jsme na lodi. Mořská nemoc nás nakonec naštěstí neskolila, avšak nepříjemný tlak v uších, který u mě osobně odlehl až po dvou Guinessech a jednoho menu u Burger Kinga, také nepatřil mezi vítanou vlastnost oněch turbulencí a přistání. Ačkoliv jsem téměř neslyšel, pasovou kontrolou jsem prošel bez vážnějších problémů a bez prasklého močového měchýře jsme s Honzou a "Vochozkovou bandou" dorazili po půlhodině jízdy metrem a pár minutách pěší chůze do našeho hotelu.

Londýn - město plné krajánků a krajanek
Jak už tento podnadpis napovídá, během prvních pár hodin v Londýně jsme potkali řadu lidí z České a Slovenské republiky (nepočítám lidi z naší dvanáctičlenné výpravy) - ať už se jednalo o krásné slečny (zejména Slovenky byly fakt nádherné... já to vždycky říkal, že na Slovensku jsou nejhezčí holky na světě :-)), které nám zvedly náladu, nebo o kolegy z "pařanských" magazínů, s nimiž setkání také jistě potěšilo, avšak co se pohledu na ně týče - už to přeci jenom nebylo ono. A to jsem vám ještě nepopisoval do růžové blůzičky a černých upnutých kalhot oděnou prsatou blondýnku, která podle Petra Vochozky "neměla Takhle nějak vypadá bordel na pokoji, kde bydlíme - televize, notebooky, mobilní telefony a hadrypodprsenku a stály jí bradavky". Prostě první den jsme na práci neměli náladu, narozdíl od šmírování zdejších slečen. S uspokojením jsme pak konstatovali, že Češky a Slovenky jsou mnohem pěknější než Angličanky a s tímto jsme šli také obhlídnout zdejší putyky a otestovat anglické pivo.

Protože se zrovna dnes, tedy v sobotu 2. září, hrál fotbalový zápas mezi Anglií a Francií, bylo vskutku obtížné najít místo. Proto jsme se nejprve občerstvili v Burger Kingu, přičemž cestou do něj jsme potkali výpravu Art Consultingu - šéfredaktora PlayStation magazínu Honzu "Bludra" Modráka a někoho ze Score, protože však byla tma, nevšiml jsem si, s kým si to Bludr kráčel večerním Londýnem. Tipoval bych to však na Tukana nebo na Bílčocha. Každopádně jsme pokračovali uspokojit náš žaludek a následně co nejdřív najít nějakou tu dobrou putyku, v níž by bylo alespoň trochu místa, neboť jedenáctá hodina večerní se povážlivě blížila a kdo zná Anglii ví, že později už se žádný alkohol neprodává a to nejen v pohostinských zařízeních - překvapilo mě, jak v jednom non-stopu jako do trezoru uzamkli všechny alkoholické nápoje - skříně byly zavázány zámkem a před nimi byla ještě mříž, pochopitelně také opatřena velkým visacím zámkem.

Každopádně beztak nebylo o co stát, do Anglie jsme si s Honzou "na zahřátí" propašovali lahvinku Whiskey, Honza navíc nešel s námi testovat zdejší stravu a pivo, ale prošel si noční Londýn a objevoval jeho krásy, což jsme se my (já, Petr Vochozka a další lidi z Illusionu) snažili napodobit u Angličanek, avšak ani po dvou pivech se nám to nedařilo. Bohužel ani zdejší pivo není nic moc. Ačkoliv mi byl doporučen irský Guiness, vůbec mi nechutnal (a nebyl jsem sám) a tudíž jsem si dopil svou skleničku a do další se nepouštěl, naopak Fostress nebyl vůbec nejhorší. Nicméně o pivu tahle reportáž není.

Jak jsme bydleli, bydlíme a pár dní ještě bydlet budeme
Newern hotel - průměrný hotel střední velikosti na Newern street, v němž jsme byli ubytováni. Zástupci bratislavského a pražského týmu Illusion Softworks byli ubytováni ve třetím patře, Petr Vochozka spolu s "Mafiány" si zabrali přízemní pokoj a místnost číslo 22 ve druhém patře zbyla na mě, Honzu a kluky z Hidden & Dangerous 2 týmu - game designera Sepa a animátora Alexe. Místnost byla malá, zato zde bylo pět postelí, což kompenzovalo nedostatek prostoru. Malá televize taky potěšila, byť jsme ji museli kvůli nabíjení notebooků (našeho a Sepova) a mobilních telefonů (roamujeme všichni) odpojit a ještě k tomu připlatit 4 britské libry za zapůjčení dvou konvertorů do elektrické sítě, neboť do anglických zástrček evropskou bez konvertoru jen stěží zapojíte.

Takhle vypadá záchod a koupelna v kosmické lodi a taky v hotelu, v němž bydlíme

Velice zajímavě vypadala také koupelna, záchod a sprchový kout dohromady v jedné místnosti 3x1 metr. Sprchový kout připomínal sprchu v kosmodromu (ani ne metr krát metr, všechno z plastu a všechno v béžové barvě), záchod byl hodně nízko a neustále existovalo riziko, že se někdo z nás netrefí a ani vypínače světla na provázku nebyli pro našince zrovna nejobvyklejší. Naštěstí jsme se se všemi nástrahami malého anglického hotýlku vyrovnali, na toaletu a koupelnu v kosmonautském stylu jsme si zvykli a naše přístroje také nedostatkem energie v akumulátorech netrpěly. Jen naše peněženky to vše nesly s nelibostí - jen za prvních pár hodin padly desítky liber, například cesta "undergroundem" z letiště do hotelu stála v přepočtu zhruba 150,- Kč, pivo přišlo na stejnou částku a za menu u King Burgera byste u McDonnalda nebo v KFC měli tři střední menu. Nicméně na zdejší ceny si musí našinec zvyknout, ostatně platy redaktorů herních magazínů třeba nejsou o mnoho menší než renta zdejších nezaměstnaných :-).

Jediné, co mě hodně mrzelo, byla nemožnost stabilně roamovat s využitím data/fax. Ačkoliv jsem byl vybaven mobilním telefonem Ericsson R320 s infrared-portem a tímtéž disponoval i notebook, abychom mohli bez problémů zasílat nezávisle na provozu ECTSáckého press-centra kolegům v České republice články, spojení přes jakéhokoliv operátora jelo neuvěřitelně pomalu a po pár minutách padalo, což vás zhruba po deseti neúspěšných pokusech, kdy neodešlete ani bajt a přitom zaplatíte něco kolem stovky rozhodně nepotěší (stejně jako hovor na info-linku operátora se stížností a prosbou o radu, kdy se za téměř pět set korun nedozvíte nic jiného, jen si můžete poslechnout pěknou novou písničku RadioMobil help-line). Každopádně ani tato komplikace nás nesložila na lopatky, vymysleli jsme způsob jak vám aktuálně předávat informace z Anglie a věřím, že se nám bude dařit zasytit váš hlad po nejnovějších informacích ze světa počítačových her. Takže pokud jste dočetli první díl této mini-série reportáží až sem, věřím, že se setkáme i u té zítřejší a prvních zpravodajských článků.