Mladé a nadějné vývojářské týmy z herně nepříliš lukrativních zemí mají poměrně těžký život – buďto mohou v pseudoprofesionálních podmínkách tvořit hry pro domácí trh a předem rezignovat na velké plány o dobytí herního Olympu, nebo prorazit s jedním AAA titulem na scénu velkých světových vydavatelů a dostat se do pomyslného kolotoče velkých peněz (velmi nepravděpodobné, ale rovněž možné), popřípadě se pokusit vypracovat takříkajíc od píky. A právě poslední zmiňovanou možnost si zvolili pánové z týmu Nébula Entertainment, kteří pod křídly španělského vydavatele Dinamic Multimedia přichystali 3D akci s dlouhatánským názvem Resurrection: The Return of the Black Dragon.
Již první letmý pohled na menu napoví, že máme co dočinění s velmi originálním kouskem. Kromě první – dostatečně výmluvné – položky „Play“ zde existuje také volba „Fight“. Ta hráče přenese do turnaje ne nepodobného Tekkenu či Mortal Kombatu. Proti hrdinovi, kterého lze již od začátku vybrat ze všech tří postav, nastupují postupně čím dál vyšší šarže ochránců temného mnicha. Jaké však bylo moje překvapení, když mne po porážce prvního z nich hra decentně upozornila, že se do dalšího kola dostanu až po absolvování určité části samotné hry. Nezbylo než potupně turnaj opustit a vrhnout se do víru událostí, které zmítají dříve poklidným královstvím Sargas.
Klid zmizel kamsi do hlubin zapomnění ve chvíli, kdy si temný mnich Ahivoes usmyslel, že převezme za pomoci černého draka vládu nad celou zemí. Bohužel milý drak je ještě mládě a musí se dostatečně vykrmit – a jako na potvoru pojídají černí draci pouze lidské duše. Je tedy na služebnících temného pána, aby zajistili dostatek duší a zametli případné stopy, které by mohly plán ohrozit (například princ Bertrand, který již cosi tuší). Naopak království se pokusí zachránit skupina hrdinů, která se musí pustit do boje jak s Ahivoesem, tak se stále silnějším drakem. Epický příběh se neustále vyvíjí a tak postupně dostanete pod svou kontrolu nájemného vraha Domenicuse (vypadá jak Frankenstein střihnutý Freddym Kruegerem – to kvůli břitvám na rukou), sličnou spoře oděnou amazonku Daiko a také svalovce a elitního bojovníka Gava. Zahrajete si tedy jak za ty „hodné“, tak za „zlé“. Každá postava má své mise doslova šité na míru a sedmero úkolů prověří všechny jejích dovednosti.
Těžištěm všech misí je boj s nepřáteli. Tady se však projevuje největší chyba celé hry – šermířské souboje jsou neuvěřitelně zdlouhavé a nudné. Představte si situaci, kdy s Domenicusem procházíte úzkou chodbou, na jejímž konci spatříte osamoceného vojáka. Vyskočíte na strop a potichu se plížíte vstříc nepříteli, který vás ještě nestačil zaregistrovat. V nestřeženém okamžiku vpadnete oběti do zad a jedním mocným máchnutím paže s břity pošlete nebohého vojáčka na onen svět (podoba s útokem Vetřelce je čistě náhodná). Ale co to, do chodby přiběhli další dva zbrojnoši, před kterými již na strop neuniknete. 
V mžiku vás obkličují a začíná ten pravý boj muže proti mužům. Rychle zasadíte prvnímu cíli několik těžkých ran, jenže milý voják o krok ustoupí a zaujme pozici „univerzálního krytu“ s mečem napříč před tělem. Ať se snažíte sebevíc, nemáte šanci mu ublížit ani tím nejbizarnějším kombem. Druhý voják poslušně čeká ve stejném krytu, ačkoliv stojí za vámi a nebyl napaden. Následuje úmorné vyčkávání, dokud šermíři meče opět nestáhnou a pokus o rychlý útok než se stihnou do krytu vrátit. Jednou, dvakrát, padesátkrát, pak chvíle běhu a další neméně zdlouhavý boj - jakmile dojde magická energie, jediná to účinná protizbraň, jste bez šancí. Už chápete, v čem je ten problém?
Další překážkou na cestě k dobré hratelnosti je zmatený systém ovládání, který nejde změnit. Autoři prostě usoudili, že kombinace směrových kláves na pohyb a úkroky s myší na boj a rozhlížení je to pravé ořechové (hráčům Unreal Tournamentu musí naskočit husí kůže). Dobrá, dá se na to zvyknout, ale proč se proboha během bojů postavička chaoticky otáčí a samovolně přepíná z módu běhání do pomalých úkroků. Proč se zasekne i u té sebemenší terénní překážky? Proč je obyčejný skok přes zábradlí něčím naprosto nemožným? Že by autorský záměr? To se mi nechce věřit.
O grafice se dá říct, že patří k současnému podprůměru. Všechny levely vypadají podivně hranatě, a jejich design je bez invence, ačkoliv je na mnoha místech vidět jasný záměr scénáristy o vytvoření atraktivního prostředí – stačí se podívat na design prvního hradu, který sice má hlavu a patu, ale do dokonalosti některých úrovní v Rune má dost daleko. Modely postaviček se celkem povedly – zejména během šermířských soubojů oceníte i stopy za zbraněmi, které ukazují průběh jednotlivých smrtících kombinací (škoda jen toho zasekávání, prolínání polygonů a zmateného otáčení). Musím pochválit i fakt, že hra běží v plných detailech naprosto plynule i na starších počítačích (např. Celeron 400 s Ati Rage Fury). Technické zpracování zcela naplňuje představy o tom, jak by měl vypadat klasický novodobý budgetový (!!!) titul. Škoda jen chybějícího multiplayeru.
Co říci závěrem? Je vidět, že autoři vůbec neměli špatný nápad – zejména ono ovládání třech rozličných postav na obou stranách dobra i zla potěší hráče znuděné neustálým monotónním zachraňováním světů (ono i páchání zla má svoje kouzlo). Bohužel je také vidět, že autoři vůbec neměli tučné bankovní konto, ze kterého by si zaplatili lepší programátory, více betatesterů, kvalitnější grafiky a level designéry a v neposlední řadě také někoho, kdo vládne anglickým jazykem. Od Resurrection prostě dejte ruce pryč (a vraťte se ke staré dobré Rune), jinak o ně přijdete během zoufalého klikání myší v marné snaze prorazit protivníkův kryt.
| Resurrection: The Return of the Black Dragon | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
