RETRO RECENZE: Return to Castle Wolfenstein zestárl důstojně. Baví i dnes

  • 31
Vytvářet pokračování jedné z nejvýznamnějších značek herního průmyslu je nelehký úkol. Očekávání jsou vysoká a zároveň je možné pozorovat citelný rozpor mezi tím, jak si jednotliví lidé nový díl představují.

Retro recenze

V tomto typu článků hodnotíme tituly z dnešního pohledu. Posuzujeme, nakolik si hráči klasické tituly idealizují a nakolik skutečně byly lepší než tehdejší produkce.

O poznání větší tlak na tvůrce to je ještě v případě, že nejste autory původního titulu. A přesně tak to bylo v případě Return to Castle Wolfenstein, tedy prvního velkého pokračování Wolfensteinu 3D. Sólo hru vytvořila společnost Gray Matter Interactive, která se úkolu zhostila se ctí.

Nebyli to ostatně žádní nováčci, ve firmě před Return to Castle Wolfenstein vznikla bláznivá série Redneck Rampage i excelentní gangsterka Kingpin: Life of Crime. Vyvíjet pokračování otce 3D stříleček byla přesto úctyhodná výzva.

Return to Castle Wolfenstein

Return to Castle Wolfenstein je čtrnáct let po vydání už dost starý počin, přesto si zachovává osobité kouzlo a pobaví i dnes. Zastaralá není jen grafika, ale celkově technická stránka. Animace působí strnule, umělá „inteligence“ občas bije do očí a i předprogramované situace jsou mnohdy příliš okaté.

Titul vyšel v roce 2001, a patří tak do první vlny akcí s filmovými prvky. Díky tomu je vcelku unikátní směsí náplně ze staré i nové školy. Životy doplňujete pomocí lékárniček a sbírat můžete brnění. Zároveň je však hra plná dějových momentů, při kterých vás zbaví ovládání.

Přičtěte k tomu možnost nosit u sebe všechny dostupné zbraně naráz, občasnou bludišťovou strukturu map i hledání tajných místností a vzniká sympatický koktejl, který se u moderních her často nevidí.

Return to Castle Wolfenstein
Return to Castle Wolfenstein
Return to Castle Wolfenstein
Return to Castle Wolfenstein

Castle Wolfenstein odlišuje od stávající produkce jeho občasná neúprosnost. V některých pasážích vede drobná chyba k opakování dlouhé sekvence, kterému však lze předejít zuřivým ukládáním pozic. Absence záchytných bodů je však z dnešního pohledu rozporuplná.

Situaci nejlépe řešila moderní předělávka Rise of Triad (recenze), ve které ukládání před jistou aktualizací zcela chybělo. Hráč však mohl volit ze všech automaticky uložených pozic, a výzvou tak bylo nacvičit perfektní řešení obtížné pasáže. V Return to Castle Wolfenstein oproti tomu lze „znásilnit“ ukládání a uměle vytvářet záchytné pozice prakticky na každém kroku.

Má své nepopiratelné klady

Podobně rozporuplné jsou mapy s bludišťovitou strukturou, po nichž ostřílení hráči často volají a v dnešních projektech již není běžná. Takový návrh při opakovaných průchodech titul oživuje a svědčí mu. První dohrání však často vede ke zmatenému tápání po úrovni, které po deseti až patnácti minutách přestává být zábavné.

Silnou stránkou hry je naopak pestrost misí. Titul začíná útěkem z hradu Wolfenstein, kde hlavního hrdinu B.J. Blazkowicze zajali a plánují mučit. Zpočátku tak bojujete s obyčejnými německými vojáky, postupně však hru oživují okultní prvky a armády nemrtvých.

Díky tomu se setkáte s pestrou směsí nepřátel a s rozmanitým stylem útoků. Kromě střílejících vojáků bojujete s nemrtvými útočícími jen na blízko, ale i s monstry, která pálí samonaváděcí střely. Místy akci zklidní plíživé pasáže či sekce, kde nepřátele odstřelujete na velkou vzdálenost. Díky tomu hra něžně balancuje na hraně mezi svěžestí a stereotypem.

Return to Castle Wolfenstein

Vývojáři se za hru stydět nemusí

V některých ohledech titul připomíná, jaký kus cesty počítačové hry za posledních čtrnáct let ušly. Do očí bije například střílení nepřátel, které osciluje mezi dvěma extrémy.

Při vyhlédnutí zpoza rohu hráč často koupí takřka instantní kulku, vypálenou na třicet metrů s nepřirozenou přesností. Jindy stojíte proti vojákovi na vzdálenost paže a on vás několika výstřely po sobě mine.

Lze však objevit i momenty, kdy hra s ohledem na své stáří zaskočí. Například když protivníkovi dojdou náboje a on začne odbíhat, aby mohl v klidu přebít. Podobně překvapující jsou i některé filmové sekvence a nápaditost tajných místností.

Po letech nabitých hrami s regenerací zdraví a možností nosit jen dvě zbraně je systém ze staré školy příjemnou změnou.

Return to Castle Wolfenstein

Grafika zastarala s notnou dávkou elegance. Vizuální zpracování misí je i po čtrnácti letech pospolité, čisté a funkční. To o řadě vrstevníků prohlásit nelze. Výslednému dojmu jistě napomáhá i podpora moderních rozlišení, díky které kostičkovanost hry tolik nebije do očí.

Celkově lze Return to Castle Wolfenstein hodnotit jako povedený počin, kterým si lze příjemně zkrátit chvíle i v současné době. Ve své době patřil mezi excelentní hry a jeho pojetí má stále co nabídnout. Unikátní je především mix starých a nových principů, který u aktuálních titulů budete hledat jen těžko.

Pokud si někdo chce doplnit „herní vzdělání“, či jednoduše touží po vyzkoušení klasických titulů, mohu Wolfa jedině doporučit. V ostatních případech však zůstává otázkou, proč se k titulu vracet. Novější vždy neznamená lepší, Return to Castle Wolfenstein je však přesně na pomezí a v mnoha ohledech je již překonaný.

Je to zkrátka povedená hra, která šla s dobou a zestárla důstojně. Mise jsou navržené inteligentně, nepřátelé i herní náplň je pestrá a podceňovat nelze sílu nostalgie.

Pokulhává však nepřirozenost pohybů i střelba protivníků a bludišťové části hry občas unavují. V případě zájmu najdete povedenější tituly v obdobném stylu, na výsledek však vývojáři mohou být hrdí i v roce 2015.